Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Prožil jsem si silný psychický boj, ale nedám to. Ani v nižších soutěžích," sklopila hlavu dlouholetá jednička brněnské Zbrojovky, která stále drží rekord klubu v neprůstřelnosti s 517 ligovými minutami z přelomu sezon 2006/2007. Lejsal odchytal 84 utkání v nejvyšší české soutěži, vyzkoušel si italskou Serii A i nizozemskou Eredivisi, naposledy hrál v ruském Rostovu na Donu. Dvakrát seděl na střídačce reprezentačního áčka a teď se podílí na řízení rodinné firmy Odex Vracov.

Opravdu už fotbal nezkusíte?

Musím si přestat nalhávat, že hlavou prorazím zeď a zvládnu to. Dva a půl roku jsem mimo a dostat se zpátky na profesionální úroveň je o tom trénovat víc než stávající hráči. To moje tělesná schránka nezvládne, zdraví je chatrné. I když mám obrovskou chuť, po takové pauze je slabší než přesvědčení, že můžu dělat profesionální fotbal.

Máte ještě chuť podstupovat tu dřinu?

Ta je krásná, na tu bych se i těšil. Když třeba ráno zaprší, vybaví se mi, jak jsem měl takové počasí na trénink rád, ale zastavuje mě tělo. Ač to zní divně, teď si užívám plného zdraví. Jak jsem začal trénovat, cítil jsem zranění, což mě dostávalo ven z nadšení.

Bojíte se i většího rizika?

Operatér, který mi dělal kyčel, mi do papíru vždycky napsal, že fotbal nedoporučuje. Utrhla se mi chrupavka v kyčli, protože pánev není geneticky úplně dorostlá. Nikdy s tím problém nebyl, pak jsem rok a půl nehrál, křuplo to a začalo mě omezovat. Pořád to cítím, i rok a půl od operace. Říkal jsem si, že se jen potřebuju dostat do nějaké fáze, kdy tělo funguje, sepne a drží, jenže pak jsem dostal šanci ve Zbrojovce a po měsíci jsem pochopil, že to už není reálné. Dal jsem ruce pryč.

Otec trénuje a bratr hraje v Bzenci krajský přebor. Přemlouvají vás k návratu?

Přemlouvali mě, občas to přijde, abych si šel zatrénovat, ale uvědomil jsem si, že ani na nižší úrovni fotbal dělat nemůžu, kvůli zdraví to opravdu nezvládnu. Jsem rád, že jim třeba vypomůžu s tréninkem, přijdu se podívat na zápas, můžeme si vyměnit názory a pořád u fotbalu nějakým způsobem jsem.

Vidíte v trénování vaši budoucnost?

Spíš vidím svůj větší potenciál v kanceláři a práci pro klub, jako most mezi zeleným trávníkem a vrcholným vedením klubu, ne vyloženě na hřišti. Do budoucna si přeju, abych našel svůj přínos pro fotbalový tým.

Jak je nepříjemné fotbal jen sledovat?

Nostalgii cítím. Snažím se fotbal sledovat, i když televize nikdy nenahradí stadion, kde vidím v pohybu celý tým i soupeře. Často chodím na Zbrojovku a pokouším se být při fotbale. Mrzelo by mě, kdybych někdy v budoucnu nemohl přiložit ruku k dílu. Do budoucna chci spojit sportovní oblečení s regionem, kde jsem vyrůstal, a týmem, za který jsem nastupoval čtyři roky. Dělal jsem fotbal s láskou a těžce jsem nesl, když Zbrojovka byla ve druhé lize, či se trápila v první. Teď klub zná svou cestu, která za mě nebyla, z toho mám radost.

Na Zbrojovce sledujete brankáře Václava Hladkého?

Vaška znám dlouho, už se svojí postavou měl předpoklady být v lize dřív, ale já jsem mu branku zabíral a místo do druhé ligy ho dávali na hostování do třetí. Udělal úžasný pokrok s trenérem Kristiánem Barbuščákem, hraje lépe nohama, i když měl nějaké chyby, ale člověk se učí. Jsem rád, že se dobře vrátil Martin Doležal. Těší mě, že Zbrojovka dál produkuje hráče a dorostenci mají ke komu vzhlížet, když se tu hraje první liga.

Jaký jste fanoušek na fotbale?

Tichý a mrzí mě to. Když jsme s partnerkou třeba na koncertě či na rychlobruslení, vstane a začne fandit. Říkám si: Ty brďo, co já, to není možné. Tolik se neprojevuju, nejsem ten, kdo iniciuje mexickou vlnu, ale přidám se hned. Ani nejsem kritik, že za tři slova vystihnu, co se stalo.

Pracujete v rodinné firmě Odex Vracov. Čemu se věnujete?

Jsem textilák, ačkoliv je to spíš ženská parketa. (úsměv) Naskytla se nám příležitost spojit se s přední českou designérkou Ladou Vyvialovou a pracujeme na společné kolekci. Mimo to mám vlastní chráněnou dílnu s dvaceti zaměstnanci. Asi tím zraněním je ve mně větší sociální cítění, protože se mi prakticky změnil život. Jsem na venkově, kde jsou lidi bez práce, cítím tam šanci a lidi mi to vracejí. Něco vytvoří, já to mohu prodat, takže jich nabírám víc a sháním pro ně práci.

Co jste se v nové branži naučil?

Prakticky šít neumím, možná knoflík dokážu. (smích) Mám na starosti výzkum a prezentaci firmy, jaká je možnost pro rozvoj na trhu, marketing, dotační programy a zaměstnávání lidí.

Kam chcete firmu posunout?

Chceme do povědomí lidí dostat vlastní značku. Prezentujeme se jako český výrobce, s českou designérkou a prodáváme pro české lidi. Ať chceme, nebo ne, něco v těch lidech u nás musí být dobrého, když přežili Čínu a Turecko. Víme, za jakých podmínek se tam vyrábí a za kolik se u nás prodává. Máme z čeho těžit, naše síla je ve výrobě chytrého oděvu téměř na míru. Pokusíme se lidem nabídnout kvalitu za dobrou cenu, aby si místo tří jednorázových triček koupili jedno, co vydrží trošku déle. Dát jim značku, za kterou půjdou.

Dočkají se vaší vlastní kolekce?

Bylo by to krásné, ale vyloženě na vlastní to nevidím. Těžím ovšem ze svých zkušeností, jak jsem jako fotbalista často cestoval v autobusech. Proto jsou třeba v naší kolekci kalhoty z oblekového materiálu, ale není v nich tolik vlny, takže se nekrčí a můžou se prát. Střih mají stejný jako džíny, přitom jste vlastně v teplácích, jen vypadáte líp. Pár takových solitérů pochází ode mě, jen jsme potřebovali designérku, aby to spojila dohromady. Jsem rád, že jsme našli společnou řeč a cítím tam potenciál.

Máte tříletou dceru Ellu, vlastníte firmu, žijete na venkově. Je to velká změna?

Jsem pět dní v týdnu ve Vracově, dva dny v Brně. Na venkově je to jednodušší. Partnerka dítě vychovává a hlídá, navíc je Ella naučená, že se ráno jde do práce, kde má růžek v kanceláři. Ve firmě navíc pracuje celá rodina a dítě si vezme, kdo toho má míň, třeba prodavačka v kavárně, což mi úžasně pomáhá. Když na venkově slyšíte ráno kokrhat kohouta, zpomalí se mi tep a jsem takový klidnější. Ale kdybych nebyl v Brně vůbec, zase ztratím kontakt s realitou a nechce se mi nic dělat.

Jak si udržujete postavu?

Je to složitější, chutná mi jídlo. V kariéře jsem byl hubený pořád a dostával do sebe něco, abych přibral, teď to mám opačně. (úsměv) Do práce chodím pěšky a zasportovat si můžu večer, jdu na kolo, nebo si zaběhat, blízko máme lesy. S bratrem jsme stejní, jen je robustnější, takový sedlácký typ a musí pořád něco dělat, jinak bude tlustý, protože miluje jídlo. Tak stále něco zkoušíme, dost jsme hráli beachvolejbal.