VYBERTE SI REGION

O líšeňských plotech a umění v Berlíně

Umělkyně Kateřina Šedá nechala vyrobit repliky deseti plotů z Líšně a převezla je i jejich majitele na 5. Berlínské bienále.

14.4.2008
SDÍLEJ:

O líšeňských plotech a umění v BerlíněFoto: kresba Tomáš Kučerovský

V pátek čtvrtého dubna na Berlínském bienále současného umění přelezlo čtyřicet obyvatel Líšně repliky svých vlastních plotů. Může za to výtvarnice Kateřina Šedá, jež svými uměleckými projekty již pár let hýbe současným světem umění.Její tvorba vychází z pozorování všedního života a různých společenských jevů týkajících se jí samotné nebo lidí v nejbližším okolí. Již za studií na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Vladimíra Kokolji vznikl její první výrazný projekt s názvem Nic tam není (2003).

O vesnici Ponětovice u Brna se říká, že se tam nikdy nic neděje. Kateřina se rozhodla dokázat, že k tomu, aby se něco dělo, nepotřebují Ponětovičtí hypermarkety a multikina. Rozdala místním obyvatelům dotazníky a zjistila, že všichni dělají denně prakticky totéž, jen v jiných časech. Tři měsíce je potom přemlouvala, aby jeden den vyzkoušeli dělat tyto činnosti společně a společnou aktivitou se vymanili z každodenní všednosti. Vytvořila harmonogram průměrného dne, takže všichni ráno vstali, šli nakoupit, zametali, obědvali rajskou omáčku, jezdili na kole, večer šli na pivo a pak zároveň zhasli a šli spát. Všech tři sta obyvatel se této akce zúčastnilo. A lidé z okolních vesnic pak Kateřině volali, aby přijela i k nim, dokázat, že i u nich může něco být.

Rodina a sídliště

Další její projekt s názvem Je to jedno, který jí v roce 2005 vynesl Cenu Jindřicha Chalupeckého, vycházel (a nebylo to poprvé) z její vlastní rodiny. Kateřinina babička, která třicet let pracovala jako vedoucí skladu domácích potřeb, upadla ke konci života do letargie. Nejevila zájem o dění kolem, nic pro ni nebylo důležité.

Kateřina si s ní nejdříve začala povídat a zjistila, že stará paní si do detailu pamatuje jednotlivé výrobky, které prodávala, jejich cenu a rozměry. Přiměla babičku, aby začala tyto předměty kreslit a popisovat. Tak vznikla kartotéka asi dvou set kreseb, které tvořily součást instalace vedle záznamu rozhovorů o babiččině životě umístěných na stěnách galerie. Obyvatelé sídliště Líšeň byli hlavními aktéry akce Každej pes jiná ves, která se konala na jaře roku 2007. Kateřina se tentokrát zaměřila na anonymní život lidí na sídlišti. Všimla si, že paneláky získávají nové výrazné fasády lišící se dům od domu. Lidé tedy částečně přestali žít v extrémně anonymním prostředí, vzájemná nevšímavost se ale nezměnila.

Výtvarnice tedy použila fasády panelových domů k vytvoření „hlavního vzoru“, který nechala natisknout na plátno na košile. Pak si podle jmen na zvoncích zapsala tisíc adres a rozeslala tisíc košil tak, že každá rodina dostala košili od rodiny bydlící na druhé straně líšeňské rokle.
Tak chtěla docílit toho, aby se potkali lidé, kteří se do té doby jen míjeli. Vyvrcholením celého projektu bylo pozvání těchto účastníků na vernisáž výstavy do Moravské galerie v Brně.

V posledním projektu s názvem Furt dokola, který vyvrcholil minulý týden v pátek v Berlíně, se Kateřina zaměřila na obyvatele Staré Líšně, kde sama bydlí. Při cestě domů si jednou uvědomila, že již nevidí v zahrádkách sousedy a jejich staré známé záhony zeleniny, není koho pozdravit a s kým prohodit pár vět. Protože ploty kolem zahrádek jsou čím dál vyšší a neproniknutelnější. Jakoby se hradba oddělující naši zemi od zbytku Evropy po revoluci rozdělila mezi její obyvatele.

