VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Falešný vesmír a pípání z Měsíce

Světlo hvězd k nám letí mnoho světelných let. Ve vesmíru tak pozorujeme něco, co už dávno nemusí existovat.

5.3.2008
SDÍLEJ:

Kresba.Foto: kresba Tomáš Kučerovský

Podíváme-li se poprvé dalekohledem na hvězdné nebe, zažijeme velké zklamání. Snad každý začínající astronom se totiž těší na velkolepou krásu záběrů pořízených meziplanetárními sondami a nebo největšími dalekohledy pozemských observatoří.Krvavě červené hvězdy, zelené mlhoviny, oranžové planety a fialové galaxie – nic takového ale ve vesmíru nezahlédneme. Většina kosmických objektů je černobílá, velmi nenápadná a s minimem jakýchkoli detailů. Přesvědčit se můžeme třeba dnes večer. A dokonce k tomu nepotřebujeme ani dalekohled!

Prakticky všechny viditelné hvězdy jsou totiž bílé. Pouze v několika málo případech můžeme mluvit o nevýrazných odstínech bleděmodré, žluté a oranžové. Například u hvězdy Betelgeuze ze souhvězdí Orionu, Arcturus z Pastýře, Antares ze Štíra a Aldebaranu z Býka. Hvězdy a všechny ostatní vesmírné objekty jsou totiž slabými zdroji světla, a proto je lidské oči vnímají jenom černobíle.

Na astronomických fotografiích můžeme studovat drobné detaily v mlhovině M 42 v souhvězdí Orionu a nebo jednotlivé hvězdy v sousední galaxii M 31 v Andromedě. Podíváme-li se však na tyto nápadné objekty dalekohledem, zahlédneme jenom nevýrazné, mlhavé skvrnky, které snadno uniknou pozornosti. A to musíme mít štěstí na temnou oblohu – za svitu Měsíce a nebo z centra města se tyto šedivé přízraky rozplynou jako pára nad hrncem. Stejně mdlý bude pohled na planety sluneční soustavy. Nic jiného než drobné kotoučky nespatříme. Jedinou výjimkou je Měsíc, na jehož povrchu můžeme sledovat celou řadu kráterů.

Důvod je prostý. Obdivované záběry kosmických objektů se skládají z expozic dlouhých až několik desítek hodin, navíc pořízených přes filtry, které propouštějí záření jenom některých vlnových délek elektromagnetického spektra. Včely sice vnímají ultrafialové záření a někteří plazi záření infračervené, my lidé se však musíme spokojit pouze s viditelným světlem. Moderní astronomické přístroje jsou ale schopny sledovat vesmír v celém oboru elektromagnetického spektra – počínaje rentgenovým a konče rádiovým záření.

Obří dalekohledy s objektivy o průměr větším než deset metrů také zaznamenají mnohem jemnější detaily než drobné lidské oči a meziplanetární sondy sledují planety, jejich měsíce, planetky i kometární jádra z bezprostřední blízkosti. Navíc jsou fotografie předváděné veřejnosti upravovány tak, aby se zvýraznily jednotlivé detaily nebo umocnil celkový estetický dojem. Například Jupiter na záběrech meziplanetárních sond hýří všemi barvami, ve skutečnosti je ale žlutošedý. A planeta Mars není červená, nýbrž světle „čokoládová“.

U planet situaci navíc komplikuje různé osvětlení. Vždyť i pozemská krajina mění barevné odstíny od ranního úsvitu až do soumraku a tentýž fotografický záběr se jeví jinak v denním světle, pod oranžovou lampou pouličního osvětlení a nebo pod žárovkou ve stolní lampě.

