VYBERTE SI REGION

Mít odvahu ke sjednocení

Vysvětlil už někdo, co míní národní identitou a národními zájmy? Už někdo popsal, co je vlastně obsahem národní hrdosti?

21.1.2008
SDÍLEJ:

Břetislav HorynaFoto: archiv Břetislava Horyny

Tak nám zabili naši suverenitu, paní Müllerová, dalo by se začít pěkně po česku. Jsme několik týdnů součástí širšího evropského prostoru a už jsou restaurační zařízení a neokonzervativní média plná nářků, jak se nám zase ubližuje.

Jestli nakonec není podstatou naší národní jedinečnosti to, jací jsme otloukánci. Otevřené hlavy sdružené kolem Centra pro ekonomiku a politiku se předhánějí v takovém vykreslování evropského sjednocení, že by se i středověcí malíři pekla museli stydět. Slovní spojení „bruselský úředník“ je málem něco jako sedmihlavá saň.

Celá Evropská unie se semkla jako jeden muž, aby si nás podrobila, zbavila svéprávnosti, okradla nás o naše české tradiční hodnoty, vysála, zneužila, zcizila naše bohatství, využila naší české píle, zručnosti a vrozené inteligence, vnutila nám své levičácké názory, a teď ještě ke všemu zrušila kontroly na hranicích, kde jsme si vždycky tak jasně uvědomovali svou prozápadní, křesťanskou, hrdinně mašínovskou a samozřejmě celonárodně antikomunistickou identitu. Bruselský byrokrat řekl „ne“ a je po hranicích. Teď abychom čekali, kdy padne další „ne“ a Brusel nám zakáže chodit na maliny a sáňkovat.

„Nejvíc o národě a jeho suverenitě křičí ti, kteří vstupem do Evropské unie ztrácejí svou moc.“

Jen jestli to ale není všechno trochu složitější, než abychom si vystačili s naší proslavenou národní hrdostí. Už nám řekl někdo z těch velkých obhájců naší údajně ztrácené suverenity, co to vlastně „česká suverenita“ je? Už někdo jasně vysvětlil, co těmi slovy míní, co myslí naší „národní identitou“, našimi „národními zájmy“, co jsou to ty stále znovu připomínané „tradiční hodnoty“, a proč jsou tradiční právě tyhle, když přece tradice se mění a s nimi se nutně musí měnit i hodnoty? Už někdo jasně a srozumitelně popsal, co má být obsahem naší „národní hrdosti“, kterou si Bruselem vzít nedáme?

Kdykoli jsem se s něčím podobným setkal, byly to jen prázdné politické fráze. Nejvíc o národě a jeho suverenitě křičí ti, kteří dobře tuší, že vstupem do širšího společenství, jakým je Evropská unie, ztratí svou moc.

O nic jiného nejde: suverénní mocipán volá po tom, aby mu nikdo neboural ohradu kolem jeho dvorku, protože když vstoupí do konkurence se skutečnými evropskými politiky, obstojí jen stěží. Někde to lidem dojde rychleji, například v Polsku, kde kuriózní folklorní duo bratrů Kaczyńských, vnášejících do evropské politiky pouze upřímné zděšení nad duchem východní Evropy, bez problémů odvolali. Kupodivu, svět se nezastavil. U nás to, zdá se, půjde ztuha: pro mnoho lidí je představa, že by Česko mohlo dělat také jinou evropskou politiku a mít prezidenta, který by se choval jako myslící Evropan, a ne jako rozmazlené děcko, totožná s představou konce věků.

Co se vlastně stalo naším začleněním do prostoru, který dostal jméno po malém lucemburském městečku v údolí Mosely? Oficiálně se praví, že základním cílem Schengenského systému je prostřednictvím zrušení kontrol na vnitřních hranicích mezi členskými státy dosáhnout zjednodušení mezistátního pohybu občanů a odstranění překážek volného obchodu. Většina národa to pochopila tak, že nemusí nadále na hranicích prokazovat svou totožnost. Řečeno metaforicky, hranice jsou zase o něco propustnější, zapomenutější a bezvýznamnější. Jenže právě tento nejočividnější moment vstupu do Schengenu má nejmenší váhu.

„Jestli nám někdo brání ve svobodě pohybu, jsou to Američané udělující víza, jak se jim zamane. Skenují k tomu snad i obsah prosebníkova žaludku.“

Odpadne pouze jedna formalita, protože fakticky se pohybujeme zcela volně po zemích Evropské unie již dlouho. Jestli nám někdo brání ve svobodě pohybu, pak to nejsou sjednocené evropské státy, ale náš spojenec nejvěrnější, USA, který uděluje víza, jak se mu zamane, a naskenuje si k tomu snad i obsah prosebníkova žaludku.

Mnohem závažnější než zrušení jedné formální povinnosti je za prvé odstranění překážek při pohybu zboží a za druhé závazky, které na sebe vstupem do společného evropského prostoru bereme. Pokud jde o volný pohyb kapitálu a zboží, měli bychom pamatovat, že evropské sjednocení již ledacos pamatuje, hodně věcí se v jeho průběhu odzkoušelo, a dnes se v něm uplatňuje to, co již přineslo ovoce. Naši politikové se tu a tam zmiňují, hlavně před volbami, kdy dosáhneme životní úrovně starých zemí Evropské unie. Jak toho chceme dosáhnout, to už většinou decentně zamlčují.


Své životní úrovně musely totiž určitými prostředky dosáhnout i dotyčné západní země. A ať se to komu líbí, nebo ne, jedním z hlavních prostředků bylo vytvoření jednotného všestranného trhu, který stále víc odbourával překážky (zejména celní) pro pohyb kapitálu, zboží a osob.

V intenzivní míře se tak začalo dít počínaje rokem 1958, a od té doby sjednocovaná Evropa stokrát ověřila životaschopnost těchto mechanismů jak v dobách „hospodářského zázraku“, tak při těžkých krizích v první polovině sedmdesátých let.

Jen pro ilustraci: když začal po roce 1958 fungovat takový první sjednocený prostor s regulovanými cly a kvótami na zboží, zvyšoval se obchod mezi členskými zeměmi tehdejšího Evropského hospodářeského společenství (EHS) meziročně dvakrát oproti obchodu s nečlenskými zeměmi. Země EHS samozřejmě začaly ekonomicky prudce růst, bohatnout a mohly si dovolit poskytovat z prostředků Evropské investiční banky vysoké částky na rozvojové projekty například Itálii, která byla na počátku šedesátých let alespoň ve své jižní části výrazně zaostalejší než Československo.

To, že nás všechny členské země dávno předběhly, není výsledek nějaké čarovné hůlky, ale ekonomického, politického a právního sjednocení. Vstupem do Schengenského prostoru získáváme plnou šanci se na tomto pracovním, nikoli jen formálním, sjednocení podílet jako jeho rovnoprávní účastníci.

„Vláda musí vědět, že její návrhy jsou úplně stejné, jako chtít jezdit koněspřežkou místo Pendolinem.“

Pokud slyšíme od vládních politiků nebo od hradního pána, že by místo sjednocení stačila mezinárodní vládní spolupráce „suverénních“ národních států, měli bychom se ptát, proč to říkají. Jestliže používají rozum (a tuhle jistotu nám bohužel žádné volby nedají), musejí vědět, že takové návrhy jsou úplně stejné, jako kdyby navrhovali, že budeme jezdit koněspřežkou místo Pendolinem.

Jistě, i s našimi statnými českými oři někam dojedeme, ale kde budou za tu dobu ostatní, kteří raději naskočí do rychlovlaku? Kvůli našemu suverénnímu a autentickému češství na nás nikdo čekat nebude – a kdo bude uzavírat hospodářské a politické smlouvy se státem, na kterém je prozatím ještě zajímavá relativně levná a zručná pracovní síla, ale jinak se chová jako feudální léno?

Druhá věc tkví v tom, že sjednocení nám hodně dává, ale také něco požaduje. Nevím, koho to vůbec může udivovat. Nebo by snad měla sjednocená Evropa jenom nabízet otevřený měšec a čekat, zda se laskavě obsloužíme? Svým podílem na sjednocené Evropě na sebe bereme také závazky. Přinejmenším ten, že pro svou spokojenost, kvalitní životní úroveň a lidskou hrdost budeme muset spolupracovat s ostatními, sdílet s nimi práva, ale i povinnosti, které se od práv nikdy nedají odmyslet, uznávat jejich nároky za stejně důležité, jako jsou naše nároky a pomáhat jim na vytváření společné Evropy stejnou měrou, jakou oni pomáhají nám.

Samo sjednocení je závazek, a to trvalý. Vykličkovat z něj planými řečmi o tom, že česká vláda sama zvolí „vlastní tempo“ a bude jednat jen a pouze podle svého uvážení, už není možné. Vlastním tempem brzdit ostatní může jen vláda, která není schopna držet krok, anebo práci ostatních zemí záměrně bojkotuje, a takové vlády je nezbytné se zbavit. Je ohrožením pro nás všechny.

S jinými se vždycky nejvíc hádají ti, kteří jsou nejvíc nespokojeni sami se sebou, a protože současný vládní spolek má nejmíň důvodů ke spokojenosti, bude se aspoň stavět na špičky směrem k Evropské unii.

„Nejhorší války v dějinách lidstva má na svědomí politika národních států. Právě ta politika, která chtěla přechytračit druhé.“

Pravdou úmyslů jsou činy – když činy zavánějí dvojakostí, vychytralostí a snahou nad partnery vyzrát (ona totiž evropská diplomacie padesát let čekala, až přijde několik českých vykutálenců a dají jí co proto), lze o pravdě úmyslů úspěšně pochybovat.

Tím, co se po nás vyžaduje, není nic víc než odvaha ke sjednocení. Budeme-li mít aspoň tolik odvahy ke společnému evropanství spolu s ostatními, kolik máme řečí o své ukřivděnosti, nemusíme mít starosti ani o to, zda budeme ve sjednocené Evropě dost nebo málo Češi. Budeme partnery s ostatními a ostatní budou našimi partnery.

Kdybychom zůstali uzavřeni ve skořápce svého národního státu, budou pro nás ostatní nanejvýš soupeři a protivníky. Nejhorší války v dějinách lidstva má na svědomí politika národních států, právě ta politika, která chtěla přechytračit druhé. Pro dnešní svět národní hranice už dlouho příliš neznamenají: zajímá se snad nadnárodní kapitál o nějaké hranice, když se rozhoduje o investicích nebo naopak o likvidaci podniků a přesunech výroby do jiných oblastí?

Žijeme v prostoru, který je propojen a provázán kulturně, ekonomicky, zvyky i tradicemi. Schengenský systém mu dává navíc něco, co postrádáme i v národních měřítcích. Tímto dodatkem je společný právní systém, jenž zase neznamená nic jiného než vytvoření společných a pro všechny platných pravidel a mantinelů jednání.

Jak vypadá země, kde se „podniká“ bez zajištěného právního rámce, jsme zažili u nás v devadesátých letech. Dodnes se této době říká divoká privatizace. Sjednocená Evropa nasbírala za řadu desetiletí dost zkušeností, udělala dost chyb a napravovala dost omylů na to, aby takovou džungli nepřipustila. Proto stojí na prvním místě vytvoření právního systému, jenž bude platit pro všechny členské země Unie, pro nás jako pro země mnohonásobně větší a ekonomicky silnější.

Hraje s námi Evropská unie nefér hru, když se silní zavazují dodržovat stejný právní režim jako my, kteří potřebujeme hospodářsky i politicky nejvíc ze všeho vycepovat? Schengen nám poskytuje výhodu a s ní určité právní jistoty. Těžko můžeme chtít víc.

A když se někomu zasteskne po pasové kontrole, ať si vzpomene na slova Julese Verna: Cestovní pasy jsou dobré jen k tomu, aby působily trampoty počestným lidem a aby darebákům usnadňovaly útěk. Krejčíř, Kožený a Pitr nechávají pozdravovat.

Prof. PhDr. B. Horyna, Ph.D. přednáší filosofii a religionistiku na Filosofické fakultě MU. Je autorem knih Idea Evropy (Argo, 2001) či Dějiny rané romantiky (Vyšehrad, 2005).

21.1.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Budova na brněnském náměstí Svobody, ve kterém je v přízemí prodejna McDonald´s. Ilustrační foto.
3

Nový nájemce po McDonald's? Zatím bez zájmu. Město sleví z požadavku na záchody

Oslovi v minizoo v brněnských Horních Heršpicích museli v úterý na pomoc přispěchat strážníci. Zvíře totiž propadlo tenkou vrstvou ledu a zůstalo stát po krk v ledové vodě.

Osel z minizoo se propadl po krk do ledové vody. Na břeh se nakonec vyšplhal sám

Směr se změnil, čáry zůstaly. Parkoviště u Mahenova divadla je špatně označené

Brno – Lidé váhavě obcházejí zaparkovaná auta v brněnské ulici Za Divadlem. Na obrácení jednosměrného provozu, o kterém Brněnský deník Rovnost informoval již minulý týden, si řidiči již zvykají, stále si však nejsou jistí, jak mají v ulici parkovat.

VIDEO: Holky na techniku patří, láká studentky nový klip VUT

Brno – Matematika nebo fyzika nejsou jen pro muže, upozorňuje nová kampaň Vysokého učení technického v Brně s názvem Sem patřím. Univerzita se díky ní snaží vyvrátit stereotypy, které odrazují uchazečky od studia technických oborů. Odvahu jim dodává motivační videoklip i internetové stránky.

Zloděj chtěl odjet s lupem, nenastartoval dodávku

Příbram na Moravě – Nestartuje auto? Pokud se to stane řidiči, který spěchá do práce, je to nepříjemná záležitost. Hodně naštvaný pak musel být zatím neznámý zloděj, jenž marně startoval dodávku, do níž si předtím nanosil lup. O kuriózním případu z Příbrami na Moravě na Brněnsku informovali policisté v úterý.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies