Poslední koncert
Začínal tklivý večer na sklonku civilizace. Ani jedno hrdlo nezůstalo suché.
Redakce
Diskutovat (2) 25.3.2009 11:24
„Tohle nám Jana dělat neměla,“ žehrali návštěvníci pražského Blues Sklepa.
Zpěvačka zvaná Ta Jana z Velké Ohrady se nám rozhodla ztropit svůj poslední koncert. Lidé u baru vzpomínali, jak se před deseti roky objevila na scéně jako věrozvěstka nového šansonu – s celým tělem v pohybu, pod hrudní kostí výbušnou nálož vlastních textů i muziky. Veřejně zjevila necenzurovanou anatomii ženské duše a feministky v ní viděly jakousi amazonskou postpannu ve zbroji; jenže to bylo pouze jedno z jejích mnoha převtělení před mikrofonem. Po prvním albu získala titul Zpěvačka roku, pak už se jen lepšila ona i její desky. „Tak proč to chce dneska zabalit?“ divili se mnozí. Znal jsem odpověď a mlčel.
Ta Jana je právem hrdá na své výlučné – povýtce intelektuální – publikum. A na rozdíl od jiných zpěvaček nepřipouští, aby její koncerty někdo sponzoroval. Přestali ji bavit mecenášové, kteří ji zkoušeli jako trofej složit na gauč: „Tak vděčná zase nejsem. To si mám příště něčí logo vytetovat na hrudník?“
Jenže hraním po klubech kapelu neuživíš. A chtěj po muzikantech, aby deset let tvrdě zkoušeli, když jim schází finanční motivace! Ta Jana se rozhodla přestat v nejlepším – odejít dřív, než to mezi nimi i na pódiu začne skřípat. A tak začal její poslední koncert. Podotýkám, že Jana jako zdroj přírodní energie vydá za dva Temelíny. Patří ke zpěvačkám, které dovedou svého posluchače kdykoli popadnout za srdce nebo za límec: rozesmát ho, vzápětí maličko dojmout i doopravdy zmrazit.
Kolem půlnoci hudebníci umdlévali. V půl čtvrté ráno hrál už jen klavír, Jana tančila s kamarády i s nádhernými dívkami z publika. A zpíval kdekdo.
Když se doopravdy končilo, bylo na spánek pozdě. Zamířili jsme do první otevřené kavárny a objednali kafe. Z reproduktoru nad námi se linul současný domácí hit – takový, jaké se pekly už před třiceti roky. Blbost je totiž instantní a spolehlivě recyklovatelná.
„Nemyslíš,“ napadlo Janu, „že už je na světě dost písniček?“
„Těch tvých ne,“ odsekl jsem. „Jen si poslechni, čemu jsi uvolnila prostor!“
Pokrčila rameny. „Ale proč by měli mladí lidé hledat cestu k něčemu složitějšímu? Technologie jim zaručují pohodlí, zprostředkovanou hudbu i informaci – a kdo by ztrácel čas ověřováním? Jejich generaci spojuje spíš snaha stíhat aspoň povrch.“
K tomu nebylo co říct. Dopili jsme kávu a šli. U vchodu do metra nás oslovila postarší vyslankyně kterési církve. „Nesu vám dobrou zprávu,“ oznámila, „bude konec světa.“
Aspoň že ten koncert Jana ještě stihla.
Leon Berger
-6°C
-4°C
-2°C