Zmatek vnáší i nepřítomnost perspektivy. Zatímco v běžném životě dokážeme podle zkušenosti odhadnout vzdálenost až několik desítek kilometrů, ve vesmíru soupeříme s rozměry čítající miliony bilionů kilometrů! Bez speciálních měření proto nemáme žádnou představu o skutečných velikostech kosmických objektů. I když se nám dva objekty v dalekohledu jeví stejně úhlově veliké, ve skutečnosti se mohou nacházet v naprosto rozdílných vzdálenostech a samozřejmě mají zcela jiné rozměry! Úkolem astronomických přístrojů totiž není nahradit lidské oči. Naopak! Musí sledovat mnohonásobně slabší objekty, ukazovat výrazně drobnější detaily a zprostředkovat komplexní pohled v celém oboru elektromagnetického záření.

Vzdálené vesmírné objekty navíc nevidíme takové, jak vypadají v tomto okamžiku, nýbrž takové, jak vypadaly v dávné minulosti. Rozdíl je určen dobou, po kterou jimi vyzářené světlo putovalo k nám na Zemi.

Viditelné světlo urazí ve vzduchoprázdnu za jednu sekundu přibližně tři sta tisíc kilometrů. Abychom byli přesní – rychlost světla ve vakuu je 299 792 458 metrů za sekundu. A vzdálenost, kterou světlo urazí za jeden kalendářní rok – 9 461 miliard kilometrů – nazýváme světelný rok. Protože je světlo jedním z druhů elektromagnetického záření, pohybuje se ve vakuu stejně rychle i rádiové, infračervené, ultrafialové, rentgenové a gama záření.

I když se jedná o ohromující rychlost, nejde o rychlost neomezenou. Pokud zamíříme dalekohled na Měsíc, sledujeme jeho podobu starou více než 1 sekundu. Tak dlouho totiž trvala cesta světla z Měsíce k nám na Zemi.

Zdá se to zanedbatelně málo, ale není tomu tak. Na to už přišli kosmonauti, kteří na Měsíci kdysi přistáli. Pokud technici v řídicím středisku amerického Houstonu vyřkli do rádia otázku, pak na odpověď čekali nejméně tři sekundy. Více než jednu sekundu totiž dotaz putoval ke kosmonautům, stejnou dobu letěla odpověď zpět do pozemního centra. Takže aby nedošlo ke zmatení hovorů mezi Zemí a Měsícem, zařadili technici za každou ukončenou větu krátké pípnutí.
Bez přímého spojení se Zemí se musí obejít i naše laboratoře na povrchu Marsu. Rádiový signál totiž k planetě letí více než tři minuty. Pokud se tedy podíváme na Mars, pak hledíme více než tři minuty do minulosti.
Planeta Země obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti sto padesát milionů kilometrů. Obraz naší denní hvězdy je tudíž starý osm minut a devatenáct sekund. A pokud nám sonda pošle snímek Jupiterovy atmosféry, musíme na něj čekat téměř tři čtvrtě hodiny!

Ke Slunci nejbližší hvězdu – Proximu – najdeme v souhvězdí Kentaura. I když nás dělí pouze čtyři světelné roky, je velmi slabou stálicí, kterou můžeme sledovat pouze z jižní polokoule naší planety. Při pohledu ze severní polokoule je nejbližší, snadno viditelný Sirius ze souhvězdí Velkého psa. Je od nás vzdálen osm a půl světelného roku.
Přibližně čtvrt století muselo vesmírným prostorem cestovat záření, které nyní sledujeme přicházet od Vegy ze souhvězdí Lyry. Ještě starší pohled do minulosti poskytují hvězdy z obrazce Velkého vozu. Jejich světlo na Zemi putuje přes osmdesát roků! Takže se k nám vydalo v době, kdy nebyla většina čtenářů těchto řádků na světě.
Zamíříme-li zrak na nápadnou, zřetelně naoranžovělou hvězdu Betelgeuze ze souhvězdí Orionu, pak nahlédneme do doby, kdy William Shakespeare psal první divadelní hry. Betelgeuze je čtyři sta pětadvacet světlených roků daleko.

V souhvězdí Orionu se také nachází mlhovina M 42. Na tmavé obloze je v podobě mlhavé skvrny viditelná i bez dalekohledu. Mlhovina M 42 je od Slunce vzdálena jeden a půl tisíce světelných roků, takže světlo jejích horkých hvězd vzniklo v pátém století našeho letopočtu. V době, kdy se rozpadala všemocná Říše římská. A záření přicházející od jasné hvězdy Deneb ze souhvězdí Labutě vyrazilo směrem k Zemi při ukřižování Ježíše Krista! Střed naší Galaxie, který v souhvězdí Střelce vytváří nápadnou Mléčnou dráhu, sledujeme ze vzdálenosti pětadvaceti tisíc světelných roků. Tedy z doby, kdy na Zemi končila poslední doba ledová. A když se naši předci naučili používat kamenné nástroje, vysvitla na jižní hvězdné obloze Magellanova oblaka. Jsou totiž více než sto padesát tisíc světelných roků daleko.

Tím úplně nejodlehlejším vesmírným objektem, který můžeme ještě spatřit na vlastní oči, je galaxie M 31 v souhvězdí Andromeda. Její světlo letí vesmírným prostorem téměř tři miliony roků! Ve vesmíru samozřejmě najdeme hvězdy vzdálené desítky milionů, stovky milionů a dokonce i miliardy světelných roků! K jejich sledování však potřebujeme důmyslné astronomické dalekohledy. Pokud chceme vystačit pouze s naším zrakem, zastavíme se právě u galaxie M 31. Když se na ni dnes podíváme, spatříme minulost starou tři miliony roků. Dobu, kdy se na naší planetě objevili první předci člověka.

Jiří Dušek

Autor je zástupcem ředitele Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně. Je popularizátorem astronomie a kosmonautiky, tvůrcem řady pořadů brněnského planetária a nadšeným cestovatelem a potápěčem.
5.3.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Miloš Kratochvíl.

Zbrojovka zvládla generálku, střelecky jí vyšel úvod duelu s Kayserisporem

Hromadná nehoda na dálnici D1. Ilustrační foto.
AKTUALIZOVÁNO

Dálnice D1 na Vyškov je průjezdná. Hromadnou nehodu už odklidili

Brno chystá výstavu k výročí 100 let od vzniku první republiky

Brno – Století od vzniku samostatného československého státu a devadesát let od první výstavy na brněnském výstavišti. Dvě velká výročí, která se příští rok v květnu dočkají oslav. Představitelé Brna v pátek  schválili první přibližný návrh, jak by expozice mohla vypadat.

Hráz dokáže vypustit celou Brněnskou přehradu za tři dny

Brno /ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI/ – Hráz Brněnské přehrady, kterou nacisté za druhé světové války chtěli odpálit, zadržuje až jednadvacet milionů kubických metrů vody. Do nitra stavby dokončené v roce 1940 a přilehlé zmodernizované vodní elektrárny vyrazili redaktoři Brněnského deníku Rovnost v dalším díle seriálu Za zavřenými dveřmi.

AUTOMIX.CZ

Toužíte po klasické škodovce? Na prodej jich je řada. Tyhle jsou nejzajímavější

Aut mladoboleslavské značky se na české inzerci povalují přímo hordy, v drtivé většině případů jde ale o běžné modely moderní éry. Co když ale sháníte škodováckou klasiku? I v tomhle případě je bohatý výběr.

Víc než na vojenské misi se bojím na D1, říká armádní lékař

Brno – Vidět mladé americké kluky, jak přichází třeba i o obě nohy, je těžké, říká armádní lékař Radek Uher. Pětatřicetiletý rodák z Břeclavi se v červnu po více než šesti měsících vrátil se svým týmem z polní nemocnice v Iráku. „Člověk musí být srdcař, aby tam jezdil,“ říká lékař.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení