VYBERTE SI REGION

Masopust: Do Brna se strašně rád vracím

Praha, Brno /ROZHOVOR/ – Nejlepší hráč Evropy za rok 1962, český Fotbalista století a trenér mistrovské Zbrojovky Brno Josef Masopust ve středu slaví osmdesáté narozeniny.

9.2.2011 5
SDÍLEJ:

Josef Masopust.Foto: DENÍK

Přichází vzpřímeným krokem, posadí se a než se rozvykládá, objedná si malé pivo. Vypráví s pověstnou vstřícností. Jeho příběh oslovuje o několik generací mladší fotbalisty a zároveň veřejnost, která se o sport ani nezajímá.

Působivý muž, který zosobňuje ryzí charakter a národní hrdost. Český Fotbalista dvacátého století a majitel Zlatého míče pro nejlepšího hráče Evropy za rok 1962. Ve středu 9. února už čerstvý osmdesátník Josef Masopust. „Nohy mě svrbí, a to častokrát, ale na fotbal už se dívám v televizi. Zajdu jedině na Duklu, protože bydlím hned vedle Julisky,“ vypráví v rozhovoru pro Deník Rovnost legenda, které v roli kouče dovedla Zbrojovku Brno v roce 1978 k jedinému mistrovskému titulu v historii.

Už se těšíte až humbuk okolo vašich narozenin pomine?
Dokonce jsem se divil, že jsme domluvili naší schůzku, protože jsem do dna vyždímaný. Ale nějak to ještě zvládnu.

Přesto jste rozhovor neodmítl, neumíte říkat ne?
Máte pravdu.

Která z gratulací vás nejvíc potěšila?
S Eusébiem (slavný portugalský fotbalista – pozn red.) to bylo krásné, bezprostřední a skončili jsme až po druhé hodině v noci. Zavzpomínali jsme si, když jsme spolu hráli za mužstva Evropy i světa a pochopitelně i proti sobě s Benfikou Lisabon. Měli jsme si o čem povídat, stali jsme se dobrými přáteli.

Naopak z bronzové sochy v nadživotní velikosti, která bude sát na Julisce, radost nemáte…
Myslím si, že to je už přehnané. Sochy se dělají mrtvým, proto jsem se ptal, zda chtějí, abych zemřel. Moc radosti z ní nemám, přijde mi to až moc.

Kdo by si podle vás zasloužil sochu?
Vidím takového adepta ve Svaťovi Pluskalovi nebo v mém parťáku Láďovi Novákovi, s nímž jsme to táhli už z Teplic. Oba dva představovali, co se dnes ve fotbale moc nevidí: úžasnou férovost. Láďa snad za celou dobu, co ho znám, neudělal faul. Stal se vynikajícím levým obráncem, přitom to dokázal slušnou hrou. Toho si strašně vážím.

Uděláte si ještě domácí oslavu přímo ve středu?
Jsem pozvaný městkou částí Praha 6, jíž jsem čestný občan. Takže zase budou nějaké slávy, které už jsou naštěstí zanedbatelné. Tím to asi bude končit, protože všechny možnosti oslav už jsou podle mě vyčerpané. (úsměv)

Jaký z dárků je nejhezčí?
Víte, je zajímavé, že u nás bývá zvykem ke gratulaci dávat flašku něčeho tvrdého, čemuž neholduju. Vínko si někdy rád dám, ale mám lahví tolik, že je můžu začít prodávat.

Gratuloval i Pelé, který vás přirovnával k Platinimu nebo Zitovi. Co na to říkáte?
Samo sebou to potěší od takového člověka jako je Pelé. Měl jsem radost, že zavzpomínal na některé věci, které jsme prožili společně v Mexiku na turnaji. Bydleli jsme spolu přes měsíc v jednom hotelu bungalovového stylu. Trávili jsme společné chvíle i ve velké zahradě, Franta Šafránek zahrál na housle, Brazilci zase brali kastaněty. Krásné chvíle, na které rád vzpomínám.

Na turnaji v Mexiko City jste dal brazilskému Santosu dvě branky a při výhře Dukly 4:3 jste zastínil dokonce Pelého…
Byl to ohromný úspěch nejen můj, ale hlavně Dukly Praha, která v utkání excelovala. Po špatném začátku, než jsme se rozkoukali, jsme prohrávali 0:2. Dokázali jsme do poločasu stav zvrátit na 3:2. Hned na začátku druhé půle jsme dostali branku z penalty a pár minut před koncem jsem dal čtvrtý gól. Moc jsem si našeho výsledku vážil, protože v Dukle jsme žádný větší úspěch neměli.

Vzpomněl si Pelé i na džentlmenský počin, kdy jste ho na mistrovství světa v Chile v roce 1962 kvůli zranění neatakoval a za což jste dostal cenu FIFA Fair Play?
Sám si na to vzpomenu. Tenkrát se nesmělo střídat, takže mohl dohrát do konce, nebo musel dolů. Na hřišti se urputně bojovalo a Pelé dostal balon. Rozeběhl jsem se na něj, jenže jsem si uvědomil, že je zraněný, takže jsem metr a půl před ním zastavil. Chvilku se díval a když viděl, že ho nechci atakovat, odehrál míč do autu. Tahle situace se objevila i na závěrečném banketu, kdy prezident FIFA Stanley Rous řekl: Tady jsme se přesvědčili, že i o nejvyšší mety lze hrát sportovně.

Brazílie měla vynikající mužstvo, ale Československo zastihl turnaj ve výborné formě. Měli jste z kanárků respekt?
Největší zásluhu na našem postupu měl brankář Vilda Schrojf. Podával ohromné výkony, bohužel finále mu nevyšlo. Dal jsem gól a za minutu bylo po jeho hrubé chybě vyrovnáno. Jsem přesvědčený, že kdyby branka nepadla, poločas jsme vyhráli 1:0 a s Brazilci to bylo nahnuté. Moc by chtěli, což by byla voda na náš mlýn. Je to škoda, protože v zápase jsme měli na víc, mohli jsme vyhrát. Nakonec Brazilcům pomohl i rozhodčí Latyšev, když Pepík Jelínek vystřelil a Djalma Santos vyrazil míč rukou.

Promarněného zlata litujete v kariéře nejvíc?
Musím říct, že ano. Už ve skupině jsme s Brazílií remizovali a i když byl Pelé zraněný, výkony našeho mužstva měli vzestupnou tendenci. Hráli jsme ve všech utkáních ne na údržbu, ale na vítězství. Tím jsme dokázali porazit Španěly, Jugoslávce i Maďary. Je to otázka motivace, jestli uhrát remízu, nebo vyhrát. Dali jsme si za cíl něco dokázat.

Před turnajem vám nikdo příliš nevěřil…
Když jsme odjížděli na mistrovství světa, vypadalo to, jako bychom jeli na pohřeb. Lidi nám říkali, ať ani nevybalujeme kufry, protože pojedeme hned zpátky. Nás to vyburcovalo, takže jsme v utkáních skutečně makali. Jediný slabší výsledek jsme měli proti Mexiku. Trenér Vytlačil po zápase se Španělskem udělal dost nezvyklých změn, už v první minutě jsme vedli 1:0, ale vymstila se nám lehkomyslnost a Mexičané nás porazili 3:1. Potom jsme si řekli, že musíme zůstat u své hry a šli až do finále.

Chilského stříbra a Josefa Masopusta jsou v posledních dnech plné noviny. Čtete je?
Moc ne, protože v nich nenacházím kritický pohled, který také prospívá věci. Nejde jen někoho natírat. To mě trochu užírá, proto noviny nečtu. Vidím spoustu fotbalu v televizi a svůj úsudek si udělám sám. Nenechám si ho vnucovat někým, kdo se třeba ve fotbale ani nevyzná. Líbí se mi krédo novinářů z mé doby, kteří říkají, že i jediná dobrá věc v zápase se musí vyzdvihnout. Ne všechno šmahem zatratit, to se mi zdá moc jednoduché.

Za vlastního vás považuje také Brno, protože tamní Zbrojovce jste coby trenér pomohl v roce 1978 k jedinému mistrovskému titulu v historii. Co se vám vybaví, když se řekne Brno?
Čtyři nádherné roky, které jsem tam prožil. Našel jsem partu lidí a hráčů, kteří chtěli, což je ve fotbale nejpodstatnější. Mít mužstvo, které táhne za jeden provaz. Když se někomu zrovna nedaří, druzí pomůžou a maká se, dokud síly stačí. Parta, kterou jsem tam měl, byla fantastická, rád na ni vzpomínám. Zažili jsme spolu krásné chvíle.

Lze porovnat hráčská ocenění s trenérským titulem?
Pochopitelně bych na první místo stavěl hráčské ocenění, titul přesto řadím vysoko.

Vracíte se rád do Brna?
Strašně rád.

Co vám tam utkvělo v paměti mimo fotbal?
Ze začátku nevypadalo angažmá moc slibně, protože jsem slýchával označení „Pražáku“ a někdy i hrubé výrazy. Postupně jsem si lidi získával a také celé mužstvo, když pokračovalo ve velmi dobrých výkonech. Dokonce druhou sezonu jsme získali mistrovský titul, takže panovala absolutní spokojenost.

V čem byl tým vynikající?
Za prvé se v něm nacházela rovnováha mezi bojovníky, špílmachry, střelci. Mužstvo se dalo tak dobře dohromady, až byla radost na něj pohledět. Skutečně jsme hráli fotbal, který bavil diváky, což nakonec dokazovaly návštěvy. Čtyřicet tisíc lidí za Lužánkami nebyl žádný problém.

Karel Jarůšek říkal, že jste po hráčích vyžadoval úkoly, které se podle nich nedaly realizovat. Tak jste si prý vzal míč a ukázal jim opak.
Mnohokrát jsem hrál s nimi na tréninku, když byl lichý počet lidí, doplnil jsem stav. Dost jsem se u toho vyžíval, protože hráči mi nikdy nedávali najevo, že porazili sestavu, v níž nastoupil trenér. Vzájemné vztahy byly v Brně perfektní.

Koho z mistrovského týmu vyzdvihnete?
Měl jsem herně strašně rád Karla Jarůška, který se stal organizátorem, vtisknul mužstvu známku dobrého výkonu. Na druhé straně se pohyboval Karel Kroupa, zakončovatel a dobrý střelec, v obraně pilíř Rosťa Václavíček a Pepa Hron byl také velmi dobrý gólman. Brno mělo vysokou vyváženost všech řad.

Na titulu se hodně podílel Petr Janečka, jehož životní příběh je však protipólem fotbalového…
Byl na mé oslavě v Brně, kde jsem s ním prohodil pár slov, protože jsem dostal zprávy od Karla Jarůška, že to s ním není moc dobré, i když mu pomáhali. Byl jsem zvědavý, takže jsme si promluvili a o to víc mě překvapil slovy, že je prý všechno v pořádku. Říkal jsem mu, ať neblbne a kouká se dát dohromady, ať se snaží ze zbytku života ještě něco vytěžit.

Kdo v týmu se stal vaší prodlouženou rukou?
Celkově Rosťa Václavíček jako kapitán a herně právě Karel Jarůšek.

Měl jste chuť vběhnout na hřiště, když nastaly situace, které hráči neřešili správně?
To ani ne. Když jsem dostal nabídku do Brna, liga se blížila ke konci, takže jsem se několikrát na Zbrojovku podíval v Praze i v Brně. Zjistil jsem, že tým předvádí, co mu nesedí, hráli defenzivně, bojácně. Říkal jsem si, že tenhle mančaft má přece jen na víc. Jak jsem oficiálně nastoupil jako trenér, v prvním pohovoru jsem všem sdělil, že se naše hra musí obrátit ve smyslu útočného pojetí. To ať se na mě nezlobí, i když zažijí bolest. Vzali to za bernou minci a povedl se nám titul.

Takže jste preferoval strategii dát víc gólů než soupeř?
Přesně. Ještě za mých hráčských dob se šlo na hřiště zvítězit. Dnes bohužel hodně mančaftů nastupuje s cílem neprohrát. To je zásadní rozdíl v pojetí hry, protože útočnost bude lidi vždycky lákat. Když to někdo zatluče a bouchá míče, kam jde, lidi se nebaví a přestanou na fotbal chodit.

Brno právě i v obraně mělo některé fotbalisty, kteří se nepotřebovali uchylovat k odkopům či faulům…
To je pravda, ať už Rosťa Václavíček, nebo později Karel Dvořák. To byla dvojice, kterou jsme měli v lize jediní, žádné jiné mužstvo ji nemělo tak dobře vyřešenou.

Slyšel jsem, že jste byl shovívavý kouč a některé výstřelky hráčů kryl.
Ano, protože co se děje v mužstvu, se nemá dostat z kabiny ven. Můžeme si vynadat, pochválit se, ale všechno v šatně. Hráči se s tím lépe vypořádají, než když se něco dostane ven, píše se o tom v novinách či mluví v rozhlase.

Proč se Brnu nikdy nepodařilo navázat na mistrovský titul?
Když jsem tam nastupoval, řekl jsem mužstvu svůj názor na fotbal a co si přeju, aby hráli. Protože na to měli. Nejprve porovnáte hráče, jak na tom jsou, až podle toho určíte, co budete hrát. Nejde něco chtít a nemít lidi, pak je všechno předem zabité. To otravuje nejen trenéra, ale také fotbalisty. Jenže hráči z týmu postupně odcházeli a doplnění nikde.

Spousta fanoušků si i po letech vybavuje penaltovou perličku proti Bohemians, kdy Josef Pešice vymyslel krátkou rozehrávku do strany, Karel Kroupa se rozběhl a vystřelil. Gólman Hruška se sice nepohnul, ale branka padla. Podle Pešiceho byste je zabil, kdyby nepadla…
To ne. (úsměv) Naopak jsme měl pochopení pro hráče, kteří udělají lidově řečeno nějakou kulišárnu, když je v mezích pravidel. Byl jsem zásadně proti tomu, abychom vyhrávali souboje brutalitou, nebo ne rovna sportovním způsobem. Kluci věděli, o co jde. Dovedli pochopit, když jsem někdy v kabině křičel. Sice to nebylo mockrát, ale někdy to potřebovali. Stačilo naznačit pár slov. Vyříkali jsme si to a jelo se dál.

Ačkoliv slavíte osmdesátiny, vaše vitalita je obdivuhodná. Cítíte, že byste ještě vběhl na hřiště?
Už ne.

Ale svrbí vás nohy…
To víte, a častokrát. Musím říct, že se snažím v televizi vidět všechno fotbalové, co lze. Pochopitelně mám z některých zápasů radost a z jiných jsem zase smutný, protože s fotbalem nemají nic společného. Jde pouze o bojovnost, enormní úsilí, někdy i brutalitu. Nejde to porovnávat s hrou Barcelony, což je lahoda a pohlazení na duši.

Pomáhá vám k vitalitě práce na zahrádce?
Určitě. Jelikož jsem v penzi, uchylujeme se teď na chalupu u Děčína, kdy můžeme. Fotbal mi stačí v televizi. Jen když přijedu domů, protože bydlím hned vedle Julisky, chodím na Duklu. Na jiné zápasy ne.

Práce na zahrádce je ideální relaxace?
Vážně ohromná. Tam vás nic nenutí udělat to hned. Máte chuť a jdete. Když mě práce přestane bavit, jdu si odpočinout, někam se podívat na procházku. Jen nepleju.

Vždy působíte klidně. Rozčílíte se někdy?
To víte, že jo. Jsou situace, které se nedají řešit jinak než vzplanutím. Ale za chvilku přejdou.

Co vás rozčílí?
Je toho víc, záleží na situaci, od které se to odvíjí. Klidně i fotbal.

S vaší ženou jste 57 let. Povězte mi, mládnete vy vedle manželky Věry, nebo ona vedle vás?
Spíš já vedle ní. (smích) Vyhovuje mi, jak mě dokáže zkritizovat a dokonce i ve fotbale. Její otec chodil na všechna utkání a bral jí s sebou, takže mu skutečně rozumí. Dokázala mi leccos vytknout a s tátou se kolikrát hádala. On často říkal, že zápas sice nebyl nejlepší, ale Pepíček si své uhrál. Na to mu manželka oponovala: Prosím tě, jak se na to díváš? Byl špatný jako ti ostatní. Zažil jsme s ní momenty, kdy mě jak se říká sepsula, pokud jsem udělal, co se jí moc nelíbilo. Cením si toho, jak se ke všemu postaví, i když mi sem tam dala něco sežrat.

Pamatujete si na vaše seznámení?
Když jsem z Mostu přišel do Teplic, tamní Vodotechna měla spoustu staveb po celém kraji. Vždycky nás někam přesadili. Bydlel jsem s Láďou Novákem a využívali jsme volný čas k navštěvování dalších sportů. Manželka hrála házenou, několikrát jsme se na ní byli podívat a skončilo to tak, že jsme se dali dohromady. Do dneška nám to ještě vyhovuje.

Čím vás manželka oblaží na duši, když se necítíte dobře?
Jako dcera řezníka ví, jak nakládat s masem a vždycky, když jsem ve špatném rozpoložení, udělá mi dobré jídlo. Mám rád knedlo, vepřo, zelo, ale kvůli knedlíkům ho moc často nechci, existuje spousta dalších vynikajících jídel. Za celých sedmapadesát let, co jsme spolu, jsem neměl žádné, které mi nechutnalo.

Kdo se doma stará o trofeje?
Měl jsem je ve vitríně, ale když ceny přibývaly a nevešly se tam, manželka mi řekla: Stejně je neoprašuješ, ulož si je jinam, takže jsou ve sklepě. Akorát Zlatý míč mám doma.

Máte čtyři vnoučata, žádné se nevydalo ve vašich šlépějích?
Jeden kluk má jedenatřicet, druhý osmadvacet. Starší hrál výborně fotbal i tenis, ale kvůli potížím s nohami toho nechal. Mladší hrál dobře hokej, jenže ho přestal bavit a skončil. Říkal jsem mu, že pokud ho nebaví, je zbytečná snaha, protože tím kazí hru sobě a také ostatním.

Bavil vás fotbal až do konce aktivní kariéry, nebo jste ho někdy bral jako rutinu?
Ke konci v Dukle nebylo všechno zrovna pěkné. Měl jsem sedmatřicet, třeba jsem přišel ze zápasu domů a manželka mi říkala: Kdybys slyšel nadávky funkcionářů Dukly, jak jsi starý a že tým potřebuje novou krev, přestaneš hrát. To mě trochu mrzelo, protože jsem nechápal, proč mi trenér neřekne: Josef, nezlob se, máš už léta, dáme prostor mladým. Akceptoval bych to, protože je to normální, jednou musím skončit, přestože jsem se snažil podávat co nejlepší výkony.

Ve své bohaté kariéře jste získal bezpočet ocenění. Je lepší pocit vyhrát Zlatý míč, nebo nastoupit ve finále mistrovství světa?
Člověk rád vyhrává, ale aby mělo vítězství svou cenu, musí být pravidelné. Ne jednou vyhrát a čtyřikrát prohrát. Kdo se na to dívá takhle a každý zápas odevzdává se nejlepší výkon, jaký může, zažívá úžasně dobrý pocit. Kolektivní úspěch jako hrát finále mistrovství světa strašně moc povzbudí. Jsem jedním z těch, kterým se poštěstil a jsem za to moc rád.

Individuální sporty vás nikdy nelákaly?
Ani ne. Samo sebou jsme na vesnici hráli v zimě hokej a přes léto fotbal. Sport byl v nás zakořeněný a každý se mu snažil dát, co uměl a mohl. To si myslím, že je nejcennější. Pochopitelně je velký rozdíl mezi fotbalem za mých mladých let a nyní. Hrávali jsme ho dennodenně, ale na silnici, louce, strništi, protože hřiště nebyla. Když se dnes podíváte na vybavení mladých kluků… Nezávidím jim, přeju jim ho, někdy jdou však do takové krajnosti, že si ho ani neváží a berou ho jako automatizmus, což je potom na škodu.

Většina vynikajících fotbalistů vaší doby vyrostla při hře na obyčejném plácku, třeba jako Pelé…
Když jsme hráli v brazilském Riu, bydleli jsme poblíž Copacabany. Vedle hotelu byla silnice a hned za ní písek a pláž. Tam se hrál fotbal od rána do večera, jedni odešli, jiní přišli. Přizpůsobit se hře na písku není jednoduché, náročnost přináší už pohyb v písku, jiný odskok míče, proto jsou Brazilci tak výborní technici. Balon bezpečně ovládají.

Z čeho jste měl na hřišti největší radost, z obejití co největšího počtu obránců, nebo gólů?
Myslím si, že jsem nikdy nebyl hráč, který chce soupeře zesměšnit. Měl jsem rád momenty, kdy jsem měl míč a najednou přihrál někam, kde to nikdo nečekal a lidé jen zahučeli. Každý věděl, co se nabízelo, ale to jsem dělal nerad. Pokud vykonáte něco, co avizujete půl hodiny dopředu, obránci dokáží situaci jednoduše zlikvidovat. Řešil jsem je jinými způsoby.

S takovým darem se musí člověk narodit…
Hráč k tomu potřebuje periferní vidění, což je základ k pohybu, aniž by se rozhlížel. Na vyhlašování Fotbalisty roku jsem seděl vedle Pepíka Kadraby, který žije ve Vídni, a pozdravoval mě od hráčů rakouského národního mužstva, kteří furt vzpomínají na můj slalom v přáteláku. Říkají, že Masopust jim tenkrát fotbal tak zprotivil, že s ním chtěli přestat.

Předpokládám, že vám v driblinku velmi pomáhala vaše obounohost?
Za prvního trenéra jsem měl tátu, který sám hrál malý fotbal na vesnici. Byl to rozumný člověk, který mi vždy hlásil: Uvědom si, že jsi individualista, ale musíš podléhat kolektivu. Co chce parta, to děláš. A za druhé, fotbalista, který neumí kopat oběma nohama, je poloviční. Tak se stávalo, že jsem šel na trénink, nebo na fotbálek na vesnici s tím, že budu kopat jen levou nohou, abych si ji zdokonalil. Nakonec jsem měl levou tak dobrou, že jsem v dorostu hrál levé křídlo, levou spojku. Až se našel levičák, který na kraj vlezl, teprve pak jsem postupoval doprostřed. To mi strašně pomohlo.

Otázka na závěr. Trenér Karel Kolský na vás obdivoval, že jste vždy zůstal skromným „Mosteckým buřtem“. Co si pod tím mám představit?
Dostal nabídku od ministra národní obrany Čepičky, aby udělal z mužstva záklaďáků, kdy každý po dvou letech vojny odcházel domů, stálý tým Dukly, který má možnost svou výkonnost zvyšovat a dostat se na přední místa v naší ligové tabulce. Proto přijel za mnou do Teplic a když viděl, jak pořádám svačinu, divil se, že je jen pro mě. Myslel, že patří celé rodině. Od té doby mi říkal Mostecký buřte. Manželčin otec měl totiž řeznictví, což se na svačinách projevovalo. (úsměv)

Autor: Jaroslav Kára

9.2.2011 VSTUP DO DISKUSE 5
SDÍLEJ:

Česká hlava pro brněnský tým. Mikroskop pomůže s léčbou rakoviny

Brno – Vynalezl mikroskop, který v budoucnu pomůže s nádorovou léčbou. Padesátiletý Radim Chmelík se svým týmem z Fakulty strojního inženýrství a CEITEC Vysokého učení technického v Brně obdržel minulý týden ocenění vědecké soutěže Česká hlava.

Kníničská Panna Marie? Řezbář ji vyřezal motorovou pilou

Brno /FOTOGALERIE/ – Zvuk motorové pily slyšeli v neděli dopoledne lidé z brněnských Kníniček. Před místní mateřskou školou totiž započal letošní advent v městské části. Jedním z největších lákadel programu byla řezbářská show, při níž řezbář vytvořil postavu Panny Marie.

Nehod motorkářů ubylo. Jsou lépe připravení, tvrdí odborník

Jižní Morava – Devět životů vyhaslo od začátku roku při nehodách motocyklů na silnicích v Jihomoravském kraji. Oproti loňsku je to o jednoho mrtvého méně.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies