Brankář Skácel: Rosicím chci pomoct. Aspoň do zimy

Rosice, Brno – Potkat jej ve tmavém průchodu? To jeden pořádně zrychlí krok. Jindřich Skácel s více než dvěma metry výšky a takřka metrákem váhy připomíná spíš basketbalového pivota, než fotbalového brankáře. Dvaatřicetiletý cestovatel, který se pokoušel prosadit i v Brazílii, teď pokouší štěstí v Rosicích. S MSFL na jihu Moravy už má zkušenosti z Mutěnic.

Přitom do nejvyšší soutěže vylétl jako kometa. V sedmnácti letech v brance Olomouce udivoval soupeře i odborníky. „Tenkrát jsme měl úplně jiné ambice. Všechno už jsme ale přehodnotil, navíc fotbal už mě asi živit nebude,“ vysvětluje prostějovský odchovanec, který se v rodném městě vrhne na dráhu galeristy.

Trénujete v Rosicích. Jak jste se v týmu trenéra Zelníčka ocitl?
K poslednímu červnu mě skončila smlouva ve Zlíně a nedohodl jsem se na nové. Tescoma dá příležitost mladším brankářům. Sháněl jsem něco blízko domova. Svaz ale zamítl přesun Vítkovic do mého Prostějova. Ve hře zůstal Hulín a Rosice, dohodl jsme se, že mě zkusí tady. Minimálně půl sezony tu chci zůstat.

Jak se vám ve Slovanu líbí?
Naposledy jsem tu hrál před deseti lety pod Karlem Jarůškem, když jsme tu byli na soustředění s Drnovicemi. (smích) Hodně se to změnilo, areál je nádherný. Takový rodinný klub. Těším se. Doufám, že se příští týden domluvíme a dáme to dohromady.

Usilujete o angažmá v sedmnáctém klubu. Přesvědčovat trenéry o vašich kvalitách musí stát spoustu sil…
Fotbal mám pořád rád. Ale angažmá v Rosicích není o penězích, je o lásce k fotbalu. Chci tu odchytat aspoň patnáct zápasů a klubu pomoct. Jako gólman jsem měl kdysi naprosto jiné ambice, ale všechno už jsem přehodnotil. V nejbližší budoucnosti mě navíc nebude živit fotbal. Začínám podnikat.

V jakém oboru se hodláte uplatnit?
Začátkem září otevírám prodejní galerii obrazů. Umění je posledních deset let můj velký koníček. Teď jsem se domluvil s galeristou-keramikem, že to dáme dohromady. Prvního října pořádáme vernisáž.

To je jediný důvod, proč jste sháněl klub nedaleko Prostějova.
Taky v listopadu čekáme s manželkou rodinu. První potomek bude dcera. Tady je výborný volejbal, tak bude třeba hrát za Prostějov. (úsměv)

Zdá se, že Hanou máte hodně v oblibě. Zůstával jste jí věrný i v době vašeho cestování za fotbalem?
Jsme patriot. Když to šlo, tak jsme dojížděl. Do padesáti šedesáti kilometrů jsem dojížděl. Když jsem chytal v Praze, tak jsem tam samozřejmě i bydlel. Vždyť já už těch klubů zažil tolik, že mě nic nerozhází. I tady jsme domluvený, že budu dojíždět. Jde o tři trénink za týden.

Kdysi jste prohlásil, že po konci kariéry se chcete vrhnout na dráhu manažera. Platí to stále?
Nic jsem nepřehodnotil. Nemám trenérské ambice. V budoucnu mám zájem, ale to už nemůžu hrát. Zatím se učím jazyk. Umím dobře portugalsky, ale potřebuju ještě doladit angličtinu.

Zaměříte se právě na Brazílii, kde jste si taky zachytal?
Mám tam dlouhodobé kontakty, do Brazílie jezdím každý rok aspoň na tři týdny na dovolenou. Je tam obrovský hráčský potenciál pro Evropu. Ale už mě oslovili kluci, se kterými jsem hrával ve Zlíně nebo v Mutěnicích. Ve vyjednávání s kluby už se nějakou tu dobu pohybuji, takže potřebné zkušenosti, myslím, mám.

Hádám, že podobnou otázku jste dostal nespočetněkrát, ale nabízí se. Setkal jste se někdy na hřišti s vyšší fotbalistou, než jste vy sám?
To už je evergreen. Na světě kopou asi i vyšší hráči, ale u nás a na Slovensku jsem nikoho vyššího neviděl. U prostějovských basketbalistů bych se ale asi ztratil. (úsměv)