Jako kluci jsme s technikou spojovali velké a hlučné konstrukce: čtyřtaktní motocykly, traktory a parní lokomotivy. V hodinách kreslení jsme malovali kouřící tovární komíny. Z fascinace technikou jsme vystřízlivěli, ale zůstala i nostalgie po jejím někdejším magickém kouzlu.I když je technika přibližně tak stará jako kultura, lidé její podstatě nikdy nerozuměli. Jistě věděli, že jsou jejími jedinými uživateli i tvůrci a že jsou na ni odkázáni již svou zvláštní tělesnou výbavou. Nebylo jim však zřejmé, co vlastně technika je. Intuitivně ji chápali jako předmětný nástroj prodlužující jejich tělesné orgány. Až na výjimky ale nevěděli, že také lidské schopnosti, jsou-li ovládány vůlí a věděním, mohou na vnější svět působit jako technický systém.

Dodnes lidé nechápou, že některé mikroorganismy (například kvasinky), pokud fungují produktivně, tedy v pekárně či v pivovaře, jsou užitečnou biotickou technikou, funkčně srovnatelnou s všeobecně uznanou technikou abiotickou.

V antickém Řecku nebylo téma techniky hlavním předmětem filozofických úvah. Klasičtí filozofové tu správně postřehli, že technika nemá přímý vztah ani k rozvoji občanských ctností, ani obecných teoretických představ člověka. Mezi techniku neřadili životně důležitou a nenahraditelnou techniku biotickou. Věnovali se dobře viditelné a pro člověka charakteristické technice abiotické, lidské práci s nástrojem. Obsah starořeckého pojmu „techné“ zahrnoval nejen prostředky, nýbrž i dovednosti, postupy a cíl lidské činnosti. Byl blízký obsahu současného pojmu technologie a nebyl omezen pouze na oblast neživé přírody. Označoval všechny praktické činnosti člověka, které neměly jednoznačně teoretický charakter – řemeslo, lékařství, architekturu a podobně.

Toto pojetí, které odpovídalo tehdejší rovnováze mezi biotickou a abiotickou technologií (živelně vytvořené proporci mezi zemědělstvím a řemeslem), instrumentální fázi vývoje abiotické techniky (převaze lidské složky ve funkčním systému člověk-nástroj) i dobovým hodnotám (potřebě ukázat odlišnost člověka od přírody v rovině intelektuální), je dnes opuštěno a nahrazeno pojmovou dvojicí technika – technologie.

Technika se tedy chápe předmětně, s důrazem na umělou složku technického systému. Rozumí se jí působení na vnější svět: nástroj, stroj, automatický systém.

Abychom nové pojetí techniky lépe objasnili, bez důkazu uvedeme obecnou tezi, že technikou je kombinovaný fyzický systém (člověk-nástroj, člověk-stroj, člověk-přírodní proces), vytvořený či pouze orientovaný kulturou, který využívá přírodních sil, struktur a systémů vně i uvnitř člověka pro kulturní účely. Není důležité, zda jde o systémy a síly převážně živé či neživé, přirozené či umělé. Technikou je například lidská práce holýma rukama či s nástrojem, výrobní linka továrny, obdělávání půdy s pomocí traktoru či zvířecí síly, pěstování obilí i výroba mléka. Znakem, který techniku odlišuje od přírody, je především to, že příslušné struktury a síly musí být orientovány tak, aby nefungovaly pro přírodu, ale také, či dokonce výlučně, pro kulturu.

Technika je součástí systému lidské protipřírodní kultury, je nejaktivnějším subsystémem společenské kultury materiální. Technika je proto pochopitelná jen v rámci kulturního systému, tedy z hlediska funkcí, které v něm plní. Současně je třeba rozlišovat techniku biotickou a techniku abiotickou.
Starší, perspektivnější a energeticky šetrnější technika biotická – lidské bytostné síly, funkční vlastnosti látkové přeměny živých organismů, klonování, genové manipulace – vzniká novou kulturní orientací živých systémů: bytostných sil člověka, mikroorganismů, kulturních rostlin, domestikovaných zvířat. Tato technika zůstává proto strukturní součástí biosféry, je energeticky připojena na obnovitelnou energii slunečního záření, i když (jako každá technika) je přinucena fungovat pro účely příslušné kultury.

Ve srovnání se sběračstvím a lovectvím jako prvním stupněm vývoje biotické techniky, který se vyznačuje zvláštními individuálními a kolektivními dovednostmi, vzniká její druhý stupeň – neolitické hospodaření na půdě – skutečnou technickou revolucí. Empirickým usměrněním přirozených reprodukčních procesů se podařilo zvýšit úživnost přírodních stanovišť pro člověka přibližně tisíckrát. Lovec a sběrač potřeboval pro svoji obživu přibližně deset kilometrů čtverečních, neolitický zemědělec asi jeden hektar. V neolitu byly vyšlechtěny téměř všechny kulturní rostliny a téměř všechny formy domestikovaných zvířat. Byly tu objeveny základní postupy „výroby“ a zpracování potravin.

Tovární komíny bez magického kouzla

Ani začínající třetí stupeň vývoje biotické techniky – moderní biotechnologie, klonování, genové manipulace – nebude patrně s to přínos neolitické revoluce překonat.

Neolitická biotická technika je pochopitelně také „nepřírodní a protipřírodní.“ Jako pouhé účelové usměrnění živých systémů je sice k přírodě zdánlivě šetrná, lidé příliš nezměnili ani genetickou informaci technicky využívaných domestikovaných zvířat, ani evolučně vytvořenou strukturu čtvrtohorní biosféry, ale rovněž způsobuje hluboké a obtížně vratné ekosystémové změny. Její budoucnost na přelidněné Zemi není proto pouze optimistická. Nevíme, po jakou mez může zemědělství zatlačovat volnou přírodu, nevíme, jak dalece můžeme „šlechtit“ domestikovaná zvířata, jaká rizika nesou dnešní zásahy do genomů živých organismů. Nebyla také stanovena hranice, po kterou lze zbývající přirozené ekosystémy Země likvidovat a nahrazovat městy, komunikacemi a dalšími prvky materiální kultury.

Linii abiotické techniky, s níž je obvykle spojována představa o technice vůbec, lze schematicky postihnout pojmy nástroj – stroj – automat. Abiotická technika je samozřejmě k přírodě agresivnější. Její energetickou a funkční bázi tvořil sice nejprve člověk sám (oživoval a vedl nástroj proti přírodní látce), ale přechodem k mechanizaci se původní lidské funkce v instrumentálním antropo-technickém systému přesunuly na technickou soustavu. Úplný přesun původních produktivních funkcí člověka na technickou soustavu však umožňuje teprve automatizace výrobního procesu.

První stupeň historického vývoje abiotické techniky – instrumentalizace – se velmi dlouho rozvíjel v rovnováze se starší a fundamentálnější technikou biotickou. Práce s nástrojem, která byla charakteristická pomalým zdokonalováním a diferenciací nástrojů, umožňovala plné využití přirozených produktivních schopností člověka.

Rozvíjela celek lidské bytosti, její schopnosti fyzické i intelektuální, a proto její deformující účinek na člověka byl minimální. Karikaturou instrumentalizace byla manufaktura. Ve snaze zvýšit produktivitu práce a využít síly dělby práce a kooperace byla původní řemeslná práce rozčleněna na dílčí operace, srovnatelné s operacemi strojů. Vznikla jakoby továrna, jejímiž stroji byli živí lidé. Druhý stupeň vývoje abiotické produktivní techniky – mechanizaci – rozšiřovala průmyslová revoluce.

Do výrobního procesu tu poprvé v historii vstoupila další významná síla, produktivně orientovaná věda. Aby to však bylo možné, musela se spojit s kapitálem. I když mechanizace nebyla s to odstranit ruční práci s nástrojem, stroje už potřebnou energii nečerpaly jen z obnovitelných přírodních zdrojů. Mechanizací proto započalo problematické využívání neobnovitelných fosilních paliv: nejprve uhlí a později i ropy a zemního plynu.

Vedle zvýšení produktivity lidské práce přinesla však mechanizace také novou formu technologického i sociálního útlaku člověka. Ale tím, že mechanická technika měla od počátku tendenci vytvářet velké strojové soustavy – továrny, kladla základy dnešní silně integrované globální technosféry. Na bázi vyčerpatelných fosilních paliv vznikly totiž ve dvacátém století dva velké celoplanetární mechanické subsystémy: strojový subsystém (tepelná elektrárna – rozvodná soustava elektrické energie – pracovní stroje a další stacionární mechanické technické prostředky) a převážně mobilní strojový subsystém (rafinerie ropy – světová síť čerpadel ropných produktů – mobilní pracovní stroje v zemědělství a stavebnictví, různé dopravní prostředky).

Třetí stupeň vývoje abiotické produktivní techniky – automatizace, který se vyznačuje vznikem plně umělých technických systémů, odstraňuje sice mechanický technologický útisk člověka, ale produkuje skrytou a jemnou formu útlaku elektronického. Automatizovaná technika znovu nenahrazuje veškerou techniku mechanickou a instrumentální, ale zasahuje lidskou kulturu v celé její struktuře. Nynější ekonomické systémy přestávají být ohraničené zdmi a ploty někdejších továren a mají tendenci srůstat s ostatními společenskými aktivitami. Nová technika rychle proniká jak do konečné osobní spotřeby lidí, tak do tradičních neekonomických oblastí – do zdravotnictví, vědy, vzdělání či sportu.
Abiotická spotřební technika nevzniká ani pouze z logiky technického vývoje, ani jen z logiky vývoje ekonomického. Vzniká také z panského postoje nynější protipřírodní kultury k přírodě. Ohraničené biologické potřeby člověka, které tradičně saturovalo zemědělství, totiž kontrastují s lidskými kulturními zájmy, které jsou organismem člověka neohraničené a které mu lze vnucovat.

V technicky vyspělých zemích se po druhé světové válce objevuje hromadně vyráběná a svými parametry aktivně protipřírodní spotřební technika. V důsledku hospodářského růstu mohou kdysi chudí lidé poprvé používat výkonné technické prostředky (osobní automobily, automatické pračky a myčky nádobí, strojové vybavení svých kutilských dílen) i mimo oblast produktivní práce. Z části oprávněná produktivní zátěž přírody se rozšiřuje o zbytečně vysokou a právě tak škodlivou zátěž v oblasti osobní spotřeby. Materiálové, energetické a územní nároky spotřební techniky přitom výrazně převyšují tradiční teritoriální a potravní nároky lidí. A tento živelný proces rozšiřování a nové strukturace konečné osobní spotřeby, který se zatím nesetkává ani s legislativními, ani morálními překážkami a který se svými negativními účinky na přírodu volně propojuje s nynější protipřírodní ekonomikou, se bohužel stává hlavním faktorem vyčerpávání a poškozování planety. Jde o proces, jehož nekritické přijímání ekologicky málo vzdělanou veřejností komplikuje uznání politické odpovědnosti a viny za zpustošenou přírodu. Vzniká oprávněné dilema, zda je za rychlé vyčerpávání přírodních zdrojů a nevratné poškozování přírodního bohatství odpovědná především spotřebitelská veřejnost, tržní ekonomika nebo dnešní stranická politika.

Právě na expanzi abiotické spotřební techniky dobře vidíme, že dnešní postindustriální fáze kulturního vývoje je založena na teoreticky přehlíženém lidském druhovém sobectví. I když se stále uplatňují tradiční technologie biotické, i když vznikají technologie vůči přírodě méně agresivní, šetřící energii, málo odpadové či bezodpadové, kořistnický charakter lidského postoje k přírodě se nemění. Protože zvítězil abiotický model vytváření a uspokojování lidských potřeb, přibližně v míře, v jaké se daří vytvářet k přírodě ohleduplnější výrobu, rozšiřuje se k přírodě bezohledná a neregulovaná spotřeba – technikou zbytečně přesycený životní způsob lidí.

Abiotický technický pokrok, který byl ještě za mého dětství synonymem lidského vzestupu, se bohužel stal jeho hrozbou. V technicky vyspělých zemích dnes v průměru připadá jeden registrovaný automobil na dva obyvatele. Převedeno na koňské síly, v nichž se dosud udává výkon automobilových motorů, to v měřítku planety znamená (při dnešní asi jedné miliardě automobilů), že současné lidstvo pouze ve sféře konečné osobní spotřeby může proti vyčerpané a oslabené přírodě obrátit sto miliard koňských sil. A má dnes někdo právo zakázat například miliardové Číně a dalším zemím, aby technicky vyspělé země v šíření abiotické spotřební techniky (či dokonce ve vývoji jednoznačně protipřírodní a nehumánní techniky vojenské) nenásledovaly?

Josef Šmajs