Chtěla opět vidět své sousedy a dokázat, aby se viděli i oni navzájem. A protože ploty jsou jejich společná věc, mohly jí v jejím snažení pomoci. Na mapě Líšně vytvořila kružnici, jejímž středem vedla přímku protínající přes osmdesát zahrad a domů. To byla cesta, kterou se chtěla vydat. Potřebovala se jen přes ploty nějak dostat – úkol jednotlivých obyvatel spočíval v tom, přistavit k plotu tak vysokou věc, aby se dal lehce přelézt. Nakonec se rozhodla přenést celou situaci jinam.

Na pátém bienále současného umění v Berlíně ve Skulpturenparku, shodou okolností na místě bývalé Berlínské zdi, tak vzniklo deset replik jednotlivých líšeňských plotů a dvacet obyvatel Líšně se svým doprovodem se rozhodlo odjet s Kateřinou do Berlína. A za pomoci věcí, které si vezli s sebou, slavnostně překonat svoje vlastní ploty a dostat se tak k sobě navzájem.

Smysl umění

Kateřina Šedá je díky svým akcím známá v celém uměleckém světě a to i přes to, že se její projekty často úzce týkají prostředí, ve kterém žije a lidí, kteří ji obklopují. Její osobnost jaksi nezapadá do tak častého obrazu umělce, jehož dílo je pro ostatní hermeneuticky uzavřeno a který si zakládá právě na této nepřístupnosti a nesrozumitelnosti. Umění se v těchto případech stává záležitostí elity, která společně s umělcem hraje známou hru na opravdová umělecká díla, ve které se nesmí nikdy vyslovit otázka: „Co to vlastně znamená?“ nebo „Má to vůbec nějaký smysl?“ I když je pravděpodobné, že se jejím účastníkům často honí hlavou. Pro jednotlivé aktéry této hry se potom nejdůležitější stává schopnost tvářit se zasvěceně a vést hovor o umění takovým způsobem, aniž by prozradili svoji bezradnost.

U Kateřiny Šedé ale jakoby všechny tyto překážky bránící pochopení uměleckého myšlení či pochyby o směřování současného umění mizí. Její způsob uchopení zajímavých myšlenek týkajících se životů konkrétních lidí nebo nevyřčených společenských jevů je srozumitelný a jasný. Role umělce v jejím podání by měla být ve společnosti nepostradatelná a otázky o smyslu a přínosu umění zde tím pádem odpadají. Tvorba Kateřiny Šedé obohacuje a povznáší životy lidí a zároveň bagatelizuje roli umělce. Umění se stává záležitostí každodenního všedního života. Možná, že toto je jedna z cest, kterou by se současné umění mělo vydat.

Jak se na projekt Furt dokola dívají zúčastnění, které Kateřina Šedá přesvědčila, aby v Berlíně přelézali vlastní plot?

Pavel Šabatka, 23 let, student VUT


Co vás napadlo, když vám Kateřina poprvé řekla o projektu ?
Začátku jsem tomu úplně nevěřil, protože je to dost nestandardní přelézat líšeňský plot v Berlíně. Když jsem potom v autobuse potkal Víta Klusáka, který natočil Český sen, tu velkou mystifikaci lidí hypermarketem v Praze, začal jsem opět pochybovat. Ale nakonec to dopadlo dobře.

Změnil se díky projektu váš vztah se sousedy?

Nepochybně. Toulovi vedle nás nebydlí, pronajímají dům, ale chodí do zahrady posekat trávu nebo otrhat třešně. Takže je moc neznáme. Teď jsme si poměrně dost povídali, takže bych řekl, že náš vztah se změnil k lepšímu. Chtěl bych poděkovat Kateřině za její iniciativu a za to, že to celé spískala.

Co jste použili k přelezení plotu?

Žebřík, který jsme natřeli na žluto speciálně pro tuto příležitost. Z druhé strany byl stůl, na který se lezlo na dřevěné bedýnky. Jedna byla natřená na modro a na jedné se umělecky vyžil bratr, nakreslil na ni otisky chodidel.
Jan Toul, 52 let, technik a Martina Toulová, jeho dcera, 20 let, studentka

Co vás napadlo, když vám Kateřina poprvé řekla o projektu ?

Jan
: Že je to podvod. Dneska vám pořád někdo volá a nabízí něco geniálního, bez čeho nemůžete žít. Upozornil jsem Kateřinu hned na začátku, že pokud mi bude někdo v autobuse nabízet hrnce nebo prodávat vlněné deky, tak že půjdu za řidičem a zatáhnu za brzdu a vystoupím, ať je to v Kuřimi nebo v Berlíně.

Jaký je váš největší zážitek z Berlína?

Jan: Jsem technik, takže mě nejvíce zaujalo berlínské nádraží. To je technický unikát.
Martina: Byla jsem jak Alenka v říši divů. Všechny ploty byly postavené dohromady a všichni sousedi se tam sešli. Nikoho jsem předtím neznala.

Změnil se váš vztah se sousedy?
Jan: Máme se sousedy korektní vztahy. Znám je pětatřicet let a nikdy mezi námi nebyly spory.
Martina: Já jsem je poznala, takže naše vztahy se zlepšily.

Co jste použili k přelezení plotu?

Jan: Provazový žebřík. Jednoduché zařízení, zabere málo místa v autobuse, sbalil jsem ho do kabele a jel tam. Někteří lidé vymýšleli různé originality, jako smaltovanou vyřazenou vanu. Mě to připadalo ale nejjednodušší takhle.
Anita Blechová, 75 let, důchodkyně a Jana Mokrá, její dcera, 46 let, technička

Co vás napadlo, když vám Kateřina poprvé řekla o projektu ?
Anita: Nevěděli jsme, co nás čeká. Později jsme pochopily, že jde o to ukázat, že zdi nemusí lidi od sebe rozdělovat, ale že přes ně můžou lidi spolu komunikovat. Ze začátku se to zdálo jako legrace. Až v Berlíně jsme pochopily, že to taková legrace není. Že tím Kateřina opravdu sledovala pěkný cíl.

Co vás přesvědčilo zúčastnit se?

Anita: Někdy sousedské vztahy nejsou dobré. Když můžeme někde prezentovat, že se dají zlepšit, tak proč bychom to neudělaly. Navíc ploty byly v místech, kde stála berlínská zeď, která lidi rozdělovala. Může být i zeď, která bude lidi sbližovat.

Jaký je váš největší zážitek?

Jana: Přelézání zdi byl trošku horor. Míry našich cihel nejsou shodné s těmi, co použili tam. Zeď byla asi o dvacet centimetrů vyšší. Braly jsme věci na přelézání, které byly adekvátní výšce našeho plotu, takže přelézání bylo složitější.
Anita: Byla jsem ráda, že mi všichni chtěli pomoct, abych se dostala ze zdi dolů. Říkala jsem, že to nebudu přelézat, že se jich chytnu a skočím.
Jana: Pomoc sousedů se tam ukázala.
Jana Strádalová, 65 let, důchodkyně a Hana Strádalová, její dcera, 25 let, studentka

Co vás napadlo, když vám Kateřina poprvé řekla o projektu ?
Jana: Zezačátku jsme to moc nechápaly. Když přišla poprvé a já jsem jí otevřela, tak řekla: „Dobrý den, prosím vás, já nejsem z žádné sekty, já jsem Kateřina Šedá.“ A já říkám: „Vy jste ta výtvarnice!“

Co vás přesvědčilo zúčastnit se projektu?

Jana: Katčino vysvětlení, o čem to bude. O vztazích mezi sousedy a podobně.
Hana: Poznala jsem lépe sousedky. A byl to parádní výlet.

Jaký byl váš největší zážitek?

Jana: Nejlepší zážitek byl, když jsme přišli do té galerie a Katka nám ukázala, jakou si s tím dala práci, jak k tomu všemu dospěla, to bylo úžasný. Člověk tomu modernímu umění moc nerozumí, jiná díla v galerii byla nepochopitelná.
Hana: Mělo to hlavu a patu, bylo to o sousedských vztazích, o tom, jak lidi spolu dnes nekomunikují, protože ploty se stavějí vyšší a neprůhledný. Bylo to jediné dílo, které dávalo smysl.

Změnil se váš vztah se sousedy?

