VYBERTE SI REGION

Svět viděný skrze ouško kávového šálku

Expresivní esej o minulosti, přítomnosti a budoucnosti kaváren v Brně aneb Spolek, Steiner, Onyx, Pekárna, Fléda, Zemanka a další.

21.5.2008
SDÍLEJ:

Kresba.Foto: Tomáš Kučerovský

Kavárna, magické místo, ve kterém jedenadvacáté století zůstává na prahu, dál se neodváží. Kromě toho, že si tam hosté pochutnávají na kávě (ale nejen na ní), mají kavárny v dějinách Brna, Moravy i Evropy neopominutelný podíl na vývoji civilizace. Vznikaly a vznikají v nich miliardy nápadů, ztřeštěných, komických i vážně míněných, od nevinného Saturninovského házení koblih až po osnování atentátů a krvavých revolucí. Ostatně, jméno jedné z nejvyhlášenějších brněnských prvorepublikových kaváren si za svůj název zvolila i příloha Bellevue.Instituce kavárny existuje v Brně zhruba tři sta let, tu první založil podle Karla Altmana Turek Achmet v roce 1702. Od té doby se místo, kde se (jen) vaří a prodává černý povzbuzující nápoj z pražených zrnek kávovníku, výrazně proměnilo. Dnešní kavárny se těm prvorepublikovým (o starších nemluvě) podobají asi tolik, co cikorka espressu, přestože v jistých ohledech zůstalo vlastně všechno při starém. Všeprostupující nonšalance, dekadentní, melancholická či povznesená nuda rozptylovaná plácáním pátého přes deváté – tento obsah nemůže kavárně vzít sebenablýskanější nebo naopak sebezanedbanější forma. Bez tohoto mikroklimatu přestává být kavárna kavárnou. Nebo jinak. Pivnice je plebejštější, vinárna bohémštější, čajovna éteričtější a koktejlový bar živější.

Brno bylo vždy kavárensky vyspělejší než jeho věčný pražský rival. Snad právě proto, že se v kavárnách scházejí takzvaní (a mnohdy samozvaní) intelektuálové, kteří z klamavého nadhledu svého hliněného piedestalu glosují, brblají a nadávají na poměry. Pábitelské krasomluvy patřily k líně provinčnímu, v kotlině se převalujícímu brněnskému klimatu vždy víc než k podnikavému, akčnímu až hektickému metropolitnímu povětří.

Díky tomu je ale tradice kavárenství v Brně tak silná, že vydala třeba i na samostatnou výstavu. Tu pořádalo na hradě Špilberku Muzeum města Brna. Titul výstavy – totiž Zmizelý svět brněnských kaváren – vede k zamyšlení. Zmizely opravdu? Nebo se jen přizpůsobily rytmu doby, místo fraku s cylindrem navlékly semišové sako a snaží se vypadat nenápadně? Se starými kavárnami pořádně zatočilo čtyřicet let komunismu, který zbůhdarmé vysedávání nad šálkem kávy a intelektuální, jazyk i mysl tříbící disputace odsoudil coby buržoazní výsměch pracujícímu lidu. Koneckonců i pejorativní nádech sarkasticky sebemrskačskému označení kavárenský povaleč jde taky na vrub režimu, kde si všichni měli být rovni. Zatímco vinárny a pivnice byly plné, kavárnám odhoukávala siréna továrních provozů. O to větší zájem o ně byl po revoluci, kavárny rostly jako houby po dešti a mít „svou oblíbenou“ patřilo a patří k dobrému intelektuálnímu tónu.

Pravda, jméno žádné ze současných kaváren nemá tak honosný zvuk jako ve své době například Savoy, Esplanade, Avion, Era nebo Bellevue. Tyto podniky sloužily kromě své základní občerstvovací funkce také jako čítárny novin, debatiště, herny domina a kulečníku, místa poslechu hudby a především přirozený veřejný prostor.

Funkci veřejného prostoru kavárnám už dávno sebrala masová média a především televize. Dnešní kavárny jsou tak vzhledem ke svým předchůdkyním místy, kde lze brblat a nadávat, nikoli však již řešit a vyřešit. A to je historicky největší změna, která kavárny (a to nejen brněnské) potkala.

A která z dnešních kaváren by mohla snést srovnání s prvorepublikovou? Pravděpodobně žádná. Dnešní postmoderní mraveniště zvané svět nemá své absolutní velikány mezi lidmi, tak proč by je mělo mít mezi kavárnami? Na druhou stranu nám jistě chybí historický odstup, který teprve za několik dekád vrhne definitivní (a zákonitě zkreslené) světlo oddělující výsluní blahé paměti od propasti zapomnění.

Nelze předvídat, která brněnská kavárna se na tomto výsluní bude za nějakých padesát let vyhřívat. Je totiž komplikované odhadnout trend ubírání kavárenství jako takového. Brněnská kavárenská scéna nabízí opravdu různorodou směs stylů (a nestylů), všech možných velikostí, útulných i prostorných, s hudbou živou, reprodukovanou i bez hudby, s kuchyní i bez kuchyně, a několik málo dokonce s pokusem o reinkarnaci prvorepublikového kavárenského ducha.

Za jednu z takových se dá považovat například Spolek v Orlí ulici. Kavárenské debaty zde totiž neruší žádná hudba – a Spolek je pravděpodobně jediná brněnská kavárna, kde to tak je, dokonce si na tom ve Spolku zakládají a patří to k jejich profilu.

Právě hlasitá hudba (a speciálně produkce komerčních rádií) dělá z odkazu intelektuálního ducha něco mezi cirkusem a šantánem. V ubíjejícím muzakovém lomozu se chuť na intelektuální debaty a hluboké úvahy vytrácí stejně rychle jako host prchající bez zaplacení. Jsou také v Brně kavárny, které neintelektuální hluk produkují záměrně a živě. Je to kompromisní alternativa kombinující dva typy kulturního zařízení – kavárnu a kulturní klub.

Žijeme konečně ve věku kombinatorické anarchie, kdy se cokoli roubuje na cokoli, a některé výsledky dokonce nesou dobré ovoce. Nejkošatějším a největším stromem je klub Fléda, který v sobě spojuje multifunkční (divadelní, hudební, filmový, taneční, sportovní) prostor a kavárenský sortiment a posezení. Dalšími hudebními kavárnami jsou mimo jiné Stará Pekárna (je to spíše jazzová hospoda, ovšem s hrdým přídomkem Hudební kavárna), Jazzová kavárna Podobrazy, kavárna Trojka či zatím nejnovější přírůstek Jazz-café-wine-bar.

Důležitou roli ve výchově kavárenského či klubového publika hrával také ještě před pár lety studentský klub s hudebním programem Alterna. Co se týče stylu živě provozované hudby, jsou brněnské kavárny podivuhodně jednotné. Není zde ani jedna kavárna rocková, hiphopová, metalová ani dechovková. Jazz, přestože vznikl jako živelný world music neworleánských Afroameričanů, pro svou vytříbenost dávno zintelektuálštěl. Koneckonců komunistům byl stejnou sazí v oku jako kavárny.

To, že kavárna nemusí být jen místem konspiračních schůzek mladých levicových (či pravicových) intelektuálů, kde by se cigaretový dým dal porcovat a vyvážet, svědčí rozrůstající se rodina designových kaváren.

Jejich majitelům nebylo lhostejné, jak na hosta působí interiér, a rozhodli se svěřit do rukou profesionálním architektům. Největší zásluhu na estetizaci brněnských kavárenských prostorů má brněnská architektonická kancelář RAW architektů Wahly a Rusína – nahlédnutí do jejího portfolia ukáže, že je podepsána například i pod Café Steiner, které se stalo vítězem ceny Interiér roku za rok 2003. Tato dvojice architektů má na svědomí také Café Onyx, Scandal Café, Café La Strada nebo Fisher café. Společným jmenovatelem všech těchto staveb je sklo, či spíše pojetí kavárny jako výkladní skříně. Vy vidíte dovnitř a my vidíme ven. Kavárna Steiner, která je sice ze všech jejich kaváren nejdále od centra, ale přesto pořád plná, se navíc pyšní ještě atypickým použitím dřeva na obložení stěn interiéru.

Každá z brněnských kaváren má svůj styl, příběh, osobitý personál, stálé hosty a atmosféru. Ať jsou to hned dvě filmově-intelektuální kavárny uvnitř Kina Art, třípatrová La Solitaire v Kozí, jeden z mála znovuobnovených prvorepublikových podniků Zemanova kavárna, útulné Café 99 na Úvoze, televizácké Café Blau na Jakubském náměstí, nízkoprahové Kafe Práh ve Slévárně Vaňkovka, kde obsluhují duševně nemocní, a tak dále a tak dále.

Do prvorepublikových Kaváren (s velkým K) má většina z nich daleko, ale komu na tom dnes záleží? Jen staromilci mohou plakat nad tím, že si hosté místo z novin čtou zprávy ze svých notebooků, protože většina kaváren je vybavena bezdrátovým připojením k internetu Wi-Fi. Jak praví klasik, pokrok se nedá zastavit.

Místo tečky se patří popřát těm starým (i novějším) dobrým brněnským kavárnám, aby jim kávovary kávovařily a hosté přicházeli i odcházeli spokojení. A ať je z městských ulic nevytlačí sterilní pseudokavárny v nákupních centrech, podobně jako multikina způsobila pád Alfy, Jalty, Kapitolu, Moravy a dalších.

Karel Hašek

21.5.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Měl podpírat německou dálnici. Místo mostu stojí u přehrady jen osamělé torzo

Brno – Zakázaná výzva lákala před lety horolezce u brněnské přehrady. Ještě v devadesátých letech minulého století mohli lézt na opuštěný pilíř Hitlerovy dálnice, dnes už zde ale platí zákaz. Právě pozůstatku po nikdy nedostavěné dálnici je věnován další díl pravidelného seriálu Brněnského deníku Rovnost Brněnské mosty.

Výstava Betlémů láká na tři sta let staré modely. A možná i na historický objev

Předklášteří – Století staré modely Betlému nebo možný historický objev lze spatřit na týdenní výstavě v Předkláštěrí. Kromě nich si návštěvníci mohou spatřit kresby andělů žáků místní základní školy.

Zbrojovce začala zimní pauza. Dobrý start jara nám dodá kyslík, myslí si Hyčka

Brno – Poslední trénink, po němž začalo hráčům třítýdenní volno. Fotbalisté brněnské Zbrojovky v pátek měli poslední sraz, na kterém společně ukončili volnější týdenní přípravu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies