Pirát u kormidla brněnské televize?

Pouštět se z pražské adresy do psaní o problémech Televizního studia Brno České televize bylo, je a bude nevděčné. Už proto, že i mezi lidmi, jichž si velice vážím, je několik těch, kteří by preferovali namísto brněnského studia existenci Moravské televize. Jestliže nově jmenovaný šéf Televizního studia Brno vyvolal na Nový rok jednoznačně negativní reakci skutečných intelektuálních špiček Brna – a vlastně celé jižní Moravy – vzdám se na chvíli láskyplné zdrženlivosti vůči tamním specifikům.

Donedávna bylo možno číst odsudky zjevně nezákonného jednání generálního ředitele České televize Jiřího Janečka a popisy čecháčkovsky mazaných triků, jakými se vyhýbal a vysmíval zákonům při svém tříletém slalomu mezi paragrafy v páru s Františkem Lambertem. Jejich jízda připomínala spíš praxi šéfů krachující banky než chování v duchu kodexu veřejnoprávní korporace, ale většina členů Rady České televize zůstala spokojenými, ba někdy halasně aplaudujícími diváky.

„Nikomu se nepodařilo rozkolísat brněnské studio tak jako Burianovi ruku v ruce se Zdeňkem Drahošem.“

Dokonce i jmenování předchozího ředitele brněnského televizního studia, jehož zásadní kvalifikací byla čtrnáctiletá policejní služba, víceméně tiše proklouzlo médii a bylo Janečkovi i radním veřejností tolerováno. Jen tedy ještě citelnější odtržení od reality, ztráta soudnosti a úplně chybějící vhled do problematiky mohly vyústit v inauguraci Karla Buriana na brněnské ředitelské křeslo. Nebo někde přetrvává v platnosti opoziční smlouva?

Tomu by nasvědčovala Burianova reakce na zmíněnou Novoroční výzvu k jeho odstoupení. „Považuji to za snahu o destabilizaci studia a o cílené odvádění pozornosti od důležitých úkolů,“ uvedl Burian. Je to reakce, která dikcí připomíná dobu nějakých deset let před listopadem 1989.

Nikomu se však nepodařilo rozkolísat historicky pevné brněnské studio tak jako Burianovi ruku v ruce se Zdeňkem Drahošem na přelomu milenia. Zanechali po sobě škuner děravý skrznaskrz. Vodu bylo třeba vylévat ještě dlouho a mnozí vědí, proč úplně sucho a čisto v Běhounské a Jezuitské nenastalo dosud. Prvním z „důležitých úkolů“ by se mohlo stát opětné přistavení cisterny. S tím míval Karel Burian zkušenosti.

Jak se vůbec podařilo, aby osobnosti, které jsou svým – v nejlepším slova smyslu – brněnským patriotismem brněnskému televiznímu studiu nablízku, měly natolik odlišný názor, než jaký prezentoval Jiří Janeček Radě České televize?

„Nevidím důvod, aby Karel Burian nemohl naplnit své záměry, se kterými ve výběrovém řízení uspěl, a prokázat, že je profesionálem na svém místě,“ pravil generální ředitel, poté co v klidu vyslechl radního Petra Uhla (podle kterého je „návrat Buriana ohrožující pro Českou televizi“) i radního Jiřího Voráče z Masarykovy univerzity („Na vedoucí post v Brně by se těžko našla problematičtější osoba.“).

A zřejmě v polospánku prolétl stručný text signovaný desítkami opravdových jmen, kde se píše: „Jmenování Karla Buriana do funkce ředitele škodí pověsti České televize a jejího brněnského studia, stejně jako pověsti města Brna a regionu.“ Neměly by promluvit i další brněnské kapacity, jichž si mnozí – i z Prahy! – nad jiné vážíme, ať již je jejich vztah k hromadnému podepisování jakýkoli? Hodně bych chtěl znát názor Antonína Přidala, Miloše Štědroně nebo Milana Uhdeho.

„Právě Burianovy neobvyklé kontakty s rozličnými firmami hrály zásadní roli při jeho odchodu z České televize v roce 2001.“

Autoři Novoroční výzvy ponechali elegantně stranou složení výběrové komise, která po údajně „náročné“ proceduře Jiřímu Janečkovi Karla Buriana doporučila. Tuto noblesu mohu opustit a se znepokojením konstatovat do nebe volající zanedbatelné zastoupení brněnských elit a znalců místní kulturní atmosféry – jediným členem ve výběrové komisi z Brna byl Stanislav Moša.

Janeček už promarnil obrovskou šanci na restrukturalizaci programů České televize, jejich zřetelnou profilaci, především v podobě zásadních změn na ČT1 vedoucích k respektovanému zpravodajství a publicistice, a v důsledku toho i na rekonstrukci celé instituce. Nyní definitivně rezignoval na nápravy v mimopražských studiích a zřejmě i na tak potřebné změny vztahů s některými externími producenty či dodavateli.

Právě Burianovy neobvyklé letité kontakty s rozličnými firmami hrály zásadní roli při jeho odchodu z České televize v roce 2001. Jeho současný přestup z postu šéfa zpravodajství Regionální Televizní Agentury – RTA, od níž se dostávají do vysílání ČT některé materiály, může být právě pro RTA vynikajícím – už několikátým po sobě – sdělením.

Namísto oprávněných pochybností, zda by Česká televize vzhledem k definici svého postavení a svých povinností neměla být spíš jen velmi vzácným a spíše výjimečným zákazníkem zpravodajských produkčních firem. Nikoli nadarmo je hned v § 2 zákona o České televizi mezi hlavními úkoly uvedena „výroba a vysílání zejména zpravodajských … pořadů …“.

Instituce založená k naplňování „veřejné služby v oblasti televizního vysílání“ by své zpravodajství měla sama vyrábět a případně pak poskytovat za úplatu dalším vysílatelům, nikoli naopak: od jiných editorsky nejednotnou publicistiku a kdoví čím inspirované nebo podmíněné zpravodajské šoty nakupovat!

Důvodem je zásadní rozdíl v poslání mezi komerčním vysílatelem a televizní stanicí poskytující službu veřejnosti. Zatímco v prvním případě jde o zcela legitimní, jednoznačné směřování všemi cestami k zisku (například diváci jsou prodáváni po desetitisících inzerentům), v případě druhém nám všem Česká televize za nevysoký poplatek má co možná nejdokonaleji a nejúplněji sloužit.

Mimo jiné poskytovat „objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů“, k čemuž musí být bezpodmínečně vybavena vysokým standardem důvěryhodnosti. Ta je proto pro Českou televizi a nás, její diváky a poplatníky, důležitější než sledovanost – rating!

„Karel Burian si musí vzpomínat na zděšení, které vyvolával svými reportážemi z libovolného brněnského veletrhu či výstavy.“

Jak se ukazuje, vedení České televize, včetně Rady ČT, je v získávání kredibility a étosu služby veřejnosti docela bez chuti. Tím však ohrožuje její opodstatnění. Kromě prazvláštních personálních tahů už ani na první pohled nerozeznáme image vysílání České televize od jiných domácích stanic.

Nebylo by divu, kdyby spolu jejich šéfové ladili i přístup k zákonům a politikům. O to se pokoušeli v minulosti již mnozí, ať už přicházeli z jakékoli strany – včetně těch politických. Ani sblížení s komerčním sektorem leckomu nebylo cizí. Čerstvý ředitel Televizního studia Brno si sám musí pamatovat na zděšení, která vyvolával bateriemi svých reportáží z libovolného brněnského veletrhu či výstavy. Někdy nebylo třeba jet ani na výstaviště – když se „hodilo“ oslavit nějakou spřízněnou firmu, nejčastěji stavební. Tehdy, v polovině devadesátých let minulého století, se mohlo jednat o průvodní vývojové mediální úrazy v rodící se demokratické společnosti, ale z každého podobného poranění se instituce, jejímž krevním oběhem je důvěryhodnost, dlouho léčí. Nyní se stává terapeutem bacilonosič. Bývalý?

Nevím, do jaké míry je již veřejnost okoralá, znechucená a nakolik politici hrají „své“ hry, ale působení Karla Buriana s jeho bohatým a zajímavým životopisem může znamenat další časovanou třaskavinu pro budoucnost služby veřejnosti vysíláním v České republice.

Pokračující redukci služby veřejnosti televizním vysíláním bychom neměli strpět. V Brně si tuto hrozbu už rozumní lidé uvědomili. Děkuji jim, smím-li.

Ivo Mathé