Jana: U dcery určitě, protože ona se s nimi tak moc nezná. Dnes mají lidé k sobě daleko. Mají televizi, internet a nemají potřebu se spolu bavit.
Heřman Trnka, 61 let, důchodce, majitel plotu ze zabetonovaných zavařovacích lahví

Co vás napadlo, když vám Kateřina poprvé řekla o projektu ?
Byli jsme překvapení. On to původně měl být jenom skleník, ale máme toho tolik, že jsme začali stavět i plot. Nashromáždili jsme toho spousty a je to pro nás nejlevnější materiál, protože to je věc, která se vyhazuje. Na deset čtverečních metrů je potřeba jeden pytlík cementu. Jenom umýt se to musí, protože to jsou kompotové lahve, od zelí, takže je u toho jenom ta práce. Je to netradiční, drátěné ploty jsou běžné. Kateřina plot viděla a zdál se jí zajímavý. To bylo pro nás překvapující, že by se plot dal použít jako součást výtvarného projektu.

Co jste použili k přelezení plotu?
Z Líšně jsme vezli železný žebřík, čtyřicet kilogramů těžký. Překvapilo mě, že plot postavili tak masivní, na vrchu seděli čtyři lidi a fotili se. Vůbec jsem nečekal, že ty naše sklenice můžou takovou váhu unést.
Renata Vosátková, 31 let, zdravotní sestra

Co vás napadlo, když vám Kateřina poprvé řekla o projektu ?
Když přišla a začala mi o projektu povídat, přišlo mi to velmi zajímavé. Byla jsem tomu od první chvíle nakloněná, protože umění mám ráda. Nadchlo mě, že někdo něco takového dělá.

Co vás přesvědčilo zúčastnit se projektu?

Výstava současného umění mě zajímala sama o sobě. V neposlední řadě šlo ale i osobnost Katky, která na mě zapůsobila už při prvním setkání a já jsem ji a její dílo chtěla poznat trochu blíž. Byla jsem zvědavá, co z toho vyleze.

Co vám cesta do Berlína přinesla?

Už jsem nějaký ten den doma a já se pořád nemůžu zapojit do běžného života, do mojí všední reality. Pořád jsem duchem tam v Berlíně. Jsem Katkou ovlivněna, líbí se mi, že dělá práci, která ji baví a naplňuje, a dělá ji dobře. Berlín jako město byl fajn, ale byl to spíše vedlejší produkt.

Váš největší zážitek?

Katka. Je velice přirozená a lidská a všechno vychází z ní zevnitř a proto jí to lidé věří. Je pravý opak umělců, kteří jsou zahleděni sami do sebe. Bývá jí kritiky umění vytýkáno, že jde lidem příliš naproti. Já si ale myslím, že to je právě její plus.

Petra Hlaváčková

14.4.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Odejde Zbrojovce snajpr? Útočník Škoda je v kurzu

Brno - Na podzim nastřílel deset branek, vyšvihl se do čela pořadí kanonýrů vedle renomovaného Davida Lafaty. Brněnský fotbalista Michal Škoda se v zimním přestupovém období patrně stane horkým zbožím. Už kolem něj také někteří zájemci krouží. „Mám nějaké informace od manažera, ale spíš čekám na něco konkrétního, zatím je to jen oťukávání, což moc neřeším," odvětil Deníku Rovnost útočník Zbrojovky.

Předvánoční brigády? Je jich více. A za lepší platy

Brno - Vánoce rodiny stojí mnoho peněz, velká část lidí si tak hledá alespoň dočasný přivýdělek. Je to i případ Lukáše Nezhyby. „Mám sice svoji stálou práci, ale chceme s přítelkyní strávit Vánoce v zahraničí na horách, proto máme oba od začátku prosince ještě brigádu," vysvětlil Nezhyba.

AKTUALIZOVÁNO

Jihomoravský kraj si chce pořídit vlastní vlaky. Zaplatí za ně 5,5 miliardy

Jižní Morava – Vlaky v Jihomoravském kraji jsou staré, kraj je nahradí novými. Vypsání výběrového řízení na dodávku schválila ve čtvrtek krajská rada. Do roku 2019 plánuje pořídit pětadvacet souprav pro alespoň 310 sedících cestujících a dalších šest posilových jednotek po 140 místech dohromady za pět a půl miliardy korun. Kromě toho chce v soutěži získat také servis objednaných vlaků. Za třicet let má stát šest miliard korun.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies