VYBERTE SI REGION

Tyson, Maradona a ti druzí rváči

Násilí ve sportu není jen výsadou hooligans, mnohdy je i součástí herní strategie na hřišti ci kluzišti.

20.2.2008
SDÍLEJ:

kresba: Tomáš KučerovskýFoto: Tomáš Kučerovský

Na prosincové konferenci Evropské unie proti násilí ve sportu rozhodli delegáti o vytvoření černé listiny – seznamu, na němž by byla jména nejtvrdších hooligans a na jehož základě by hříšníci nesměli překračovat hranice uvnitř unie. Hooligans často doprovázejí své fotbalové kluby po celé Evropě a poznamenávají utkání výtržnostmi a rvačkami.

Násilí ve sportu je ale mnohem širší fenomén než jen problém hooligans.Vrcholový sport – především na mediálním poli – reprezentuje. Na úrovni státní, případně klubové či regionální. Jeho úroveň se však může za určitých okolností stát pokřiveným neadekvátním „měřítkem“ celkové vyspělosti státu či národa. Podílí se však i na pozitivních aspektech vytváření globálního světa, usnadňuje komunikaci vše prostupujícím přesahem sbližování (ale i rozdělování) lidí. Davy sledující na obřích obrazovkách finálový zápas o titul mistra světa v kopané spojují vyznavače domácího týmu do masy obdivovatelů a zbožňovatelů svých „miláčků“.

Jejich výhru pak zcela zkratovým myšlením mohou považovat za osobní výhru, a na〜opak prohru jako osobní neúspěch. Svět je tak zcela zkresleně a v jedinečnosti okamžiku poměřován vítězstvím či prohrou „našeho“ týmu či reprezentanta. Hodnotová struktura jedince stojí a padá v daném momentu na tak obecně relativní věci, jako je sportovní úspěch či neúspěch, výhra či prohra. A to – opět zcela absurdně – někdy i ne v přímé závislosti na úrovni sportovního výkonu, předvedené hře či principu fair play.

Násilí na půdě sportu není rozhodně novodobou záležitostí. Krvavé sporty byly populární již mezi starověkými Řeky a Římany. Smrt byla součástí rituálních her Mayů a Aztéků. Středověké rytířské turnaje jako příprava na válečnou vřavu přinášely i smrtelná zranění. Sportovní boje zvířat byly – a bohužel někde stále jsou – plné krve a brutality.

Moderní sport se svými pravidly řízenými aktivitami se stává mnohem formálnější a zakazuje tak ty nejviditelnější formy násilí. Proces komercionalizace a profesionalizace sportu na globální úrovni však přináší nové formy takzvaného instrumentálního „dramatického“ násilí zaměřeného na pobavení diváků.

Dnešní mediální sport je totiž orientován spíše na napětí než na úlevné zklidnění. V tomto smyslu můžeme shrnout čtyři základní typy násilí na sportovním poli.

Jednak surový fyzický kontakt, praktikovaný v některých sportech formou srážky, narážení, strkání, obírání o míč, bránění v pohybu a dalších forem fyzického kontaktu, které mohou vést ke zranění. I samotní trenéři v některých případech či vyhrocených situacích povzbuzují své svěřence k praktikování takovýchto projevů násilného chování.

Pak ovšem existuje takzvané hraniční násilí. To zahrnuje sice praktiky porušující herní pravidla, to je ale hráči i trenéry tolerováno. Třeba strkání loktem v kopané, boj o kotouč při vhazování v ledním hokeji a podobně.

Další typ násilí, násilí polokriminální, zahrnuje praktiky, které hrubě porušují nejen pravidla, ale i uznávané právní a morální normy a ohrožují fyzicky hráče. To jsou kopance, údery do obličeje nebo zjevné fauly.

Nejhorším druhem násilí je násilí kriminální – zahrnuje praktiky zjevně protizákonné, mezi hráči odsuzované a trestně stíhatelné, jako jsou kupříkladu pokusy během či po ukončení hry vážně zranit či dokonce zabít hráče.

V takzvaných nekontaktních sportech je násilí velmi řídké, spíše se můžeme setkat se zastrašováním. V tenise tak lze vidět hráče, jak prudkým úderem míče o zem či verbálně protestuje proti rozhodčímu nebo protihráči. Používání hrubých slovních výrazů jako forma zastrašování je typické pro muže. V ženských sportovních disciplínách se vyskytuje jen zcela mimořádně, a to i jako výraz ukřivdění nebo vyjádření obav z poškozování zdraví či osobního blaha.

Silové výkonnostní sporty využívají v některých případech tvrdý osobní kontakt v různých projevech násilí, brutality či zastrašování jako součást herní strategie. Polokriminální či kriminální jednání zůstává jako odsouzeníhodné stranou, brutální fyzický kontakt na hranici násilí se stává součástí herních pravidel. Ve sportech jako box, americký fotbal, lední hokej či ragby se běžně užívá zastrašování a násilí jako prostředek k dosažení vítězství, podpory osobní kariéry, umocnění dramatičnosti diváckého zážitku a zvýšení komerčního přínosu sportovců a sponzorů. Někdy můžeme mít pocit jasně položeného schématu: Buď použiji násilí – nebo budu sám ztrestán!

Cenou za tyto formy násilí je bolest, zranění a ohrožené zdraví. Dokládají to i údaje, podle kterých devadesát procent všech zranění na poli vrcholového výkonnostního sportu bylo způsobeno právě v průběhu sportovního zápolení. Tato skutečnost jistě přímo či přinejmenším zprostředkovaně souvisí s tím, že profesionální vrcholový sport zdůrazňuje mnohdy rozdílnost v dimenzích síly a moci, akcentuje ovládání druhých a adoruje status odvozovaný z vítězství nad druhými.

Typologii násilí lze demonstrovat na pozadí situace ve vysoce kontaktním elitním a divácky atraktivním ledním hokeji. Připomeneme, že právě lední hokej je charakterizován nároky na vysokou úroveň herních dovedností a agresivní konfrontací.

Násilí v hokeji je mnohdy étosem elitního vrcholového sportu tolerováno, a to z taktických, symbolických a věcných důvodů. De jure jde o porušení herních pravidel, když de facto běží o chování chápané v kontextu herních cílů jako „normální“ . To, co je v běžném životě považováno za nepřípustné a trestné, může být ve sportu považováno za vysoce funkční a tudíž tolerovatelné či dokonce normální.

Soudobá posedlost stále novými zážitky a senzacemi pak posiluje explozivní reakce sportovních diváků. Dominuje princip profesionalismu, vítězství, odměny. Širší rámec prostředí kolem sportu je výrazně spoluutvářen hodnotami akčnosti a násilí prezentované běžně masovými médii. Postupně se tak sportovní logikou vítězství za každou cenu vytrácí síla imperativu fair play.

Tržní kultura konzumu je dnes i ve sportu provázána s růstem individualistického narcismu, spojená s posedlostí po autenticitě, zaslepeným obdivem k celebritám a spotřebitelskou obsesí. Z pohledu sportovních celebrit a hodnot konzumní společnosti se pak fakticky jedná o dvě strany stejné mince. Sportovní celebrity mnohdy upoutávají pozornost masového publika nikoli primárně svým výkonem či činy, nýbrž i mediálním obrazem poplatným proměnlivému toku času světa nestálých hodnot a relativizovaných morálních zásad.

Touha být trvale v povědomí diváků a neztratit nic z výsad popularity dokonce využívá i negativní reklamu: být nenáviděn znamená být reálnější a všudypřítomnější. Být deviantní znamená být nezapomenutelný. Princip lépe je být nenáviděn, než být zapomenut, tak platí i pro sportovní celebrity: Brutálně kontroverzní boxerský fenomén Michael Tyson či „hodnotově labilní“ fotbalový idol Diego Maradona o tom nepochybně vědí své.

Společenství sportovních fanoušků zejména v přímém diváckém kontaktu mívá identifikovatelný demografický profil. Týká se to zejména vyznavačů elitních mediálně populárních kolektivních sportů, hlavně ve fotbale, ledním hokeji, baseballu či basketbalu. Fanoušci fotbalu v Evropě se zpravidla rekrutují mezi muži, dělníky a mládeží, lední hokej obecně přitahuje ve větší míře i nemanuální lépe placené zaměstnance (včetně žen). Převaha mužů ve světě sportovního fandovství je zpravidla odvozována z běžně citované či dokonce přijímané teze, že „sport je vytvářen muži pro muže“, zatímco ženy svoji diváckou roli mohou legitimizovat pouze „podporou a obdivem“.

Fotbaloví chuligáni (hooligans), jako nejčastěji medializovaná skupina „násilníků“ v souvislosti se sportem, se identifikují se „svými“ týmy a využívají hracích dnů jako příležitosti ke konfrontaci s jinými skupinami fanoušků či chuligánů. S cílem co nejvíce ovládat divácký sektor či dokonce hrací plochu. Dnes je „hooliganism“ sociálně nebezpečný tím, že se projevuje i mimo fotbalové stadiony. Tím se hooligans zásadně liší od fotbalových diváků. Ti jsou nezaujatými pozorovateli a objektivně hodnotí hru i výkony jednotlivých mužstev. Z nich se rekrutují fanoušci zaměření na výhru oblíbeného týmu či hráče.

Fotbalové chuligánství je tak subkulturou, přerůstající některými svými projevy v kontrakulturu. Necílí totiž k čestnému soutěžení na základě principů fair play, nýbrž k produkci chování, které lze ze společenského hlediska označit jako deviantní.

Téma násilí v prostředí sportovních diváků je stále aktuálněji ozvláštňováno sílícími formami fotbalového chuligánství mimo stadiony. Přitom se zpravidla jedná o vandalské, výtržnické či násilné porušení právních anebo společenských norem, které je realizováno alespoň s dílčí vazbou na sport, zpravidla fotbal. Zde se nověji setkáváme se sjednanými či improvizovanými násilnými střety chuligánských tlup na místech, jako jsou parkoviště, parky a ulice v okolí stadionů či na speciálně volených místech mimo dosah běžné společenské (a zejména policejní) kontroly. Dále býváme svědky „nájezdů“ do hospod a klubů, pokud jsou základnami nepřátelských chuligánů či hráčů z protivníkova klubu. Výzbroj takovýchto chuligánských gangů sahá od pěstí přes boxery, baseballové pálky či nože až po – v krajních případech – střelné zbraně. Skutečně vysoce společensky nebezpečnými jsou jedinci tvořící takzvané tvrdé jádro, kterému se říká anglicky hardcore hooligans.

Reakce na tyto projevy násilí ve sportu (či kolem sportu) se odrážejí i ve snaze překročit místní rámec sportovního chuligánství a vytvářet účinnou regionálně či globálně koordinovanou protiofenzivu. Jedním z projevů téhle snahy a jejím příslibem je právě nedávná konference Strategie Evropské unie proti násilí ve sportu.

Aleš Sekot

20.2.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Knihkupectví Ryšavý v centru města končí. Může za to vysoký nájem

Brno – Po čtvrt století mizí z brněnského náměstí Svobody poslední rodinné knihkupectví v centru města – knihkupectví Ryšavý. Podle majitele za to může vysoký nájem. Lidé v budově naposled nakoupí knihy o Štědrém dni.

Vyrůstá u homosexuálů. Šestiletá Agnes má místo nefunkční rodiny dva tatínky

Brno – Zatím co poslanci řeší, jak co nejlépe právně uchopit problém adopcí dětí homosexuálními páry, asi tisíc dětí v České republice už u partnerů stejného pohlaví vyrůstá. V jedné takové rodině žije i šestiletá Agnes se dvěma tatínky, Martinem a Filipem, kteří jsou registrovanými partnery necelé tři roky.

Nové kanceláře pro tisíc lidí otevřeli ve Slatině. Investor už plánuje další

Brno – Další kancelářský komplex se otevřel ve čtvrtek firmám i živnostníkům v Brně. Zájemci jej najdou v městské části Slatina kousek od brněnského letiště. Nové kanceláře ve městě rostou díky nízkým nájmům.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies