Embéčkem po světě: Pocity z odjezdu

....Cesta se před námi klikatí, jakoby se nám chtěla někam schovat. Uniká, zkouší nejrůznější triky. Chvíli uhýbá doprava, potom doleva, aby se nakonec úplně ztratila na úpatí kopce.

Dívám se z okna na ubíhající krajinu, na lesy a louky a přemýšlím nad tím, jak jsem se dostal až sem. Na tohle sedadlo, na právě tuhle vrstevnici právě tohoto kopce. A jak pod koly ubíhají první kilometry naší trasy, odvíjí se i v mojí hlavě film, momentky uplynulých událostí.

Odjezd… byl hektický. Cvakání foťáků a tichý bzukot kamer, ve vzduchu viselo vzrušení a špatně skrývané obavy našich blízkých. Náměstí se pomalu plnilo lidmi. Kdosi kdesi zmínil Afriku a slony. „Tam se ale přeci vůbec nechystáme,“ chtělo se mi namítnout, ale neřekl jsem nic. Málo jsem spal, lomcovala se mnou předcestovní horečka a pod vlivem nejlepšího ze sedativ – únavy – jsem ten omyl přešel mlčením. Posledních pár minut, posledních pár slov, poslední objetí a je čas vyrazit: páska je přestřihnutá, Jůlinka už čeká. Naslibovali jsme jí neznámo a dálky.

Střih.

A jsme v dílně. Do odjezdu zůstávají asi dva týdny, chlapi pracují i přes víkend, jiné zakázky leží ladem. Musí se toho ještě tolik stihnout, tolik sehnat. Jsme cosi jako zlatokopové. Prohledáváme vrakoviště, prolézáme kopce šrotu, pátráme po bájných součástkách. Co jiní nekupují ani na váhu, má pro nás cenu zlata. Tu stahovací mechanizmus na okno, tam vodní pumpa, starý karburátor, či prasátko do brzd – všechno se jednou může hodit. Svědomitá příprava – polovina úspěchu. Tak zní naše heslo.

Střih.

Sedíme s Michalem kdesi po lezení… jsme příjemně utahaní a jen tak plkáme. O tom, kde jsme zatím byli a kam bychom se ještě chtěli podívat, které krajiny nás lákají. Je toho hodně - toho „kam ještě“. „Bylo by fajn si to celé procestovat, nebýt na nikoho vázaný, jít kamkoli se nám zachce,“ říkáme si. Mít tak auto a trochu peněz. A hlavu prázdnu od starostí. „Jasná zpráva! Koupíme staré embéčko a vyrazíme! Třebas okolo světa!“ Smějeme se hlučně, až se na nás zpoza vedlejších stolů otáčejí. Je to jen vtip, neškodná zábava. Večer je správně načatý. Pak nám to ale nedá pokoj. V hlavě nám zahnízdil chrobák. A nechce se nechat zapudit.

A potom následují dlouhé měsíce příprav. Procházíme stovky cestovatelských webů, komunikujeme s ambasádami, přepravními společnostmi, hledáme sponzory. Kdesi uprostřed toho všeho kupujeme auto. Pirátíme v něm po Brně… Zdá se mi, jako by to bylo včera. Jednoho večera mi volá Michal a s náznakem paniky v hlase se mě ptá, jestli jsem si náhodou nenechal udělat náhradní klíče od auta a neodvezl si ho k sobě. Začínám tušit problém. Pachatelem domnělé krádeže je nakonec policie ČR. Po nočním výletu na policejní parkoviště jsme o pár stovek lehčí. Odtáhnou nás pak ještě mnohokrát. V parkovaní máme holt svoje rezervy. „Ještě štěstí, že na Sibiři zas takový problém s místem nebude,“ říkám si, zatímco míjíme světla hraničního přechodu. Stíny za okny potemněly, Michal zapnul dálková světla.

Čeká nás dlouhá cesta.