Provázek. Tak se v Brně, ale nejen v Brně, odedávna říká jednomu divadlu. Lépe řečeno jednomu z divadel, které bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jedním z nejlepších ve střední Evropě.Jednomu divadlu, které si vždycky dělalo věci po svém a – když na věc přišlo – nenechalo si ani radit od moudrých, natož pak přikazovat od mocných. Divadlu, v němž bylo vyprodáno na dva roky dopředu. Divadlu, na které mnozí vzpomínají a jehož slávu chtějí nemnozí křísit. Divadlu zralému na zápis na seznam našeho kulturního dědictví. Divadlu, které bylo v době komunismu pečlivě hlídáno a které dnes bojuje se subjektivním pocitem nedoceněnosti. Divadlu, které dnes oslavuje čtyřicáté výročí od premiéry své první inscenace. Divadlu Husa na provázku.

Tohle divadlo obklopuje tak hutná aureola kultu kolektivní teatrální osobnosti, že by vedle ní pověstná londýnská mlha vypadala jako lehký opar nad Petrovem za jasného březnového rána. Proto nebude na škodu vypravit se do čtyřicetileté minulosti souboru, připomenout strůjce tohoto fenoménu a zmínit úspěchy, ale i neúspěchy, které divadlo potkaly. Iniciátorem založení Husy na provázku byl v roce 1967 teatrolog a pedagog Bořivoj Srba. To on přiměl absolventy režie Evu Tálskou, Petera Scherhaufera a Zdeňka Pospíšila k realizaci nápadu vytvořit vlastní studiovou scénu a po celou dobu jako šedá eminence dohlížel na jeho fungování a ochotně poskytoval rady.

Díky jeho programu nepravidelné dramaturgie se v Huse původně nepracovalo s hotovými dramatickými texty – inscenovaly se třeba i telefonní seznamy. K dalším uměleckým východiskům přibrala amatérská skupina profesionálních divadelníků půltucet libret Jiřího Mahena vydaných pod názvem, který dal divadlu jméno. Z Mahenova pera pochází motto souboru: „Vzal člověk husu a uvázal ji na provaz. Vykročila husa a vzala člověka na procházku. Pojď!“

Prvním představením na den přesně před čtyřiceti lety bylo Panta Rei podle Milana Uhdeho a Šibeniční písně Christiana Morgensterna. Konalo se v Procházkově síni Domu umění, kde divadlo našlo azyl na více než pětadvacet dlouhých let. Kromě toho Husa na provázku hrála také v Divadle Radost a na nádvoří Domu pánů z Kunštátu.

Srba kvůli své nepohodlnosti normalizujícímu se režimu nemohl na vývoji divadla participovat přímo, aniž by ho tím nepoškodil. V roce 1970 proto odstupuje z postu prvního uměleckého šéfa souboru. Od té doby se trojice režisérů (Tálská, Scherhaufer, Pospíšil a později i Petr Oslzlý) v pozici uměleckého šéfa demokraticky střídala.

Státní aparát se o divadlo začal zajímat daleko dřív, než začalo být opravdu úspěšné. Mohla za to lidová tvořivost, s níž lidé přizdobovali plakáty divadla a z Husy na provázku dělali tehdejšího prvního tajemníka KSČ Husáka na provázku. Proto je v roce 1969 befélem shora divadlo přejmenováno na Divadlo na provázku. Zato o tři roky později, od začátku roku 1972, je soubor už plně profesionální. V té době je již v jeho řadách spousta studentů a absolventů JAMU, jejichž jména dnes mají v hereckém světě nějaký zvuk: Bolek Polívka, Jiří Pecha, Karel Heřmánek, Jiří Bartoška nebo Gabriela Wilhelmová. Hraje se Máchův Máj (režie: Tálská, Vilém: Bartoška), 11 dní křižníku Kníže Potěmkin Tauričevský, Polívka společně s Dášou Bláhovou rozjíždí své klauniády pantomimou Strašidýlka. Do souboru přichází dramaturg a pozdější umělecký šéf Petr Oslzlý.

První polovina sedmdesátých let je pro Divadlo na provázku velmi úspěšná – režisérský triumvirát ho vede na vrchol popularity. K té přispěla vedle festivalu Divadlo na provázku – Divadlo v pohybu (1973) hlavně Scherhauferova inscenace Commedia dell’Arte (1974). O rok později následovala Uhdeho, Štědroňova a Pospíšilova Balada pro banditu. Hra, z níž se stala i filmová legenda. A nabídek ze Západu přibývá.

Provázek přes omezení udělovatelů víz a výjezdních doložek dostal příležitost ukázat své kvality i v kapitalistické cizině. Jaký lepší důkaz kolektivního génia vzešlého z extra fertilní půdy rozcuchaných šedesátých let si můžeme vlastně přát? Přes nesporné úspěchy měl ale v téhle době soubor problém – hlavně se svojí vlastní střechou nad hlavou. Měl sice stálé útočiště v Domě umění, ale stále se snažil získat vlastní prostory. Po více než desítce návrhů na různých místech Brna se na základní kámen poklepalo před Domem pánů z Fanalu na Zelném trhu v roce 1985.

Do té doby spatřily světlo světa mimo jiné inscenace Šašek a královna, Tálské pohádka Svolávám všechny skřítky! Královna., Labyrint světa a Lusthauz srdce Ludvíka Kundery, Learovy Příběhy dlouhého nosu v překladu Antonína Přidala a druhé vydání festivalu Divadlo v pohybu.

Divadlo na provázku bylo společně s do Brna přibyvším HaDivadlem prvním divadlem v Československu, které v listopadu 1989 vstoupilo do stávky a hned na začátku následujícího roku si vzalo zpět do názvu husu.

Od roku 1993 má Divadlo Husa na provázku konečně stálé působiště, vzniká Centrum experimentálního divadla. A umírá režisér Zdeněk Pospíšil. Eva Tálská je o dva roky později nominovaná za Šibeniční písně na Cenu Alfréda Radoka, Ivana Hloužková ji o rok později dostane za roli Maryši. Roku 1997 přichází velký comeback Jiřího Pechy – fetišistická revue Babička – za kterou herec rovněž dostal Radokovu cenu.

Ke třicátinám si Divadlo Husa na provázku nadělilo další ročník festivalu Divadlo v pohybu a výročí uctilo happeningovou akcí Repete po třiceti letech ve svém starém působišti. Rok 1999 přinesl divadlu nominaci na ocenění Divadlo roku v Cenách Alfréda Radoka, zároveň je ale také smutným rokem úmrtí druhého ze zakladatelské režisérské trojice – Petera Scherhaufera.

Ve třetím tisíciletí přišly nevyhnutelné změny. Petr Oslzlý ustupuje z pozice uměleckého šéfa a přenechává ji dramatikovi, režisérovi a dramaturgovi Luboši Balákovi. Ten se projeví jako schopný autor i principál, podaří se mu třeba dostat zpět na prkna Provázku Bolka Polívku (Balákův text o Vlastovi Burianovi Hvězdy nad Baltimore zrežíroval Jan Antonín Pitínský). Jinak se ale divadlo zmítá v dramaturgickém bezvládí, kde se na jedné straně hrají některé inscenace po mnoho let a na straně druhé se některé texty na jevišti ani pořádně neohřejí a už je divadlo musí pro nezájem diváků stáhnout.

Pevnější ruku uměleckého šéfa si Oslzlý slibuje ve Vladimíru Morávkovi, který na Provázku působil na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Již od roku 2003 inscenuje v Brně divadelní projekt Sto roků kobry, který má představit čtyři romány Fjodora Michajloviče Dostojevského. Poslední část tetralogie – Bratry Karamazovy – přivádí na prkna divadla už coby jeho umělecký šéf. Premiéra je v únoru 2006. Opravdová katarze ovšem přijde až v momentě, kdy se Zločin a trest, Idiot, Běsi i Karamazovci spojí do jediného třináctihodinového představení.

Provázek byl téměř vždy úspěšným divadlem s vlastní vizí. Zdá se, že v průběhu devadesátých let o tuto vizi přišel, a přestože jeho hry jsou navštěvované a úspěšné, nelze se zbavit dojmu, že živoří a parazituje na stínu své vlastní slávy. Ta se pro divadlo stala koulí na noze, znemožňující řádný rozběh, který je nezbytný k tomu pověstnému tahu na branku. Další věc je, že divadelní soubor přišel po revoluci o své největší hvězdy. Miroslav Donutil je v pražském Národním, Bolek Polívka se postavil na vlastní nohy, Martin Havelka se má co otáčet v blahobytnějším Městském divadle, Jiří Pecha zasedl na hospodskou židli.

Vladimír Morávek začal logicky tyto vysloužilce nahrazovat mladými a musí se mu nechat, že na ně má nos. Ať už je to bez nadsázky, ale opravdu bez nadsázky(!) nejnadanější činoherec v Brně Petr Jeništa (z hradeckého Klicperova divadla, Morávkova předchozího působiště), výřečný a pohotový Jiří Kniha nebo všestranný Robert Mikluš. Pochvalu si ale zaslouží obě herecké šatny včetně veteránů souboru Aleny Ambrové, Ivany Hloužkové, Vladimíra Hausera a Pavla Zatloukala.

Problém ale není v hercích. Ostatně dost možná ani v uměleckém šéfovi. Změnila se doba, žádné divadlo v České republice se ve svobodné individualistické společnosti a digitální éře zřejmě nemůže těšit takové oblibě jako před dvaceti třiceti lety. Úsilí, které Morávek věnuje vzkříšení provázkovské tradice, je obdivuhodné, ale možná úplně liché. Co když síla Provázku byla založena právě na demokratičnosti a pravidelném střídání uměleckých šéfů v triumvirátu Pospíšil, Scherhaufer, Tálská? Co když kult divadla fungoval v závislosti na konkrétní době a společenském klimatu sedmdesátých a osmdesátých let?

Vladimír Morávek chce do budoucna zvát do svého divadla velké režiséry. Eva Tálská k narozeninám Provázku nazkoušela Rukopis Královédvorský, Martin Huba bude režírovat Macbetha, bratři Formanové zpracují první dějství Rusalky. Pozitivní je na tom jedna věc – umělecký šéf pochopil, že nemůže dělat všechnu práci sám a snad si přes svůj pověstný workoholismus brzy najde čas i na to, aby se zastavil a ohlédl se.

Právě odstup a nadhled je to, co Provázek potřebuje nejvíc. Což je na závěr pěkná gratulace do další čtyřicítky, není-liž pravda?

Karel Hašek