VYBERTE SI REGION

Kobra, užovka, bůh a show. Hlavně show

Freska Sto roků kobry předvádí na divadle čtyři největší díla Fjodora Michailoviče Dostojevského během jedenácti hodin

9.2.2008
SDÍLEJ:

Herci v zákulisí během jedenácti hodin, které stráví na jevišti, odpočívají různě. Jan Budař jako Nikolaj Savrogin spí v kostýmu a paruce.Foto: Roman Franc

Divadlo Husa na provázku slaví letos čtyřicet let od svého vzniku. Jedním z jeho zakladatelů byl i režisér Petr Scherhaufer. Jemu současný umělecký šéf divadla Vladimír Morávek dedikoval projekt Sto roků kobry. Byl to Právě Scherhaufer, který na Provázku rozvíjel epické fresky velkých projektů. A Vladimír Morávek se snaží o totéž.Bestiář podle Dostojevského nazvaný Sto roků kobry je podle programu Divadla Husa na provázku ojedinělým projektem divadla a Vladimíra Morávka, který podrobil metamorfóze čtyři nevětší romány Fjodora Michailoviče Dostojevského: Zločin a trest, Idiota, Běsy a Bratry Karamazovy. Projekt je prý „osudovým setkáním na pomezí zběsilého adrenalinového zážitku a krvavé mše.“ Zběsilý zážitek je to určitě už proto, že čtyři představení poskládané do fresky trvají jedenáct hodin. Prospěla by mu však větší skromnost. Těžko ale chtít skromnost po režisérovi, i když nesporně velkém, který se sám v úvodní větě programu vyčlení z divadla a povznese se nad něj. Jakoby Morávek a Dostojevskij v tuhle chvíli měli být považováni za stejné velikány.

Sto roků kobry je excentrické, silné, fascinující a velké dílo. Sedíte v hledišti uchváceni a unešeni, ptáte se, jak to ti herci mohou zvládnout, být na jevišti jedenáct hodin v kuse, jste součástí Události. Úryvek z novinové recenze v katalogu k představení říká: „Bude vás to mučit, strhávat dolů, ale nezapomenete na to.“ Nezapomenete. Když se vás ale někdo zeptá, co je za tím dojmem, když někdo rozkryje, čím je představení tak fascinující kromě své délky, hlasitosti a monstróznosti tématu … čím? Co odpovíte?

V Dostojevském se toho o bohu, smrti a lásce dočtete víc a se stejně silným zážitkem. Bude to ale váš privátní zážitek, který nebudete sdílet se stovkou dalších lidí, třicítkou herců a režisérem na ochozu nad vašimi hlavami. Jedenáctihodinová freska dělá z přítomných diváků účastníky eposu – tím, že jim o přestávkách nabízí loutkový výklad Dostojevského, boršč, víno, jablka a teskné ruské písně, umožňuje jim se stát součástí výlučného zážitku. Zážitku, který, jak Morávek popisuje, spojil soubor v kolektivní bytost a umožnil jí zažít téměř transcendentální vytržení. Soubor byl vyvolen shlédnout pravdu skrze Dostojevského a divák může být u toho. Čím je nám tedy Dostojevskij? Pro Masaryka byla analýza jeho díla klíčem k napsání knihy Rusko a Evropa.

Dostojevskij Rusko (řečeno s knížetem Myškinem) nenávidí i miluje. „Dostojevskij chtěl Rusko proto tak dobře poznat, aby ho uměl tím vydatněji nenávidět. Nic na světě se nepodobá nenávisti víc než láska,“ píše Václav Černý. Dostojevskij ale není primárně o Rusku a ruské duši. „Nic mě nespojuje s Ruskem,“ říká Stavrogin v Běsech. Podle Černého jsou existenciální Dostojevského otázky platné i mimo Rus. Zatímco ale například Friedrich Nietzsche byl nadšeným čtenářem Dostojevského, literární kritika na západě ho přijímala rozpačitě. Ve Francii ho plně přijal a pochopil vlastně až Albert Camus.

„Všichni ti rebelové proti vyměřenému údělu a jeho stvořiteli zdůrazňovali, že lidský tvor je osamělý a nepodléhá žádné morálce. Lidská vzpoura ve svých vznešených tragických podobách není a nemůže být ničím jiným než trvalým protestem proti smrti, vášnivou obžalobou údělu ovládaného oním obecně platným rozsudkem smrti,“ píše Camus v Člověku revoltujícím.

Dostojevského témata jsou velká. Jak se ale chová člověk, který v sobě nese tak obrovskou vinu, jako Raskolnikov? Bude tak strašně křičet, nebo se schoulí do kouta a bude tiše sténat? Morávkův Raskolnikov řve jak tur. Petr Jeništa jako Raskolnikov je výborný. Ale chybí jeho obrácení, přijetí viny. Finální věta: Já jsem zabil lichvářku a její sestru sekerou, je spíš tečkou za představením než Raskolnikovovým vnitřním přijetím viny za vraždu.

Nešvarem Sto roků kobry je snaha doslovně vysvětlovat. Není nutné říkat, jak to Dostojevskij myslel. Pokud Morávek ústy Simony Pekové má potřebu sdělovat, že „víra je to, o co tu jde především,“ zpochybňuje buďto příčetnost diváků, nebo sám svoji práci.

Představení je dobře seskládáno z původních jednotlivých her. Začíná se Zločinem a trestem. V Morávkově případě s názvem Raskolnikov – jeho zločin a trest, což ovšem posouvá význam názvu. Po prvním dějství Zločinu a trestu přichází Idiot, opět přejmenovaný na Kníže Myškin je idiot. Není. Je jen hodný. „Chtěl bych vytvořit obraz ideálně krásného člověka,“ napsal o Idiotovi Dostojevskij. Samo dobro, přirozené dětské dobro, čistota duše ale ještě není mírou štěstí. Myškin nedokáže svojí dobrotou zachránit ani Agláju, ani Nastasju Filipovnu. Podle Alberta Camuse je dokladem toho, že nestačí být čistě dobrý, je třeba bojovat proti zlu.

A nakonec nálož Karamazovců

Zařazení prvního jednání Idiota, které začíná vtipným obrazem cesty vlakem ze Švýcar do Petrohradu, za první jednání Zločinu a trestu, je po vraždě lichvářky a její sestry v Zločinu a trestu pro diváka úlevné. Kníže Myškin Jiřího Vyorálka je hodným hlupákem. Divák je za něj vděčný. Ocení tichou polohu hlavního hrdiny. Následuje dokončení Zločinu a trestu, pak první část Běsů, konec Idiota a konec Běsů. Završí se trilogie, aby mohla být odpálena poslední nálož.

Bratři Karamazovi jsou nejtěžší. Výborný je režisérův nápad nechat otce Karamazova žít v jeho synech. Zavražděný otec na jevišti chybí, co chvíli se do něj ale jednotným gestem převtělí některý ze synů. Míťa a Ivan častěji, dobrý Aljoša málokdy, ale ani v jeho zbožné duši nechybí rozměr zla. Sen o Velkém Inkvizitoru je u Dostojevského myšlenkovým pilířem Karamazovců. Existují o něm konference i odborné eseje. V představení se bohužel smrskl na efektní kostýmy a kouřovou clonu.

Láska v Dostojevském je buďto tak silná, že člověku rve vnitřnosti z těla a zabíjí, nebo není dost silná na to, aby člověka zachránila před smrtí z jiného důvodu. Obě tyhle polohy v Morávkově maratonu zůstaly. Zmizela ale řada postav a myšlenek, které jsou pro Dostojevského podstatné. V jeho Běsech chybí postava Kirillova, který je průsečíkem diskuzí o existenci dobra a zla. „Bůh je nezbytný, a proto musí být. Ale já vím, že není a nemůže být. Copak nechápeš, že je to dostatečný důvod, aby se člověk zabil?“ ptá se Kirillov Petra Verchovenského a ten mu odpovídá: „Jestli je bůh lež, pak jsme osamělí a svobodní.“ Zatímco Raskolnikovovi v představení kolem druhé odpoledne vina rozdírá duši („Byl bych vykonal sta a tisíce dobrých činů v náhradu za tu jedinou hloupost.“), Stavrogin v sedm večer po svém klidném doznání o znásilnění děvčátka v hořícím městě říká: „Za nic z toho, co jsem tu před všemi doznal, se nestydím, odpuštění nežádám, ani smilování – v nic takového nevěřím.“

Bin Ládin a Nikolaj Stavrogin

Friedrich Nietzsche si přečetl Dostojevského a předpověděl bezbřehý nihilismus. Filozof André Glucksmann popisuje planetární nihilismus sto let po Zarathustrovi a Stavroginovi. „Na Stavroginovi je zajímavé, že úplně nevíte, na čem s ním jste. Jestli věří v boha, nebo ne. Nakonec jsem s překvapením zjistil, když jsem Běsy znovu dočetl, že vlastně připomíná Bin Ládina. U něho taky nevíte, jestli je velkým cynikem, nebo jen fanatikem,“ řekl Glucksmann před dvěma lety v rozhovoru na pražském Fóru 2000.

Morávkovu ságu Sto roků kobry uvozuje živá užovka, která se na začátku prožene po jevišti. V Běsech už jen leží v teráriu a kus syrového masa, demonstrativně vhozeného velkou pinzetou, ji nezajímá. Užovky jsou neškodné, na rozdíl od kober. Dostojevského dílo si s kobrami nebezpečně zahrává. Morávkův Dostojevskij si hraje s užovkami. Efektně, spektakulárně. Až z toho mrazí. Přesto ale víte, že reálné nebezpečí vám kvůli tomu nehrozí. Ale působivá show to je, o tom žádná.

Autor: Klára Kubíčková

9.2.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Součást mého přestupu byla i stavba tribuny, vzpomíná jubilant Václavíček

Brno /ROZHOVOR/ – Dodnes drží platný rekord, když v nejvyšší československé soutěži nastoupil ve 280 po sobě jdoucích utkáních bez přerušení. A všechny odehrál ve fotbalové Zbrojovce. Kapitána brněnské mistrovské party z roku 1978 Rostislava Václavíčka už těžko někdo překoná. Ve středu slaví olympijský vítěz z roku 1980 z Moskvy sedmdesáté narozeniny. „Vůbec se na to necítím. Když si vzpomenu, že jsme kdysi slavili tátových padesát a už byl pro mě starší člověk, mám hrůzu, zda se naše děcka na to taky tak dívají," usmívá se v rozhovoru pro Deník Rovnost.

Hrozí jim vystěhování. Zhruba stovka obyvatel Bronxu demonstrovala v ulicích

Brno /FOTOGALERIE/ – Místo pečení vánočního cukroví řeší desítky rodin bydlících v brněnských bytových domech ve Vlhké, Bratislavské, Francouzské a Staré ulici, jestli budou mít v novém roce kde spát. Jak už Deník Rovnost informoval, majitel domů se je rozhodl vystěhovat. Obyvatelé bytů se proto rozhodli vyjít do ulic a protestovat. Asi stovka lidí chtěla po majiteli nemovitostí garanci, že nezůstanou na ulici.

Řečníka na univerzitě někteří lidé odmítli. Vadí jim jeho pornoherecká minulost

Brno – Přednáška o roli médií v ruské dezinformační kampani vyvolala v úterý diskuzi na brněnské Masarykově univerzitě. Někteří kritici totiž nepovažovali za vhodné, aby v diskuzi, kterou organizují studenti Fakulty sociálních studií, jako přednášející vystoupil Jakub Janda ze sdružení Evropské hodnoty. Muž měl totiž v minulosti zkušenosti s homosexuální pornografií. „Pornoherci vyslaní proruskými servery přednáší na univerzitě? Svět se zbláznil," komentoval třeba Stanislav Vaněk.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies