VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Brněnský ''Belgičan'' točí pivo ve své restauraci

Brno /KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - Rodák z druhého největšího českého města Lambert Šmíd strávil sedm let v Belgii a ve dvaačtyřiceti hraje krajskou soutěž v Bořeticích.

15.4.2011
SDÍLEJ:

Lambert Šmíd.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Denně běhá po restauraci, obsluhuje hosty, aby „natrénované“ kilometry zúročil o víkendu ve fotbalovém utkání. A že i ve dvaačtyřiceti umí, není pochyb. Holohlavý tahoun Bořetic v krajské 1. A třídě se jmenuje Lambert Šmíd. Přesně tak, osobnost brněnského Boby první poloviny devadesátých let, která později položila základy české kolonie v belgické lize.

Restauraci a pizzerii v brněnských Židenicích provozuje už šest let, i když většina jeho hostů patrně netuší, že o ně pečuje někdejší oblíbenec lužáneckých ochozů. „Přes obědy normálně obsluhuju, navečer si stoupnu za pípu. Celý život jsem se staral jen o fotbal, takže jsem si zpočátku zvykal na jiný režim. Netušil jsem, do čeho se hrnu, a když jsme začali stavět, měsíc jsem se nezastavil. Začátky byly skutečně krušné, zhubl jsem šest kilo. Časem jsem se do toho dostal, jen jde o časově náročné povolání,“ pokyvuje hlavou Šmíd.

S vrcholovou kariérou skončil už před osmi lety, nadále však diriguje zelenobílý Celtic v Bořeticích. „Dostal jsem se do mančaftu, kde je o co hrát, a lidi kolem klubu jsou správní blázni. Zatím na soutěž ještě stačím, hraju víc hlavou. Vím, kdy běžet a kdy se stačí postavit. Mladí to za mě oběhají, ode mě se čeká rozum. Přesto se ráno po utkání vždy cítím jako šedesátník,“ ušklíbne se brněnský rodák.

Pokračování kariéry zvažuje každý půlrok, rozhodující slovo má pětkrát operované levé koleno, které ho naposledy poslalo do péče lékařů před deseti lety. „Předtím jsem po každé sezoně podstupoval broušení chrupavky, holt jsem koleno fotbalu obětoval, šlo o moje živobytí. Už mám artrózu, jednou přijde i umělý kloub. Pokaždé si dávám půlrok, kdy zhodnotím stav, ale hned mě zase svrbí nohy. Se dvěma tréninky týdně už bych to nezvládal, spíš si zajdu do páry a na zápas jsem fit. Dokud to půjde, hrát budu,“ slibuje ikona soutěže.

Jeho otec hrával druhou ligu za Vítkovice a do Zbrojovky přivedl Lamberta v sedmi letech. Už v sedmnácti nastoupil do zimní přípravy tehdy druholigového áčka, za půl roku přišla vojenská služba. V dresu pražské Dukly debutoval v prvním kole ročníku 1988/1989, kdy přihrávkou zařídil remízu 1:1 v Hradci Králové. „Na vojně jsem zažil pravý ráj. Jelikož jsem se Dukle neupsal, po roce mě poslali do Chebu, kde jsem vojenské vůbec neoblékl. Bydleli jsme ve tříposchoďové vile s klubovnou, televizí, kulečníkem. Večer jsme grilovali, dali si pivko,“ vzpomíná Šmíd.

Po vojně se dočkal vytoužené nejvyšší soutěže v Brně. Stihl sezonu a půl. U opětovného pádu klubu do druhé ligy už nebyl, protože přestoupil do pražské Sparty, což nyní považuje za největší chybu své kariéry. „Sparta mě chtěla už na vojně, ve dvaceti však bylo brzy. Podepsal jsem trenéru Ježkovi, jenže ho ještě před zimou vyhodili a přišel Uhrin, který si vytipoval jiné koně. Navíc jsem si v přáteláku vyhodil rameno a půl roku byl zraněný,“ lituje Šmíd.

Potřetí v Brně

Vzal zavděk půlročním hostováním ve Vítkovicích, až ho Jan Gottvald vyplatil a přivedl do druholigových Drnovic. V roce 1993 napsal třetí kapitolu v Brně. „Dvě sezony, než přišel trenér Uličný, jsem pravidelně hrál v základu. Jenže pod ním jsem dost trpěl, půl roku proseděl, nepadli jsme si do oka. Přesto vzpomínám rád, prožil jsem krásné časy před vyprodaným stadionem, každá neděle byla svátek. Když přišlo dvacet tisíc lidí, všichni nadávali na malou návštěvu,“ podotýká tvořivý záložník, který nastřádal ve Zbrojovce 83 utkání a šest branek.

Největší jméno si udělal až za hranicemi českého území. Stal se průkopníkem české školy v Belgii, kde si jej vyhlédl prvoligový Beveren, když v utkání Intertoto Cupu podlehl Brnu 2:3. „Shodou okolností se kluci vrátili ze soustředění ve Francii, kam mě trenér Uličný ani nevzal. Jelikož jsem byl odpočatý, postavil mě od začátku a zápas se mi povedl. Hned večer jsme měli první sezení, jednání se sice táhla měsíc a půl, ale pak mi jednou ráno z Belgie volali, zda chci jet, a odpoledne jsem mazal. S manželkou jsme se dohodli za deset minut. V Brně bych jenom seděl, Beveren znamenal vysvobození,“ vysvětluje pohnutky Šmíd.

V neznámém prostředí prožil těžký první rok. „Začátek byl opravdu záhul, první měsíc jsem bydlel sám, pak i s rodinou na hotelu, než jsme dostali byt. Neměli jsme tam známé, neuměli řeč, byli jsme odkázaní sami na sebe. Pomáhala nám jedna starší Češka, které překládala, co jsme potřebovali,“ vybavuje si krušné chvíle.

Solidním oříškem bývá vlámština, se kterou se Šmíd popasoval poměrně rychle – za šest měsíců. „Klub mě poslal na kurz, kde však bylo pět Ukrajinek a učili jsme se lžičku a podobná slovíčka. Tak jsem se na kurz vykašlal a stal se ze mě samouk. Psal jsem si slovíčka, hodně jsem odposlouchal a do půl roku mluvil. Brzy se vlámsky naučila i žena a začlenili jsme se mezi další lidi,“ vykládá někdejší mládežnický reprezentant.

Změnu prostředí zvládl bez potíží, jiná kultura ho v Belgii nezaskočila. „Neměl jsem otevřenou hubu z vysoké životní úrovně, spíš mě dostala mentalita tamních lidí. Přišli mi vstřícnější a poprvé jsem přičuchl k profesionalismu. Všechno mi zařídili, nábytek, bydlení, postarali se o mě. Stačilo zvednout telefon. Prožil jsem v Belgii nejkrásnější roky v životě, úžasných sedm let,“ líčí nadšeně.

V Beverenu se mu povedla hned první sezona, klub přesto sestoupil z nejvyšší soutěže. Hned po roce se vrátil zpátky a další čtyři roky se Šmídem v sestavě tam setrval. „První rok považuju za životní sezonu, bohužel jsme spadli. Vyhlásili mě nejlepším hráčem Beverenu, udělal jsem si jméno. Navíc jsem se naučil řeč, čehož si Belgičané vážili, po roce a půl mě brali za svého,“ vykládá dvaačtyřicetiletý borec, který vyměnil dlouhé vlasy za vzhled holohlavého rabiáta.

Špílmachr s nápaditou rozehrávkou byl v Belgii nedostatkovým zbožím a rodinný klub si své fotbalisty hýčkal. „Na stadionu se nacházely VIP zóny, kam jsme po zápase chodili povinně. Automaticky jsme si dali pivo i s trenérem a nikdo se na nás nedíval skrz prsty, klidně se i kouřilo. Vedení klubu zajímaly pouze výkony na hřišti,“ povídá.

Česká kolonie

Ve dvacet kilometrů vzdáleném Lokerenu se vytvořila česká kolonie. Trio Vonášek, Budka, Koller brzy doplnili Pěnička se Zítkou. „Češi se venku vždycky najdou, scházely se naše rodiny, jezdili jsme spolu na dovolené. S Romanem Vonáškem jsme si hodně padli do oka, pořád si sem tam zavoláme,“ vyzdvihuje největšího parťáka.

V Beverenu nastoupil ke 113 utkáním, v nichž dvanáctkrát skóroval. V roce 2001 neodolal vábení druholigového Molenbeeku. „Bylo mi jedenatřicet, měl jsem pětkrát operované koleno, zkusil jsem něco pod menším tlakem, nabídka se jevila finančně zajímavě, i když mi v Beverenu dávali smlouvu na tři sezony. Po půl roce však Molenbeek krachoval a nedostal licenci. Pak úplně zanikl. V Beverenu se mezitím změnilo vedení a nikdo se už neozval,“ objasňuje Šmíd.

Konec belgické anabáze vypadal skoro stejně jako její začátek. „Přišla nabídka z druhé ligy, ale ne zrovna zajímavá. Ze dne na den jsem si sbalil věci a vrátil se. V Belgii mám stále přátele, i když jsem tam už tři roky nebyl, není moc času,“ vysvětluje.

O jeho návratu se příliš nevědělo, přesto po čtrnácti dnech přišel telefonát z druholigových Dolních Kounic. Nefungující klub opustil po půl roce, přes Bystrc nebo rakouský Poysbrunn zakotvil na Břeclavsku v týmu Bavor. „Šlo o tři krásné roky, v nichž jsme třikrát postupovali, v jednom týmu jsem se setkal s Bobem Kafkou nebo Laďou Michalem. Nakonec jsme vyhráli krajský přebor, jenže místo divize došly peníze. Bavory zanikly a teď tuším přihlásily okresní soutěž,“ hlesne Šmíd.

Vedle víkendových utkání za Bořetice a provozování restaurace mu už zbývá čas pouze na trenérské rady, které předává třináctiletému synovi. Mladý Lambert se prosazuje v útoku Sparty Brno. „Syn je talentovaný, ale záleží jen na něm. Nejsem táta, který ho drbe. Jsme kamarádi, sem tam poradím, nechci ho drezurovat. Říkám mu jen, ať fotbal dělá poctivě, nebo ať se na něj vykašle,“ říká Šmíd, který v nejvyšší české soutěži stihl 129 zápasů a čtrnáct gólů.

Na současnou Zbrojovku její odchovanec zanevřel. „Na stadion nechodím, naposledy jsem tam šel s mladým před rokem a půl, v poločase jsme znudění odešli. Dokud se klub nevyčistí od starých struktur, které jenom parazitují, brněnský fotbal bude stát pořád za prd. Záchranu růžově nevidím,“ míní.

Nejvíc se rozezlí při zmínce o Tréninkovém centru mládeže v Brněnských Ivanovicích. „Majitelé si udělali byznys a mladí kluci si na umělých travách likvidují nohy. V zahraničí se všude hraje na přírodní trávě. To není areál pro mládež,“ rozezlí se Šmíd.

Lambert Šmíd
Narozen: 9. srpna 1968 v Brně
Sport: fotbalový záložník
Momentální profese: provozovatel restaurace
Kariéra: Zbrojovka Brno, Dukla Praha, RH Cheb, Boby Brno, Sparta Praha, Vítkovice, Drnovice, Boby Brno, SK Beveren, RWD Molenbeek, Dolní Kounice, Dosta Bystrc, Poysbrunn, Bavory, Bořetice.
Největší úspěch: 3. místo v lize
s Brnem v sezoně 1994/1995
První liga: 129 zápasů/14 gólů
V Belgii: 133/12
Rodina: rozvedený, dcera Monika (18) a syn Lambert (13)

Autor: Jaroslav Kára

15.4.2011
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Koupaliště v Tišnově.
15

Koupaliště na Brněnsku se chystají na sezonu. V Tišnově vznikl dětský bazén

Nové schodiště vznikne z Bašt pod Petrovem do Nádražní ulice.
3 8

Radnice: Už žádné nebezpečné zkracování si cesty. Postaví schodiště na Bašty

Zelené mosty na jižní Moravě chybí. Migrační trasy zvířatům blokují cesty

Jižní Morava /INFOGRAFIKA/ – Ručička na tachometru ukazuje rychlost devadesát kilometrů za hodinu. Najednou však řidič zahlédne těsně před autem srnu, která vyběhla z lesa lemujícího cestu. Za okamžik se ozve rána a zvíře pod koly umírá a ani řidič nevyvázne bez zranění. Dramatickým okamžikům přitom mohou zabránit průchody pro zvířata pod nebo nad dálnicemi a silnicemi. Těch je ale na jihomoravských cestách málo. A ekodukt, což je most propojující migrační trasy rozdělené silnicí, žádný.

Oběti holocaustu a odbojáře připomínají v ulicích Brna další kameny zmizelých

Brno /FOTOGALERIE/ – V domě číslo dvanáct v Radnické ulici kdysi žili Oskar a Marta Löfflerovi. Brněnští Židé. Jejich životy ukončili nacisté, když je v roce 1942 poslali jedním z transportů Židů z Brna do Terezína a později do polského tábora Izbica. Tam oba zemřeli. V ulici dvojici nově připomínají zlaté kameny zasazené v chodníku.

AKTUALIZOVÁNO

Opilý řidič naboural do rodinného domu. Vjel přímo do ložnice

Malešovice /FOTOGALERIE/ – Do ložnice rodinného domu se strefil mladý řidič, který v noci na neděli boural v Malešovicích na Pohořelicku. Byl opilý.

V brněnské úrazovce vznikne nové oddělení urologie

Brno – Lidem s urologickými problémy pomohou možná už letos lékaři v Úrazové nemocnici Brno. Při rekonstrukci druhého patra totiž představitelé města plánují zřídit urologický zákrokový sál i místnost pro ultrazvukové vyšetření a další oddělenou vyšetřovnu. „Stavět chceme od září do prosince letošního roku. Do té doby budeme připravovat projekt," sdělil náměstek primátora pro zdravotnictví Petr Hladík.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies