Lesák z Vysočiny získal titul v Praze i v Brně

31. 1. 2013

Redakce

Brno /ZBROJOVÁK STOLETÍ/- Chlap jako žula. Urostlý, tvrdý obránce, výborný hlavičkář. S Rostislavem Václavíčkem vytvořil ve Zbrojovce stoperskou dvojici, která naháněla strach.

Karel Dvořák | Foto: archiv

Karel Dvořák se narodil v největším moravském městě, ale za pravého Brňáka se nikdy nepovažoval. „Odmalička jsem vyrůstal ve Žďáru nad Sázavou. V Brně jsme měli jen příbuzné a nějak se to seběhlo, že máma tam rodila. Takže to byla spíš náhoda. Ale k městu mám vztah," zdůrazňuje.

Klíčovým momentem v jeho kariéře byla vojna. Ze Žďáru rukoval nejdřív do Sušice, odkud si jej vytáhla pražská Dukla. Za dva roky zaznamenal Dvořák obrovský skok z I. B třídy až do první ligy. V Dukle zůstal sedm let, v roce 1977 s ní vyhrál titul. V té době ale už uvažoval o návratu na Moravu. „V Praze se mi líbilo, oženil jsem se tam. Ale po sedmi letech mě to táhlo domů. A kam jinam než do Zbrojovky," vzpomíná.

V Brně se znovu potkal s trenérem Masopustem, který ho vedl už dřív v Dukle. „Ve své knize píše, že mě do Brna přivedl on. Ale ono to tak úplně nebylo. Když jsem začal s klubem poprvé jednat, tak o tom možná ani nevěděl," směje se.

Poprvé zažádal o přestup už v roce 1975, ale dočkal se až o dva roky později. První sezona ve Zbrojovce vyšla báječně. A Dvořák po roce opět slavil titul. „Od začátku všechno klapalo. Měli jsme stabilizované mužstvo, které na tom bylo velice dobře fyzicky. Vyhrávali jsme a za Lužánky chodilo pravidelně okolo třiceti tisíc lidí. To byla paráda. Z titulu jsem měl velkou radost samozřejmě i v Dukle, ale v Brně jsem si ho víc užil. Bylo to spontánnější, celé město jej hodně prožívalo," připomíná euforii z mistrovské sezony.

Mladý Karel Dvořeák.

Ve Zbrojovce vytvořil stoperskou dvojici s Václavíčkem. „Bylo to trochu jiné než v Dukle. Tam byly všechny hlavičky hlavně na mně. Ve Zbrojovce jsme si s Rosťou práci rozdělili, protože on byl taky výborný hlavičkář a je ještě vyšší než já. Měli jsme určené, že on občas vyvážel míč dopředu a já jsem zase chodil na útočné standardky," přibližuje tehdejší taktiku.

Dvořák byl také šest let v širším reprezentačním kádru, ale odehrál „pouze" jedenáct zápasů. „Nikdy jsem neměl v nároďáku pevné místo. Tehdy jsem si myslel, že pro to dělám hodně, ale určitě by šlo udělat i víc. Asi mi chyběla motivace dnešních kluků, kteří před sebou vidí zajímavé zahraniční angažmá. To u nás nehrozilo. Kritéria byla příliš přísná, člověk se mohl dostat ven až na stará kolena," naráží na tehdejší politiku Dvořák, jehož největším reprezentačním úspěchem je titul mistra Evropy do 23 let.

Po čtyřech zbrojováckých sezonách Dvořák kvůli zdravotním problémům skončil s fotbalem. „Pořád mě bolela záda, vůbec jsem nemohl trénovat. Doktorka mi pak doporučila, abych si našel práci, při níž budu soustavně pracovat zády. Tak jsem šel s pilou dělat do lesa. A za dva měsíce jsem byl skoro v pořádku. U té práce jsem zůstal sedm let a pak jsem dělal ještě dalších deset let hajného. Les mě vyléčil," pochvaluje si.