VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Když se Havel kloní na ďáblovu stranu

Brno - Hlavní kulturní událostí uplynulého týdne bylo Havlovo čtení z jeho poslední hry Odcházení. Dominovaly mu sekery a višně.

6.4.2008
SDÍLEJ:

Václav Havel.Foto: Kresba Tomáš Kučerovský

Svoji první divadelní hru Zahradní slavnost napsal Václav Havel v roce 1963. Uvedlo ji v premiéře pražské Divadlo Na zábradlí. Je plná frází a absurdních, stále se opakujících výroků. Havel má fráze rád – tedy na divadle. Upozorňuje jimi na absurditu lidského snažení, na prázdnotu lidských životů lpějících na kariéře a malichernostech.I Havlova poslední hra Odcházení je o prázdných slovech, která se říkají jenom proto, aby člověk přežil. Aby si nemusel připustit tíhu minulosti i přítomnosti a aby ji nemusel řešit.

Václav Havel přijel ve středu do brněnského Divadla Husa na provázku číst první dějství svého Odcházení. Čekal na něj divadelní soubor, z nějž většina herců a hereček se narodila v době, kdy byl Havel zavřený coby čelní představitel disentu a pomalu se schylovalo k sametové revoluci. Přesto věděli, o čem hrají. Havlovy hry jsou totiž nadčasové a lidská malost všudypřítomná.

Provázek v ten večer uvedl i Zahradní slavnost, kterou v roce 1991 v tomto divadle režíroval tenkrát už legendární Petr Scherhaufer. I během dopolední zkoušky se o večerní Zahradní slavnosti mluvilo. „Vzpomínáte si ještě na její premiéru?“ ptal se na kuřárně herec Michal Bumbálek starších členů souboru. „To já jsem ještě tahal kačenku,“ dodal. Jeho kolega Jakub Šmíd mu přizvukoval. „Byl jsem ve druhé třídě.“ Alena Ambrová v Zahradní slavnosti hrála tenkrát i teď ve středu. „Vzpomínám si na to přesně. Scherhaufer přiběhl za mnou a za Pecou a řval, že se z nás posere. A Peca vytáhl toaletní papír,“ kontrovala mladíkům. Pak už se ale všichni soustředili na Havlovo Odcházení režírované uměleckým šéfem Provázku Vladimírem Morávkem.
Uprostřed stolu na zkušebně byly zaseknuté sekery, kolem nich herci během scénického čtení vyskládávali desítky lahví višňového kompotu. Děj Odcházení totiž odkazuje i k Višňovému sadu Antona Pavloviče Čechova.

Odcházející státník Vilém Riegr musí opustit svoji vilu s višňovým sadem, ve které léta se svojí rodinou žil. Zásadní životní změnu si každý z rodiny a z Riegrových blízkých připouští jinak, pokud si ji vůbec připouští. Riegrova přítelkyně Irena, jeho matka, dvě dcery i jeho státnický personál se s novou skutečností musí vyrovnat. V závěru hry se ozývají motorové pily, které kácí višně v souladu s nařízením Riegrova nástupce. V závěru Morávkova pojetí prvního dějství, které bylo na Provázku čtené, skutečně pršelo. Do lijavce a hromů se ozýval dunivý hlas Marty Kubišové: Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Symbolická píseň dává naději, ani ne tak Riegrovým, jako spíš divákům – tedy těm, kteří najednou jakoby automaticky byli obyvateli státu, jehož vrchní představitel musel opustit svůj post.

Morávek i Havel mají Čechova rádi. A Morávek má rád i sekery. A kompoty. Sekery hrály svoji roli už v jeho pojetí Zločinu a trestu. Ananasový kompot byl zase všudypřítomný v jeho Bratrech Karamazových. V Odcházení ho vystřídaly višně. Morávek během celé zkoušky soubor krotil: „Je to Čechov. Komedie. Usmívejte se. Čím hůř vám je, tím víc se usmívejte,“ vysvětloval. „A hýbejte se pomalu. Lavina se spouští pomalinku.“ Lavina tragédií se v Odcházení opravdu spustí, ale až v druhé půlce hry.

Václav Havel četl na Provázku sám sebe – „scénické“ pokyny autora, tak jak je do scénáře napsal: „Uznávám, že zatím se toho moc nestalo. Chtěl jsem ale, aby se hra rozjížděla velmi dlouho a velmi pomalu. O to vděčnější by diváci později mohli být za její mírné zrychlení.“ Po tomhle výroku herci vyprskli smíchy. „To je dobrý, klidně takhle reagujte, to tam klidně zahrejte,“ ozval se hned režisér. A když Jiří Jelínek v roli Moniky, Ireniny přítelkyně, donesl Ireně v podání Andrey Buršové lahvičku prášků na uklidnění, vysvětlil jí Morávek: „Klidně je sněz, nejsou pravé, jsou to jen lipa.“
Vladimír Morávek vnesl do prvního dějství Havlova Odcházení mnoho podobných prvků. „Je to morávkovská fantazie na téma mé hry,“ upřesní později v rozhovoru Havel. Evidentně ho ale tahle Morávkova hra s jeho textem baví. To podstatné ale samozřejmě ve čtené části Odcházení zůstává. Fráze a stokrát zopakované všednosti.

„Tak co, bude letos dost višní?“ ptá se Riegr zahradníka ve chvíli, kdy je informace o nutném vystěhování vily nejbolestnější.
„Fráze je hlavním hrdinou hry,“ napsal o Havlově Zahradní slavnosti Jan Grossman. Lidé u Havla nepoužívají fráze, ale fráze používají lidí a skrze ně promlouvají. Absurdita Havlových scén nutí realitu, aby se dovršila tak dokonale, ža sama vlastní silou pukne. S ní ale pukají i postavy, ze kterých nezbylo nic dobrého. Bylo-li tam kdy něco takového.

Havel se podle Jana Grossmana kloní na ďáblovu stranu, aby ďábla odhalil. A to je právě možná to nejmravnější poselství jeho her, Zahradní slavností počínaje a Odcházením konče. Malost, slabost, grotesknost, přetvářka a pitvoření vyvstávají na jevišti tak jasně, že se divák nemůže identifikovat s žádnou z postav. Co dělat, když všichni hrdinové jsou záporní?

Přestože Václav Havel vymyslel a napsal část Odcházení už před listopadovou revolucí a po svém odchodu z politiky se k němu už „jen“ vrátil, nelze jeho význam nevztahovat k politickému prostředí. Tak tomu ale bylo s Havlovými hrami vždycky. Absurdní divadlo se vlastně už od Ionesca zabývá jedním základním fenoménem – zbanalizováním moderní civilizace. Jádrem zesměšnění je přitom maloměšťáctví. Ne zesměšnění maloměšťáctví jako jakékoli sociologické kategorie, ale jako stavu ducha, úrovně lidské mysli, diletantského žití a nechopnosti cokoli přesáhnout. U Havla je obraz lidského života rozvinutý do boschovsky šílené představy. Absurdita je tady zvláštním druhem tragiky. Podobně, jako jím byla třeba už i u Čechova. Proto taky ten smích, strnulý a hraný, ale pořád ještě smích, který má pomoci ignorovat realitu. Podobně jako Ireniny prášky na nervy nebo bezduchá konzumace višňového kompotu. Jíst se přece musí, i když jde o život.

„Po více než dvaceti letech od Larga desolata a faustovského Pokušení z půli osmdesátých let je Havlův osobitý rukopis ještě suverénnější, neztratil originalitu a v soudobé světové dramatické literatuře je nezaměnitelný,“ píše se v doslovu knižní podoby Odcházení, která vyšla v nakladatelství Respekt na konci loňského roku. V Morávkově scénickém čtení se to povedlo a potvrdilo. Doufejme, že pražské Divadlo Archa, které uvede inscenaci Odcházení za několik týdnů v hlavní roli s Dagmar Veškrnovou – Havlovou, si povede stejně dobře v duchu současné absurdity Havlova textu.

Textu, který je sice hluboký, spletitý a náročný, ale stejně tak i zábavný a vtipný. I když ten smích, který vyvolává, je přesně tím smíchem podle Morávkových pokynů hercům – smějte se, dokud to jde. I na prahu tragédie a v okovech smrti se můžeme tvářit, že stále o nic nejde.

Autor: Klára Kubíčková

6.4.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
2

Chcete lístky na Zbrojovku? Soutěžte s Deníkem Rovnost

Ilustrační foto.
2

Půldruhého roku povinných reflexních prvků? Ubylo usmrcených chodců

Káňa: V ruce jsem měl dva měsíce dráty

Brno - Bojovník je zpět. Hokejista brněnské Komety Jan Káňa na ledě většinou jezdí s elánem a nevypustí žádný souboj. Svou aktivitu musel na delší čas utlumit. Přesně po pěti měsících od zranění zápěstí si pak zahrál přípravný zápas proti Jihlavě, který Brňané vyhráli 3:1. „Tréninků už bylo hodně, určitě chci hrát a budu se snažit s rukou pracovat, aby byla dobrá,“ slíbil pětadvacetiletý útočník.

Kvůli horku v kraji lekly tisíce ryb

Jižní Morava - Nekvalitní voda a tisíce uhynulých ryb. To je bilance letošního léta v rybnících nejen na Brněnsku. Kromě extrémních veder a nedostatku vody bojovali rybáři se zamořením nádrží sinicemi.

AKTUALIZOVÁNO

Tři obdržené góly za šest minut. Zbrojovku stáhl výprask na dno tabulky

Olomouc, Brno /ANKETA/ – Už po čtrnácti minutách se pro fotbalisty Zbrojovky stala vidina bodového zisku na stadionu Olomouce prakticky utopickou záležitostí. Právě po tomto časovém úseku totiž Brňané prohrávali na hřišti prvoligového nováčka 0:3. Se stavem do konce utkání nepohnuli a po čtvrtém kole soutěže zůstávají na zisku jediného bodu.

V ulicích se objeví další básně o Brně. Nejsložitější je umísťování v centru

Brno – Co mají společného Cejl, Petrov, Obilní trh a hlavní nádraží? Všechna tato místa inspirovala básníky. Brněnské lokality opředené verši mapuje webový projekt Brno poetické. Do konce prázdnin přibude osm básní přímo v ulicích.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení