VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kobra, užovka, bůh a show. Hlavně show

Freska Sto roků kobry předvádí na divadle čtyři největší díla Fjodora Michailoviče Dostojevského během jedenácti hodin

9.2.2008
SDÍLEJ:

Herci v zákulisí během jedenácti hodin, které stráví na jevišti, odpočívají různě. Jan Budař jako Nikolaj Savrogin spí v kostýmu a paruce.Foto: Roman Franc

Divadlo Husa na provázku slaví letos čtyřicet let od svého vzniku. Jedním z jeho zakladatelů byl i režisér Petr Scherhaufer. Jemu současný umělecký šéf divadla Vladimír Morávek dedikoval projekt Sto roků kobry. Byl to Právě Scherhaufer, který na Provázku rozvíjel epické fresky velkých projektů. A Vladimír Morávek se snaží o totéž.Bestiář podle Dostojevského nazvaný Sto roků kobry je podle programu Divadla Husa na provázku ojedinělým projektem divadla a Vladimíra Morávka, který podrobil metamorfóze čtyři nevětší romány Fjodora Michailoviče Dostojevského: Zločin a trest, Idiota, Běsy a Bratry Karamazovy. Projekt je prý „osudovým setkáním na pomezí zběsilého adrenalinového zážitku a krvavé mše.“ Zběsilý zážitek je to určitě už proto, že čtyři představení poskládané do fresky trvají jedenáct hodin. Prospěla by mu však větší skromnost. Těžko ale chtít skromnost po režisérovi, i když nesporně velkém, který se sám v úvodní větě programu vyčlení z divadla a povznese se nad něj. Jakoby Morávek a Dostojevskij v tuhle chvíli měli být považováni za stejné velikány.

Sto roků kobry je excentrické, silné, fascinující a velké dílo. Sedíte v hledišti uchváceni a unešeni, ptáte se, jak to ti herci mohou zvládnout, být na jevišti jedenáct hodin v kuse, jste součástí Události. Úryvek z novinové recenze v katalogu k představení říká: „Bude vás to mučit, strhávat dolů, ale nezapomenete na to.“ Nezapomenete. Když se vás ale někdo zeptá, co je za tím dojmem, když někdo rozkryje, čím je představení tak fascinující kromě své délky, hlasitosti a monstróznosti tématu … čím? Co odpovíte?

V Dostojevském se toho o bohu, smrti a lásce dočtete víc a se stejně silným zážitkem. Bude to ale váš privátní zážitek, který nebudete sdílet se stovkou dalších lidí, třicítkou herců a režisérem na ochozu nad vašimi hlavami. Jedenáctihodinová freska dělá z přítomných diváků účastníky eposu – tím, že jim o přestávkách nabízí loutkový výklad Dostojevského, boršč, víno, jablka a teskné ruské písně, umožňuje jim se stát součástí výlučného zážitku. Zážitku, který, jak Morávek popisuje, spojil soubor v kolektivní bytost a umožnil jí zažít téměř transcendentální vytržení. Soubor byl vyvolen shlédnout pravdu skrze Dostojevského a divák může být u toho. Čím je nám tedy Dostojevskij? Pro Masaryka byla analýza jeho díla klíčem k napsání knihy Rusko a Evropa.

Dostojevskij Rusko (řečeno s knížetem Myškinem) nenávidí i miluje. „Dostojevskij chtěl Rusko proto tak dobře poznat, aby ho uměl tím vydatněji nenávidět. Nic na světě se nepodobá nenávisti víc než láska,“ píše Václav Černý. Dostojevskij ale není primárně o Rusku a ruské duši. „Nic mě nespojuje s Ruskem,“ říká Stavrogin v Běsech. Podle Černého jsou existenciální Dostojevského otázky platné i mimo Rus. Zatímco ale například Friedrich Nietzsche byl nadšeným čtenářem Dostojevského, literární kritika na západě ho přijímala rozpačitě. Ve Francii ho plně přijal a pochopil vlastně až Albert Camus.

„Všichni ti rebelové proti vyměřenému údělu a jeho stvořiteli zdůrazňovali, že lidský tvor je osamělý a nepodléhá žádné morálce. Lidská vzpoura ve svých vznešených tragických podobách není a nemůže být ničím jiným než trvalým protestem proti smrti, vášnivou obžalobou údělu ovládaného oním obecně platným rozsudkem smrti,“ píše Camus v Člověku revoltujícím.

Dostojevského témata jsou velká. Jak se ale chová člověk, který v sobě nese tak obrovskou vinu, jako Raskolnikov? Bude tak strašně křičet, nebo se schoulí do kouta a bude tiše sténat? Morávkův Raskolnikov řve jak tur. Petr Jeništa jako Raskolnikov je výborný. Ale chybí jeho obrácení, přijetí viny. Finální věta: Já jsem zabil lichvářku a její sestru sekerou, je spíš tečkou za představením než Raskolnikovovým vnitřním přijetím viny za vraždu.

Nešvarem Sto roků kobry je snaha doslovně vysvětlovat. Není nutné říkat, jak to Dostojevskij myslel. Pokud Morávek ústy Simony Pekové má potřebu sdělovat, že „víra je to, o co tu jde především,“ zpochybňuje buďto příčetnost diváků, nebo sám svoji práci.

Představení je dobře seskládáno z původních jednotlivých her. Začíná se Zločinem a trestem. V Morávkově případě s názvem Raskolnikov – jeho zločin a trest, což ovšem posouvá význam názvu. Po prvním dějství Zločinu a trestu přichází Idiot, opět přejmenovaný na Kníže Myškin je idiot. Není. Je jen hodný. „Chtěl bych vytvořit obraz ideálně krásného člověka,“ napsal o Idiotovi Dostojevskij. Samo dobro, přirozené dětské dobro, čistota duše ale ještě není mírou štěstí. Myškin nedokáže svojí dobrotou zachránit ani Agláju, ani Nastasju Filipovnu. Podle Alberta Camuse je dokladem toho, že nestačí být čistě dobrý, je třeba bojovat proti zlu.

A nakonec nálož Karamazovců

Zařazení prvního jednání Idiota, které začíná vtipným obrazem cesty vlakem ze Švýcar do Petrohradu, za první jednání Zločinu a trestu, je po vraždě lichvářky a její sestry v Zločinu a trestu pro diváka úlevné. Kníže Myškin Jiřího Vyorálka je hodným hlupákem. Divák je za něj vděčný. Ocení tichou polohu hlavního hrdiny. Následuje dokončení Zločinu a trestu, pak první část Běsů, konec Idiota a konec Běsů. Završí se trilogie, aby mohla být odpálena poslední nálož.

Bratři Karamazovi jsou nejtěžší. Výborný je režisérův nápad nechat otce Karamazova žít v jeho synech. Zavražděný otec na jevišti chybí, co chvíli se do něj ale jednotným gestem převtělí některý ze synů. Míťa a Ivan častěji, dobrý Aljoša málokdy, ale ani v jeho zbožné duši nechybí rozměr zla. Sen o Velkém Inkvizitoru je u Dostojevského myšlenkovým pilířem Karamazovců. Existují o něm konference i odborné eseje. V představení se bohužel smrskl na efektní kostýmy a kouřovou clonu.

Láska v Dostojevském je buďto tak silná, že člověku rve vnitřnosti z těla a zabíjí, nebo není dost silná na to, aby člověka zachránila před smrtí z jiného důvodu. Obě tyhle polohy v Morávkově maratonu zůstaly. Zmizela ale řada postav a myšlenek, které jsou pro Dostojevského podstatné. V jeho Běsech chybí postava Kirillova, který je průsečíkem diskuzí o existenci dobra a zla. „Bůh je nezbytný, a proto musí být. Ale já vím, že není a nemůže být. Copak nechápeš, že je to dostatečný důvod, aby se člověk zabil?“ ptá se Kirillov Petra Verchovenského a ten mu odpovídá: „Jestli je bůh lež, pak jsme osamělí a svobodní.“ Zatímco Raskolnikovovi v představení kolem druhé odpoledne vina rozdírá duši („Byl bych vykonal sta a tisíce dobrých činů v náhradu za tu jedinou hloupost.“), Stavrogin v sedm večer po svém klidném doznání o znásilnění děvčátka v hořícím městě říká: „Za nic z toho, co jsem tu před všemi doznal, se nestydím, odpuštění nežádám, ani smilování – v nic takového nevěřím.“

Bin Ládin a Nikolaj Stavrogin

Friedrich Nietzsche si přečetl Dostojevského a předpověděl bezbřehý nihilismus. Filozof André Glucksmann popisuje planetární nihilismus sto let po Zarathustrovi a Stavroginovi. „Na Stavroginovi je zajímavé, že úplně nevíte, na čem s ním jste. Jestli věří v boha, nebo ne. Nakonec jsem s překvapením zjistil, když jsem Běsy znovu dočetl, že vlastně připomíná Bin Ládina. U něho taky nevíte, jestli je velkým cynikem, nebo jen fanatikem,“ řekl Glucksmann před dvěma lety v rozhovoru na pražském Fóru 2000.

Morávkovu ságu Sto roků kobry uvozuje živá užovka, která se na začátku prožene po jevišti. V Běsech už jen leží v teráriu a kus syrového masa, demonstrativně vhozeného velkou pinzetou, ji nezajímá. Užovky jsou neškodné, na rozdíl od kober. Dostojevského dílo si s kobrami nebezpečně zahrává. Morávkův Dostojevskij si hraje s užovkami. Efektně, spektakulárně. Až z toho mrazí. Přesto ale víte, že reálné nebezpečí vám kvůli tomu nehrozí. Ale působivá show to je, o tom žádná.

Autor: Klára Kubíčková

9.2.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Nanejvýš dva posty. Kouč Habanec má o zbytku sestavy jasno

Brněnské podzemí. Ilustrační foto.
1

Nové trasy v podzemí mají zpoždění

Brněnská trať je rychlá a zábavná, řekl český šampion Kulhavý

Brno /FOTOGALERIE/ – Absolutní špička se představila o víkendu na brněnské trati nad Anthroposem. Na závěrečný podnik Českého poháru a zároveň Mistrovství České republiky dorazili i olympijský vítěz Jaroslav Kulhavý a Kateřina Nash, kteří vyhráli obě kategorie elite. „Areál v Brně se mi líbí, je to tady super,“ pochvaloval si Kulhavý, který obhájil domácí titul.

V autoškole neuspěje každý druhý. Na vině je i stres

Brno /ANKETA/ - Neuspěl. S tímto verdiktem odchází napoprvé od závěrečné zkoušky v autoškole víc než polovina Brňanů. Podle instruktorů je to kvůli stresu a neznalosti předpisů.

Memoriál Marka Těšíka v beachvolejbalu vyhráli nováčkové Starý a Hojgr

Brno /FOTOGALERIE/ – Sedmnáct dvojic zasáhlo do čtvrtého ročníku Memoriálu Marka Těšíka v beachvolejbalu. Na brněnských kurtech Sport Centra Srbská se nejvíc dařilo nováčkům turnaje Bořivoji Hojgrovi s Petrem Starým, kteří ve finále porazili 2:1 na sety Jakuba Šeráka s Tomášem Kubáskem.

Horu pojmenovali po Brně. Před šedesáti lety

Brno /FOTOGALERIE/ - Byla to trochu partyzánská akce. Když v roce 1957 vyjel do tehdejšího Sovětského svazu zájezd cestovní kanceláře, mezi účastníky bylo i devatenáct horolezců z Brna. Ti se po tajné domluvě s průvodci od zájezdu na dvanáct dní oddělili, aby s ruskými horolezci mohli lézt po Kavkaze. Zdolali několik štítů. V pondělí uplynulo šedesát let od chvíle, kdy vystoupili na do té doby bezejmenný vrchol. Pojmenovali jej Pik Brno. „Na vrchol jsme dosáhli v deset hodin dopoledne,“ říká člen výpravy Arnošt Mader (uprostřed).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení