Rukopis královédvorský na divadle

Začínala s Morgensternovými Šibeničními písněmi, dělala Markétu Lazarovou, Božskou komedii, Krále Leara či Příběhy dlouhého nosu. Snad ještě známější je svojí prací pro děti a s dětmi. Asi nejznámější z tohoto žánru je představení Svolávám všechny skřítky! Královna, ve kterém děti divadlo nejenom sledují, ale samy v něm hrají a žijí ho. Po režii v Divadle Polárka a ve Studiu Dům se vrátila na Provázek. V úterý tam začala zkoušet novou hru.

S Petrem Scherhauferem, Petrem Oslzlým a Zdeňkem Pospíšilem jste před čtyřiceti lety založili generační Divadlo Husa na provázku. Vzpomínáte si ještě, jak jste se o tom bavili a jak jste se rozhodovali?
Zapomněla jste na našeho pedagoga Bořivoje Srbu. To on do nás pořád hučel, že máme založit divadlo. Zdeněk s Petrem začali ale po škole pracovat jinde. Se Zdeňkem jsme jednou seděli ve Slávii a já jsem mu vyprávěla o tom, že mám sen to divadlo skutečně udělat. Řekl, že jdeme za Petrem Scherhauferem a všichni tři jsme to pak šli říct Bořivoji Srbovi. Řekl nám, že věděl, že to nakonec uděláme. Vlastně už nás čekal.

Jakou jste měli ideu?
Směrování nám vštípil právě Bořivoj Srba, který vycházel z nepravidelné dramatiky. Podle ní je možné na divadle dělat jakékoli texty. Nechtěli jsme dělat napsaná a hotová dramata, i když i k tomu jsme se potom dostali. Dramatizovali jsme poezii, romány, telefonní seznamy. Režii na JAMU jsem končila Christianem Morgensternem, jeho Šibeničními písněmi. Tím jsme i začínali v Huse na provázku. Každý z nás si hledal svoji cestu. Každý politicky mapoval situaci, vytyčoval mantinely, mezi kterými se může pohybovat. A metaforické sdělení je v tomhle nejširší. Ale určitě to divadlo tenkrát bylo politické vyjádření, i když ne prvoplánově.

Museli jste vysvětlovat komunistickým funkcionářům, co děláte?
Pravidelně. Předvolávali si nás na krajský národní výbor, na policii, prošli jsme mnoha výslechy. Což nás paradoxně ještě víc semklo. Každý jsme měli svého fízla, který na nás chodil do divadla. Jeden se mi dokonce představil a řekl mi, že jsem mu moc sympatická.

Co se změnilo po sametové revoluci?
Uvědomila jsem si změnu, když jsem znovu dělala Alenku v říši divů. To pro mě bylo vždycky politické téma. Obzvlášť scéna se soudem Ovčáků čtveráků, kdy byl ten soud de facto znemožněn. A po revoluci to všechno dostalo jinou kvalitu. Ale vždycky si hledám vnitřní téma. A to jsem nezměnila. Vždycky mi šlo spíš o to, v čem zrovna vězím, jaké mám vztahy.

Jaká byla pro vás nejsilnější sezona?
Beru to ze dvou pohledů. Ten jeden hraje s momentem překvapení. Pro mě bylo obrovským překvapením, jak byly přijaty Příběhy dlouhého nosu. Soubor byl prvně dost nedůvěřivý, až na premiéře jsme zjistili, že lidi z toho pomalu šílí.

A ten druhý pohled?
To je soustavná práce, která vás zvláštně zaujme. Ráda vzpomínám na Viktorku. A na Božskou komedii. Ale nedá se to říct takhle striktně. Každé představení vyplynulo z konkrétní životní situace. Narodí se vám dítě, někdo z blízkých má problémy, to všechno se dotýká toho, co potom děláte v divadle. Když jsem začala pracovat v Divadle Polárka, taky mě to spolklo a i to byla báječná práce. A je mi dobře i v tom, když se teď vracím na Provázek.

Objevila jste velké ženské herečky – Ivu Bittovou, Moniku Maláčovou. Jak to bylo?
Ne, ne. Ivušku Bittovou objevil Zdeněk Pospíšil a obsadil ji nejdříve do Pohádky máje. S ní a s Monikou Maláčovou jsem ale skutečně dělala jejich největší role. S Ivou Bittovou Viktorku a s Monikou Maláčovou Markétu Lazarovou.

A sama jste byla jedinou ženou mezi třemi režiséry. Muselo to být těžké.
Zas tak těžké to nebylo. Zdeněk byl jako můj bratr, Petr Scherhaufer ironik, Petr Oslzlý byl vstřícný. Ke každému jsem měla svůj vztah a všechny je mám ráda. Nikdy mi to nepřišlo jako problém, že jsem mezi nimi jediná žena. Ale máte pravdu, režisérek je málo prostě proto, že jsou to velké nervy. Evžen Sokolovský mi na tohle téma vždycky říkal, že v takovém případě je potřeba hodně jíst, aby se ty nervy obalily.

Další kapitolou vašeho života je práce s dětmi.
Ta má dlouhou historii. Hned po škole jsem nenastoupila do žádného divadla a učila jsem na třetinový úvazek v lidové škole umění. Když to Zdeněk Pospíšil viděl, byl nadšený. Pak vznikla Husa na provázku. Až později jsme se k práci s dětmi vrátili a založili jsme Studio Dům. Způsob je jednoduchý – učím děti praktickému divadlu. Musí se naučit svítit, psát, mluvit, zpívat, realizovat to, co napíší. Neexistuje, že něco nejde zdramatizovat. Tím se učí svobodě na scéně.

Co se tím učíte vy?
Dává mi to strašně moc. Děti jsou otevřené, přistoupí na jakýkoli způsob práce, což je fantastické.

Co současné brněnské divadlo? Sledujete ho?
Naposledy jsem viděla inscenaci Červený a černý. Zaujal mě Julián Sorel, ale vadilo mi, že obě dvě ženy nehrály až tak důležitou roli jako v tom románu, jde tam přece o trojúhelník. Líbily se mně davové scény, ale jinak jsem s tím příliš smířená nebyla. Ale myslím, že Miloš Štědroň se přiklonil k vážnější hudbě.

To byl, jestli se nemýlím, čtvrtý důležitý muž pro vaši práci.
Ano. Naše spolupráce se datuje už odpradávna, potkala jsem ho na škole mezi dveřmi, málem jsem do něj vrazila a hned jsem mu řekla, že potřebuju napsat písničku do divadelní hry. Od té doby snad kromě dvou her mi napsal veškerou hudbu pro všechna představení.

A současná Husa na provázku?
To je cesta Vladimíra Morávka. Za nás to ale bylo jinak. Bylo několik režisérů, kteří spolu pořád mluvili, komunikovali neustále. To tam teď chybí.

V úterý jste na Provázku začala zkoušet. Co konkrétně?
Rukopis královédvorský.

Takže herci začali povinně chodit na přednášky z české historie?
Téměř. Dnes dopoledne slyšeli celý historický exkurz.

Inscenovat rukopisy, to je skoro jako ten Srbův telefonní seznam.
Důležité je najít vnitřní téma.

Jaké téma je v rukopisech?
Přece to, které tam dali Václav Hanka s Josefem Lindou. I když je to podvrh, má za úkol obhájit existenci českého národa.