Nesnadno se kompletuje tvorba Jaromíra Nohavici. Část jeho písniček pořád ještě nespatřila světlo světa, vydána oficiálně, a koluje jako záznam z koncertu na magnetofonových páskách. Druhá část se léty postupně pozměňuje, nejen hudebně, ale i obsahem. Část třetí pak s přibývajícími léty dostává úplně nové konotace a ta čtvrtá zase s novými Nohavicovými nahrávkami začíná vytvářet série a nové příběhy.Jak se rodil fenomén Nohavica, jak zrál a jak stárne?

1985 Cesty
Deska se čtyřmi písničkami, nahraná živě na Petynce – v bývalém kulturáku v Praze 6. I když Nohavica hraje už od šedesátých let, možnost vydat desku oficiální cestou až dosud neměl. A první vydané písně? Kejklíři, Divoké koně, Bláznivá Markéta a Zatímco se koupeš.

1988 Písně pro V. V.
Věnováno Vladimíru Vysockému. Básníkovi a písničkáři staré ruské školy. Písničkáři, ke kterému se odkazuje i Karel Kryl. A v kontextu doby je to pořád ještě dost odvážné věnování.

1988 Darmoděj, 1989 Osmá barva duhy, 1990 V tom roce pitomém, 1993 Mikimauzoleum
Tetralogie poskládaná z předrevolučních písní se tak akorát hodí do atmosféry kolem revoluce a podtrhuje atmosféru doby, kdy už se mohlo a muselo. Dopisy bez podpisu, Plebs blues, Darmoděj, Hrdina nebo dezertér, Never more a dlouhá řádka dalších písní patří k těm, které vykreslují ráz doby více, než kdejaká historická pojednání. A je to taky plodná doba spolupráce Nohavici s Karlem Plíhalem – „Jestlipak vzpomínáš si ještě na ten rok…“

1994 Tři čuníci
Kultovní deska, psaná pro děti a zamilovaná i u dospělých, ač ne u všech. Čuníci na tripu, tělo Ramba, hlava Havla a Hlídač krav patří k songům českého zlatého táborákového fondu – což je pocta z nejvyšších.

1996 Divné století
Ne že by na desce hrála hudba prim na úkor textů, ale vyváženější poměr obou složek způsobil, že se do písniček dostal větší prostor na zamyšlení – hloubavost, která jim dává mnohem větší hodnotu, než tisíc dalších slov. Aranže Víta Sázavského vracejí Nohavicu po Čunících zase zpátky do dospělosti.

1998 Koncert
Tuze příjemné poslechové album, kde jsou tradiční Nohavicovy kytarovky zahrány s celou plejádou muzikantů. Nohavica přeladěný do popu.

2000 Moje smutné srdce
Snad nejniternější deska, kterou zpěvák vydal, s větším než malým množstvím pocitů. Ne tak snadno čitelná, o to opravdovější. Z dosavadní i následné tvorby se pak hodně vymyká i tím, že, snad kromě tradicionálu V jednym dumku na zarubku, neironizuje a nezlehčuje – spíš poplakává, než aby bavila.

2002 Rok ďábla
Soundtrack ke stejnojmennému filmu. Nohavica s Čechomorem sehráli po vzoru Happy Endu Mňágy a Žďorp fiktivní dokument a zrockovali Kometu a Mladičkou básnířku. Obě písničky jsou důkazem, že Nohavicovi sluší většina aranží.

2003 Babylon
Babylon s Milionářem – písničkou, která potvrzuje ne úplně veselý fakt, že se do širšího povědomí dostávají poslední dobou ty Nohavicovy songy, které sice pěkně narážejí na vzniklou situaci, ale už nemají punc revolty v pravém slova smyslu.

2006 Doma
Nohavica opět dokazuje, že má moc rád živáky. Bestoffka plná pecek sice vzbuzuje dojem, že je ctí z nouze, protože kompletuje věci opakovaně vydávané, na druhou stranu ale ukazuje zas a znovu Nohavicův lokalpatriotismus. Je to ostravské rozjímání.

2006 Pražská pálená a Od Jarka pod stromeček
To jsou dvě desky, které nechal Nohavica k volnému stažení na svém webu. Směsky, které dovedou pohladit a pobavit, s pár písněmi, které na oficiálních discích ještě nevyšly. Navíc je z té doby i Ladovská zima. Komentář k dosud poslední slušné zimě obletěl republiku tam i zpátky a baví i teď.

2008 Ikarus
Poslední deska vychází čerstvě po tom, co byl Nohavica napaden Hutkou a označen za udavače z Těšína. Kauza, která prý původně měla být jenom vtípkem, ale přerostla v mamutí novinářskou štvanici za pravdou a zarputilé, možná trochu klukovské Nohavicovo mlčení a mlžení. Na sérii ostravských koncertů, na kterých se songy na Ikara natáčely, novodobý ostravský bard nepustil oficiálně ani jednoho novináře. V té době to skoro vypadalo, že má nějaké tajemství, o které se ne a ne podělit s nikým jiným, než se svými věrnými ostravskými posluchači. Vypadalo to téměř jako msta, která získala novým albem na obrysech.

Nohavica se v ní jen s kytarou (a sem tam s dalšími nástroji) dost zlobí na svět kolem, na přístup lidí k jeho osobě, na novináře. Že prý se zase vrátil něčí diktát, že jsme zase hlídaní a zase je nám kázáno. Jenže při poslechu se vkrádá pocit, že si písničkář zlo, se kterým by rád bojoval, uměle buduje. A že potřebuje zpívat proti něčemu.

„Sebereflexe“ v písničce Jizva na rtu, krásná na poslech a na zasnění, pak ale vyznívá trochu nepoctivě, jako nahození nějakého letmého „pardon, tak nejsem bez chyby“. Kam se ale upřímností hrabe na osmnáct let vydanou Já neumím, která je ze stejného ranku. Nohavica novou deskou plní svou tradiční písničkářskou povinnost vyjádřit se k tomu, co se kolem něj děje a dělo. Hledá viníky a nachází je. Snaží se je vyšpičkovat a i když to dělá bravurně a celá deska se poslouchá skoro sama, tentokrát nezvolil nejlepší cestu, jak reflektovat okolí. Na pozadí možného chtění vyjádřit se k obecným a všeobjímajícím problémům společnosti je cítit žabomyší a sebestředná spálenina soukromé války a uražené ješitnosti. Jak jeho dřívější písničky lidi chápou i dneska, je možné, že tuhle novou desku z pár let nikdo nepochopí.

A tak nezbývá než doufat, že na další desce za rok, za dva, nebo za tři přibude nástrojů a ubude slov. A ta slova, která zbudou, že zase potěší a nějak obohatí víc lidí, než jen svého tvůrce. Že se Nohavicovi jednoduše zase vrátí pokora, kterou, i když revoltoval, vždycky míval.

Autor je publicista

Roman Hřebecký