Před dvěma lety proti sobě vystoupili na Brněnském Majálesu kapela Tatabojs a pařížská kapela Slonovski bal. A ze souboje o posluchače pod pódiem vyšla nakonec s převahou vítěze právě francouzská dechovka. Ta samá kapela otevírá rok co rok brány Flédy. A v loňském roce zavítal na vyhlášený world music festival Colours of Ostrava sám slovutný Goran Bregovič. Vystupil hned první den festivalu, který je na všech čtyřdenních festivalech dnem nejslabším a rozjezdovým. A je to i den zhusta nejméně navštívený. Přesto Bregovič sklidil ovace tisíců návštěvníků a snad s žádným jiným hudebníkem nevyšlo po Colours tolik rozhovorů, jako právě s ním. Bratři Boban a Marko Markovičovi pak na sklonku loňského roku hráli na Flédě s ohromným úspěchem a na začátku roku letošního rozdováděli stejně úspěšně taky pražskou Archu. A pro mnohé ne úplně známá balkánská formace Fanfare Ciocarlia – kapela s přídomkem nejrychlejší z megarychlých balkánských kapel – vyprodala tento týden Flédu zase.

Kde se bere ta neuvěřitelná obliba hudby, která v českém kabátku zní jako umcaca, umcaca? Hudby, která je spojována s venkovem a od které, byť by to měla být hudba echt česká, dává tolik lidí uši pryč? Jak je možné, že historický epos o královně Margot z Francie doprovází svými melodiemi balkánské rytmy, lidem to nepřijde zvláštní a kritikům se to dokonce líbí? Proč balkánská hudba tak frčí?

Odpověď se schovává už v samotných otázkách. Česká dechovka, tolik milovaná a tolik opovrhovaná, by se musela zrychlit asi desetkrát, aby dostihla svým šmrncem tu z jihovýchodní Evropy. Nesměla by navíc sázet na mohutnost kolektivního díla, ve kterém je sólový výstup trumpetisty zjevením a ve kterém dominuje nudný rytmus valčíku doplňovaný ještě nudnější polkou. A doprovázený texty sice tradičně českými, ale povětšinou natolik naivními, že nezpívat je by nic nezkazilo.

Balkánská dechovka, ať už je hraná pravými Balkánci, nebo Slonovskim balem z Francie, má, co se týká textů, velkou výhodu. Když už se vyskytnou, málokdo jim rozumí. Texty a zpěv jsou tak spíš dalším hudebním nástrojem než čímkoli jiným. A můžou zpívat sebevětší nesmysl, diváky to stejně bude bavit.

Složení posluchačstva dechovky je zřejmě nejvrstevnatější, jaké může být. Věkem návštěvníků šestnáct plus je balkánská dechovka srovnatelná snad jen s pravověrným metalem.

Když posluchač řekne, že chodí na koncerty Markovičů, je v tom cosi mystického a tajemného, a ta hudba má navíc tak trochu intelektuálskou nálepku. Zatím ještě málokomu dochází, že tyto koncerty jsou povětšinou jednou velkou taneční party, a přitom jsou hudebně natolik košaté, že strčí do kapsy i ska, ne nepodobné nástrojovým obsazením právě hudbě z Balkánu.

Právě tato bohatost pak přímo svádí k přesahům do jiných hudebních žánrů a přimíchávání jiných etnických prvků. Je to navíc hudba, která má tradici stovky a stovky let, hudba natolik sugestivní, že jen díky ní samé (a možná díky pár kapkám rakije) je přenos o spousty kilometrů jihozápadně od Brna, třeba někam do rumunské vesnice na úžasnou tamní tancovačku, otázkou jen prvních pár rytmů.

Autor je publicista

ROMAN HŘEBECKÝ