Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Co říkáte na cenu pro největšího sympaťáka?

Jsem rád, že jsem konečně něco dostal i mimo fotbal, v životě jsem nedostal jinou cenu. Sympaťáků sportuje hodně, takže je to příjemné.

Jak si užíváte, když navléknete oblek a kravatu?

Oblek snesu, nevadí mi, ale s manželkou jsme nevěděli, co nás čeká, kdo na vyhlášení bude. Když jsme přijížděli ke kinu a viděli venku snad padesát lidí, překvapilo nás to. Nakonec jsme si užili příjemnou akci, nechyběl raut a víno, manželka byla taky spokojená. (směje se)

Rozhovory do novin vám nedělají potíže, ale co mluvení do mikrofonu při přebírání ceny?

Před tolika lidmi jsem nervozitu cítil, nevěděl jsem, co mám říct. Když se bavíme do novin i v normálním životě nebo v kabině, jsem přitom ukecaný. Jsem spíš takový otevřený flegmatik, pohodový a nekonfliktní.

Vždy jste v kabině byl slyšet?

Odjakživa. Už jako mladší jsem rád býval středem pozornosti, předváděl se, v kabině jsem si dělal srandu ze starých, kteří mi za to nadávali. Rád dělám vtipy.

Vydrželo vám to až do současnosti, když jsou kolem vás mladší spoluhráči?

Všichni jsou třeba o deset let mladší a když to řeknu blbě, můžu jim v kabině rozkazovat, ale nejsem takový. Nehraju na to, že jsem tady deset let. Jsem kamarádský a jdu klukům třeba pomoct s brankou, vezmu kužely. Na zápas v Bohunicích jsem nesl dresy, protože z Rosic nikdo nejel, i když jsem nemusel.

I proto vás mladší hráči berou?

Jasně, jsem úplně v pohodě se všemi. V dnešní době už to není jako kdysi, že mladí ani nepípli, jsou odvážnější. Nikdy jsme neměl problém s hráči ani s trenérem. Možná je to tím, že jsem si ani na nic nestěžoval. Udělám, co mi řeknou a hotovo. Zabrblu si sám pro sebe, když se mi něco nelíbí, ale nedávám to najevo.

Rýpnou si do vás spoluhráči jako do nejstaršího v kabině?

To ne, zvykli si. Asi ani necítí, že je mi třiatřicet, možná tak nevypadám. Spíš říkají, že se někdy chovám, jako by mi bylo dvacet, což mi říká i manželka. (smích)

Chodí si k vám spoluhráči pro radu?

Bavíme se s klukama, když třeba jdeme na hřiště, řešíme, jak si v nějaké situaci nahrát, ale pro rady vyloženě nechodí. V dnešní době jsou všichni hned ukřivdění. Hrají si stejně podle svého a neposlouchají ani trenéra.

Co pro vás znamená role kapitána?

Už bych pásku nejradši někomu předal. Pořád slyším od trenéra, že jsem kapitán a musím jít příkladem. A když někdo dostane červenou, půlhodinu čekám u rozhodčích, zatímco všichni ostatní jsou vysprchovaní. (rozesměje se)

Cítíte jako nejstarší hráč v kabině větší zodpovědnost za výsledky?

Naopak. V této době už tolik na výsledky důraz nekladu. Říkám si, že ve třiatřiceti už to na mně nemá stát, za výsledky mají vzít zodpovědnost mladší, mou rolí musejí přebrat Selinger nebo Huška. Hraju, na co mám a jak umím. Když prohrajeme, jsem naštvaný, ale už to neberu tak, jako když mi bylo třeba osmadvacet.

Takže se fotbalem víc bavíte?

Fotbal hraju odjakživa a baví mě, ale když prohrajeme, není konec světa, jde jen o sport. Už mám rodinu, manželku s dcerou, a fotbal vnímám jinak, než když jsem byl sám a neexistovalo nic jiného.

Od žáků hrajete v Rosicích. Proč jste nešel jinam?

Vždycky mě někam přemlouvali, už v žácích mě lákali, ať jdu do Zbrojovky, ale odjakživa jsem rád v Rosicích. Kdybych hrál ve Zbrojovce a měl lepší tréninky, možná byla kariéra jiná, jenže jsem od mládí asi lenošný a málo cílevědomý. (smích)

Jak dlouho vydržíte hrát?

Pokud budu zdravý a stíhat, chci hrát. Zatím to jakž takž jde.