Embéčko bojuje s ruskou pustinou

Dobrodruzi dorazili před několika dny k Bajkalu. „Cestou sem u Irkutska se ztratil veškerý evropský komfort. Byli jsme šťastní, když se na cestě objevila aspoň šotolina, jinak to je díra na díře. Často tvořila cesta krátery, ve kterých nebylo Julču ani vidět,“ popisuje první zážitky z planin Vičar. U Bajkalu se však dopravní situace vylepšila a studenti se mohli pustit do poznávání domorodců.

„Čím východněji jsme, tím jsou lidé uzavřenější. Po setmění se lidé nedají vypátrat ani v hospodách. Stát se totiž snaží omezit pití alkoholu, a tak je složité ho prodávat,“ vypráví Beťko. Dodává ale, že místní si cestu vždycky najdou.“Rusko je tak trochu země nemožných omezení a zároveň neomezených možností,“ usmívá se.

Jedním z městeček, které navštívili, byla Yurga. „Tam nás zaujala hlavně továrna a za ní obrovský uzavřený areál. Vysoké zdi s ostnatým drátem, každých dvacet metrů strážní věž a vojáci se samopaly. Hned mě napadl koncentrační tábor,“ popisuje zážitek Beťko. Cestovatelé se proto zeptali obyvatel, co se za hlídaným plotem nachází. Stará žena jen krčí rameny. „Je to tu od jedenačtyřicátého a nikdo neví proč,“ řekla jim.

Po více než měsíci a půl cestování začínají dva dobrodruzi a Jůlinka postupně zvládat úskalí. „Julče musíme hlavně dodržovat rytmus, jinak je zle. Ale na každodenní dotahování šroubů jsme si už zvykli,“ říká Vičar. Už se naučili jednat i s ruskými muži zákona. „Když něco provedeme, ještě než nám stihnout policisté něco říct, zeptáme se jich na cestu. Potom už jim je trapné říct si o úplatek. Navíc většinou roztajou při pohledu na Julču. Stejně jako všichni ostatní,“ dodává Vičar, který si na odpoledne po devíti neúspěšných pokusech opět plánuje skok do Bajkalu.

Speciál: Embéčkem kolem světa