V průběhu našeho života zjišťujeme, že se svět okolo nás zvolna proměňuje. Stromy, které za našeho dětství byly jen tenkými proutky, mají po třiceti letech silné kmeny a rozsáhlou korunu. Také koryta některých řek změní v průběhu našeho života svůj tvar.Nejrychleji se však zpravidla proměňují lidská sídla: staré a zchátralé domy nenávratně mizí, mnohé moderní naopak vyrostou. Proměňují se ulice, železniční tratě, mění se vzhled celých měst.

Pokud však v průběhu našeho života nezažijeme žádnou větší přírodní katastrofu (například silné zemětřesení, ničivé výbuchy sopek nebo povodně), zjistíme, že do vzhledu našeho okolí zasahuje nejrazantněji člověk. Těžba ropy, výstavba vodních nádrží, povrchová těžba uhlí, kácení pralesů – to vše dramaticky proměňuje prostředí kolem nás. Okolní krajina se však zdaleka nemění jen díky působení člověka.

Na naší planetě vznikají a zase zanikají celá pohoří, rozsáhlá moře a oceány se mění ve vyprahlé pouště a naopak, ledové doby se střídají s obdobími horka. Na Zemi se dokonce mění i rozložení a podoba jednotlivých kontinentů. Na to, abychom si těchto zásadních proměn všimli, je však délka lidského života příliš krátká. Naštěstí mnohé ze změn, které v geologické minulosti na naší planetě proběhly, dokážou vědci celkem spolehlivě rekonstruovat. Poznatky mnoha generací geologů proto pomohly sestavit i příběh místa, na kterém se v současnosti nachází město Brno.

Kdybychom naši planetu spatřili tak, jak vypadala před šesti sty miliony roky, nejspíš bychom nevěřili vlastním očím. Pod naoranžovělou atmosférou, ve které bylo skoro stokrát méně kyslíku než dnes, se skrýval téměř zcela mrtvý svět. K nepoznání bylo i rozmístění jednotlivých kontinentů. Kontinenty totiž putují po plastickém plášti naší planety jako gigantické kry. Pohyb je to sice velmi pomalý, nanejvýš několik centimetrů za rok.

Když ale chod času dostatečně urychlíme, bude se nám planeta měnit doslova před očima. Nejrozsáhlejším kontinentem konce starohor byla takzvaná Gondwana, která v sobě zahrnovala zárodky současné Afriky, Jižní Ameriky, Indie, Austrálie, Antarktidy a jižní Evropy. Kde se v tomto prastarém světě vlastně nacházelo území dnešního Brna? Asi tušíte, že odpovědět na tuto otázku není vůbec jednoduché. Část dnešní Evropy byla roztroušena v řadu menších kontinentů lemujících severní okraj obří Gondwany.

Mezi těmito malými kontinenty bychom našli i ten, který dnes tvoří podstatnou část podkladu naší republiky. Konkrétně Brno a velká část Moravy ale tvořily pravděpodobně jiný, zcela samostatný mikrokontinent. Svědectví o neklidné minulosti tohoto mikrokontinentu nám podávají horniny, které byly dříve pohřbeny hluboko pod povrchem Země. Díky výzdvihům a poklesům zemské kůry i dlouhodobému působení eroze se však prastaré horniny dostaly až k zemskému povrchu.

Dnes proto na tyto horniny snadno narazíme i při běžných procházkách Brnem. V našem městě a blízkém okolí se dokonce nachází jedny z nejstarších vulkanických hornin z území České republiky. Jejich stáří se odhaduje až na 725 milionů roků.

Z takových hornin jsou nápadné výběžky přímo v centru Brna. Dnes se na nich tyčí například katedrála svatého Petra a Pavla nebo hradní pevnost Špilberk. Slušelo by se přiznat, že pohled na dnešní podobu nejstarších brněnských hornin rozhodně není žádným zvláštním estetickým zážitkem. Zároveň bychom ale měli mít na paměti, že jde o horniny, které byly při dramatických procesech vrásnění mnohokrát nemilosrdně přeměňovány a deformovány. Zkušený geolog ovšem pozná, že se v některých případech jedná o utuhlou lávu, která se podobá polštářům nebo bochníkům chleba. Proto se těmto lávám také říká polštářové.

Ze současných vulkanických projevů víme, že vznikají převážně na dně hlubokých moří v oblastech středooceánských hřbetů. Kdybychom tedy před šesti sty miliony roky zavítali do místa dnešního Petrova, nabízela by se nám podobná představení, jaká dnes zažívají vědci ve speciálních ponorkách hluboko pod hladinou oceánů.

V našem putování dějinami města jsme provedli obrovský skok v čase a dostali jsme se až do počátku druhé poloviny prvohor – do devonu. Obří kontinent Gondwany se od naší poslední zastávky postupně přemístil k severozápadu, a jeho okraj se tak i s brněnským mikrokontinentem ocitl poblíž rovníku.

Druhá polovina prvohor byla obdobím velkých změn. Brněnský mikrokontinent se doslova přitlačil k východnímu okraji dnešního Českého masivu. Dobu před třemi sty šedesáti miliony roky tedy můžeme považovat za první sjednocení Čech a Moravy. Počátek devonu byl pod vlivem suchého klimatu. Na území Brna nám o těchto podmínkách zanechal svědectví Červený kopec, který získal své jméno podle červeně až fialově zbarvených pískovců. Červenou barvu zde způsobují oxidy železa, tak jak to známe i ze současných podobných prostředí. Později však byla převážná část střední Evropy zaplavena mořem.

I území dnešního Brna pokrývalo mělké, dobře prosvětlené moře s rozlehlými ostrovy, útesy a lagunami. Vápence, které se před necelými čtyřmi sty miliony roky usazovaly na dně mělkého moře, tvoří jednu z nejnápadnějších přírodních dominant Brna – vrch Hády. Svým způsobem máme štěstí, že nám tady soustava velkých lomů odkryla jedinečné vrstvy, díky kterým můžeme nahlédnout do několika geologických období této oblasti. Na Hádech tvoří největší masu hornin právě devonské vápence.

Při jejich roztloukání můžeme s trochou fantazie podlehnout kráse zaniklého moře. Malá hloubka mořského dna a teplá voda totiž umožnily vznik nádherných kolonií korálů. Pod mělkou hladinou se tu ukrývaly korálové útesy, které svou rozmanitostí barev a tvarů mohly směle soutěžit s těmi současnými. Jen obyvatelé byli jiní a většina z nich se dnes už na zemi dávno nevyskytuje. Zkameněliny, které dnes nalézáme na různých lokalitách, nám naštěstí o jejich způsobu života zanechaly svá svědectví. Tak například víme, že zde rostli koráli řádu Rugosa, připomínající malé zakroucené choboty. Byly zde i kolonie takzvaných stromatopor, jejichž vakovité trsy zdobily moře po celém světě.

V hlubinách brněnského moře se proháněly i bizarní ryby, jejichž vnější kostru tvořily drobné kosočtverečné šupiny, a objevili se i první zástupci pravých žraloků. Směrem hlouběji do moře bychom našli i populární trilobity a především množství vápnitých schránek ramenonožců.

Ty se spolu s dalšími zbytky organismů snášely na mořské dno, skládaly se pomalu na sebe a časem vytvořily mocné sledy vápenců. Vápence, které se před necelými čtyřmi sty miliony roky usazovaly v teplém moři, můžeme nalézt nejen na Hádech, ale také v proslulém Moravském krasu. Tady je navíc voda vymodelovala do nádherných jeskyní, které dnes přitahují davy turistů. Na ploše asi sto kilometrů čtverečních se v Moravském krasu nachází přes tisíc jeskyní, množství závrtů a dalších krasových jevů.

Devonské vápence však najdeme i v samotném centru našeho města. Obelisk vztyčený na počest ukončení napoleonských válek v Denisových sadech je totiž vytesán z vápenců ze Šumbery u Brna. Ostatně, když si obelisk prohlédnete opravdu zblízka, můžete studovat ukázky zkamenělin organismů bez jakéhokoliv speciálního vybavení.

V druhohorách vévodily životu na souši, ve vodě i ve vzduchu ohromující formy plazů, jejichž kosterní pozůstatky dodnes nahánějí hrůzu. Pozůstatky těchto gigantů se u nás bohužel nezachovaly. Velká část dnešního území České republiky byla totiž před sto padesáti miliony lety zatopena mořem. Výjimku tvoří otisky stop dinosaura v lomu U devíti křížů a novější nález kosterních pozůstatků býložravého ještěra v lomech u Kutné Hory.

Ale jak tehdy vlastně vypadala celá naše planeta? Oceán Tethys rozdělil obří kontinent na dvě části, a oddělil tak Evropu od Afriky. Velká část Evropy se spolu s jihovýchodní částí dnešních Čech a téměř celou Moravou opět ocitla pod hladinou moře. Svědectví o tehdejších podmínkách nám v Brně zanechaly především vápence, které najdeme na již zmíněných Hádech. V jurských vápencích najdeme na Hádech zkameněliny dávno vyhynulých živočichů. Především jsou to otisky ramenonožců, roztrhané pozůstatky podivně vypadajících belemnitů, krásné ježovky a občas i nějaký ten žraločí zub. Snad nejhezčí jsou amoniti ze skupiny hlavonožců.

Z jurských vápenců je tvořen i další známý brněnský kopec – Stránská skála, která byla roku 1978 vyhlášena národní přírodní památkou. Místní vápence obsahují pozůstatky mořské fauny, typické pro korálové útesy druhohor.

Opusťme ale na chvíli brněnskou kotlinu a pokračujme v našem výletu minulostí až do doby před pětašedesáti miliony roky. V této době docházelo k významným událostem ve vývoji zemské kůry. Vznikala mohutná pohoří Karpat, Alp či Himálají a docházelo k řadě sopečných erupcí, které do atmosféry uvolňovaly množství oxidu siřičitého a uhličitého. To mělo za následek vážné narušení klimatických podmínek. Tu největší pohromu ale nejspíš připravila tehdejším obyvatelům Země srážka s planetkou. Do oblasti dnešního Mexického zálivu dopadla asi desetikilometrová planetka, jejíž dopad způsobil rozsáhlé změny pozemského ekosystému. Mnoho zástupců rostlinné a živočišné říše (včetně gigantických plazů) tyto události nepřežilo.

Po dopadu planetky do Mexického zálivu už nebyl život nikdy takový jako dřív. V mořích i na pevninách se objevily nové druhy živočichů, kteří dokázali přežít i v drsných podmínkách. Klíčem k jejich úspěchu se totiž stala jejich vlastní přizpůsobivost. Období třetihor bývá nazýváno také jako novověk planety Země. Zatímco dnešní Čechy se během třetihor staly převážně souší, na území Brna se rozkládalo asi půl kilometru hluboké moře, nad jehož hladinu vystupoval výrazný ostrov Pavlovských vrchů.

Ve vodě však bylo více než živo. Proháněli se zde velcí rejnoci, želvy a dokonce i velryby. Postrachem podvodního světa byl jeden z největších třetihorních žraloků – Carcharocles megalodon. Dno mělčích částí moře zdobily ježovky a velcí mlži rodu Glycimeris. Během třetihor, zhruba před deseti miliony roky, začalo moře z povrchu Brna postupně ustupovat. Kromě jezer se zde vytvářela i písčitá pobřeží, jejichž pozůstatky najdeme například v Černovické pískovně. Třetihorní písky ukládané po miliony roků na mořském pobřeží zde dosahují mocnosti až sedmnáct metrů.

V našem putování časem jsme se dostali do posledního dějství příběhu brněnské kotliny. Zavítali jsme do čtvrtohor, které začaly zhruba před dvěma miliony roky. Pro čtvrtohory je charakteristický opakovaný nástup ledových dob, během kterých velkou část zemského povrchu pokrývaly mocné ledovcové masy. I když samotné ledovce až do brněnské kotliny nikdy nepronikly, přesto bylo Brno několikrát po sobě vystaveno přímým účinkům chladného počasí. Ledovcové masy se totiž vyskytovaly nedaleko odsud – na severní Moravě.

I když čtvrtohory představují v historii planety Země jen krátký časový úsek, přesto se jedná o mimořádnou epochu. Svět, který se opakovaně zahaloval pod příkrov ledovců, se totiž stal domovem předchůdců dnešního člověka. První pozůstatky po činnosti člověka starší doby kamenné jsou opět zaznamenány v kameni.

Jedná se o valounky křemene osekané tak, aby na nich vznikla ostrá hrana. Tak totiž vypadaly první primitivní nástroje, se kterými lidé opracovávali dřevo při výrobě zbraní, čtvrcení masa zvířat a samozřejmě v četných soubojích. Nejstarší takto opracovaný valoun nalezený na území České republiky pochází z cihelny na Červeném kopci v Brně. Je starý přes jeden milion roků! Z jiné lokality, ze Stránské skály, pak máme důkazy o pobytu tlupy pralidí, kteří zde žili před sedmi až osmi sty tisíci roky. Ze zachovalých kostí ulovených zvířat například víme, že na jejich jídelníčku byli ptáci, býložravci, různí dravci, ale i šavlozubý tygr nebo lesní slon.

Významný předěl v osidlování brněnské kotliny nastal zhruba před pětadvaceti tisíci roky, kdy celou Evropou putovali lidé moderního typu – Homo sapiens. Na Moravě vytvořili několik velkých tábořišť, která neměla v celé Evropě obdoby. O tom, že lovcům mamutů se na Moravě opravdu líbilo, svědčí i celá řada kamenných i kostěných nástrojů a také uměleckých děl nalezených na území Brna, například na dnešní Francouzské ulici. Rozkvět této kultury ukončily asi před dvaceti tisíci roky nízké teploty na konci poslední doby ledové.

Životní podmínky byly tak nepříznivé, že lidé z jižní Moravy prakticky zmizeli. Teprve před třinácti tisíci lety se přírodní podmínky opět zlepšily a od západu se k nám přistěhovali lovci sobů. Brněnská krajina se stala významnou křižovatkou obchodních cest, kde se mísily jednotlivé kmeny i celé národy. Před příchodem Slovanů zhruba v pátém století na území budoucího Brna žili Keltové a různé germánské kmeny, jako Markomani a Kvádové. To už se ale začaly psát novodobé dějiny brněnské kotliny.

Pavel Gabzdyl