Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Jenže i z Břeclavi si vysloužil kontrakt v jedné z nejprestižnějších evropských lig. „Měl jsem prostě štěstí a čas na přípravu," povídá skromně mladík, který se v jedenácti zápasech juniorské ligy trefil hned osmkrát a k tomu přidal i čtyři starty v nejvyšší soutěži v dresu celku Heracles Almelo.

Kdy jste si uvědomil, že jste skutečně dosáhl na nejvyšší úroveň?

(Zamyslí se) Fakt nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Možná tím, že jsem zjistil, že se nudím. Když přijdu z tréninku, tak nemám co dělat. Prostě jenom fotbal. Od začátku bylo všechno náročnější.

Takže žádný velký životní zlom necítíte?

Vnitřně ne. Jsem v kontaktu s rodinou. Přijde mi to, jako bych byl třeba jen v Brně ve škole. (úsměv)

Být fotbalový profesionál je nuda?

Já si neumím užívat volný čas. Doteď jsem totiž žádný neměl. Nejsem na něj zvyklý. Navíc jsem tam sám. A tak mě nebaví chodit do kina nebo na kafe.

Nizozemské dívky vám do oka nepadly?

Snad si to nepřečtou… Ale většina je ošklivých. (smích) Samozřejmě holky, co chodí s fotbalisty, to je něco jiného. Ale to nevíte, jestli jdou po těch klukách, nebo po penězích.

Šel jste do klubu netradiční cestou. Jak těžce jste si budoval v klubu pozici?

Skrz prsty se na mě nedívali. Normálně mě vzali. Se vším mi pomáhali. Jako bych přišel třeba z Ajaxu. Až později jsem se dozvěděl, že se někteří chodili ptát, co tam vlastně dělám. (smích)

Kvůli vaší fotbalové úrovni?

Přesně tak. Ale šel jsem nahoru. Cítím se líp. Dal jsem pár gólů a bylo to. Ale nijak jsem to nepocítil. Prostě profesionálové.

Je v kabině Heraclesu někdo, kdo je pro vás vzor?

Všichni jsou skvělí. Snažím se jím vyrovnat.

A co jste musel dohánět nejvíc?

Určitě techniku. Mají na nohou lepidla. Doháněl jsem všechno. Myslel jsem, že jsem na tom s fyzičkou dobře, ale ne. Všechno je o zvyku. Ze začátku jsem nepřemýšlel o fotbale, ale abych stíhal. (úsměv)

Jak vypadá váš tréninkový program?

Jeden den je volný, jeden den jsou dva tréninky, zbytek dní po jednom. Trénink je hodinu a půl maximálně. Ale žádné prostoje. Potom je společný oběd a teprve po něm můžeme jít domů. Jsme taková rodina.

Váš trenér je bývalý reprezentant Peter Bosz. Jaký je?

Se mnou mluví málo, ale to je tím, že mu nerozumím. Je klidný. V Břeclavi se v kabině řvalo, tady jsem zažil maximálně zvýšený hlas. Prohráli jsme 0:6, trenér přišel a říká: ta porážka je moje chyba. Chtěl jsem hrát na tři obránce, beru to na sebe.

V Nizozemsku padá spousta gólů. Jak vám to jako ofenzivnímu hráči sedí?

Byl to obrovský rozdíl. Hraje se v jiné formaci. Já byl zvyklý běhat kolem lajny. Jenže všichni tři záložníci hrají ze středu. Když mě trenér postavil úplně na hrot, tak to bylo fajn. Na kraj už nechci.

Začátky jste měl určit těžké. Neříkal jste si občas, co tam vlastně děláte?

Vím, že když člověk dává tréninku všechno, tak se mu to vrátí. Říkal jsem si, že si mě tam třeba nenechají. Podle toho, jak se mi třeba povedl trénink. Chvíli tak a chvíli tak.

Takže po podpisu smlouvy přišla velká úleva?

Byl jsem rád. Ale snažil jsem se nemyslet, že je to buď, anebo. Jsem realista. Stejně bych nic neovlivnil.

Jak se na vaše angažmá v Almelu dívali třeba kluci, se kterými jste v Šitbořicích vyrůstal?

Všichni říkali, že mi to přejí. Tak snad. (úsměv) Rodina mě hodně podporovala.

Máte ještě nějakou metu, na kterou chcete dosáhnout?

Ve fotbale nejste nikdy na konci. Nemůžete si říct, že jste už dosáhl maxima.

Našel jste si v týmu nějakého dobrého kamaráda?

Nejvíc se přátelím s Belgičanem Matthiasem Schampem. Taky tam byl ze začátku sám. Bavím se hlavně s těmi mladšími.

Ve městě vás ještě nepoznávají?

Když jedeme na hotel, tak všichni fanoušci pálí za Brazilcem Evertonem. Ale stačí, když na sobě máte klubovou soupravu. To pak rozdáváte podpisy.

Největší zážitek pro vás zatím musela být návštěva stadionu Ajaxu. Vzpomínáte na ni často?

Vzpomněl jsem si na ni, když jsem přijel do Břeclavi. Pak jsem tam viděl těch pár lidí… (smích) Je to něco úplně jiného.

Rozklepalo vás padesát tisíc diváků?

Víc nervózní jsem byl při své premiéře. Ale šel jsem tam za stavu 0:2. Na Ajaxu to bylo v pohodě. Ani jsem o tom nestihl přemýšlet. Navíc ode mě nikdo nic neočekával. Mohl jsem jen překvapit.

Pro příští sezonu už máte větší ambice?

Doufám, že když se budu zlepšovat tímto tempem, snad budu hrát víc. Musím trénovat. A naučit se jazyk.

Jak zápolíte s nizozemštinou?

Zatím nechrochtám. Umím pár pokynů, pozdravit, nějaké nadávky. (úsměv)

Jaroslav Navrátil

Jedenadvacetiletý rodák ze Šitbořic si prošel v mládeži Šardicemi a ještě na podzim pracoval jako montér rozvaděčů v Brně a kopal třetí ligu v Břeclavi.

V první polovině letošní sezony stihl dva hattricky a celkem jedenáct branek.

Ty mu přinesly zkoušku a následné hostování s opcí v nizozemském klubu Heracles Almelo. Na jaře nastupoval převážně v juniorské lize, kde v jedenácti zápasech vstřelil osm branek.

Čtyřikrát se objevil i v nejvyšší nizozemské soutěži. Na konci sezony mu vedení klubu nabídlo prodloužení smlouvy na další tři roky.