Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Co pro vás znamená?

V kariéře jej řadím na jedno z prvních tří míst vedle dvou primátů nejlepšího střelce druhé ligy. Ale vyměnil bych to, kdyby tady byla mamka, která se nám celý život věnovala. Odmala nás s bráchou vozila na fotbaly, s taťkou najezdili tolik kilometrů, že se ničemu jinému celý život nevěnovali. Mrzí mě, že tady nebyla déle. Doufám, že se na to aspoň z vrchu dívá a má radost, že jsem něčeho dosáhl.

Napadlo vás, že útočíte na takový střelecký unikát?

Vůbec. Až když jsem dal gól v městském přeboru po postupu béčka, bavili jsme se s Laďou Koudelkou o fotbalu a říkal jsem, že jsem asi dal ve všech soutěžích gól. On se toho chytl, obvolával svazy, aby to potvrdily, ale nečekal jsem, že se do toho tak zakousne.

V jaké soutěži jste se na gól nejvíc nadřel?

Myslím, že nejtěžší gól je vždycky v nižší soutěži, protože tam sice nejsou tak kvalitní hráči, ale zase hrají urputněji, okopávají vás. Už jsem taky starší a nejsem tak rychlý. (úsměv)

Máte chuť se ještě bít na hrotu?

Jsou zápasy, kdy už je to o podržení balonu, jít si pro faul, využívám zkušeností. Když je kluk rychlý, dám si tělo, vrazí do mě. Ještě mě fotbal zatím pořád baví, i když priorita je pro mě bosonožská mládež. Dokud to půjde, a zatím mi zdraví slouží, zkusím hrát za áčko, béčko a staré pány. Už mi je přece jen čtyřicet.

Cítíte se na čtyřicet?

Jsou dny, kdy se cítím na třicet, a pak takové, kdy je to těžší. A bude to těžší. Potřebuju trénovat, jít se proběhnout, což se mi teď momentálně nechce.

Snažíte si v tréninku přidávat?

Měl bych. Až doslavím, chci se jít aspoň dvakrát třikrát proběhnout. Brácha chodí dvakrát týdně do posilovny, takže se pokusím s ním. Fotbal ještě chci hrát na solidní úrovni, takže se musím udržovat.

Plánujete ještě vydržet dlouho v krajském přeboru?

Mám svou soudnost, protože jsem fotbal hrál a vím, že pokud pro mančaft nebudu platný, prostě si řeknu a budu se soustředit na béčko a staré pány.

Jaká jsou rána po zápasech?

Jsou těžší, hlavně když jdu dolů ze schodů. Problém mívám jen s kotníky. Ještě jsem schopný odehrát třídenní fotbalový maraton, ale pak celý den ležím.

Vyslechnete si v týmu narážky na věk?

V útoku hraju s šestnáctiletým klukem. Mně je čtyřicet, což je čtyřiadvacet let rozdíl. Nikdo ale nevyká, tak to nefunguje.

Všímají si vás stále víc soupeři?

Někteří trenéři mě samozřejmě znají a ví, že se v šestnáctce umím celkem dobře orientovat, vždycky u mě někdo stojí, takže vlastně spíš s hráčem odejdu z vápna, dělám prostor jiným. Třeba se Spartou Brno proti nám hráli kluci o osmnáct let mladší. Když jsem hrál ligu, ani nebyli na světě, když jsem skončil, teprve začali sledovat fotbal.

Využíváte zkušenosti?

Určitě, fotbal je jednoduchá věc, rychle zpracovat balon a přesně přihrát. Nikdy nechci prokličkovat, to není moje doména, dávám míč z jedné, zrychlím přihrávku. Já už nezrychluji. (úsměv) Chytrost a rychlost dělá ligové hráče. Proč Horváth vybere nejlepší variantu? Jsou rychlí hráči v nižších soutěžích, ale bohužel vidí jen jednu variantu kombinace, nevidí tu fotbalovost, jak si narazit. To dělá i pomalejší fotbalisty prvoligové.

V nejvyšší soutěži jste stihl jen dvě branky v jednačtyřiceti zápasech. Proč jich nebylo víc?

Mrzí mě, že když jsem se vrátil do Brna, měl jsem víc dát trénování. Když jste nejlepší střelec druhé ligy, oblétávají kolem vás mančafty a vždycky vám stoupne sláva do hlavy. Bylo mi třiadvacet, lítáte si v oblacích, do jakých klubů půjdete. Ale je to pryč.

Na jaký moment v kariéře nejraději vzpomínáte?

Když jsme na začátku sezony 1996/1997 porazili doma Spartu. Sice jsem hrál jenom tři minuty, ale ten pětatřicetitisícový kotel, na to se nezapomíná. Dopolední trénink pak byl takový uvolněný. (úsměv)

Když se potkáváte s bratrem Pavlem, stále se téma rozhovorů točí okolo fotbalu?

Určitě, bydlí dva kilometry v Troubsku, vlastně se pořád navštěvujeme a každý den se vidíme. Rozebíráme jak bosonožský fotbal, tak nároďák, bavíme se o Zbrojovce.

Byli jste s bratrem rivalové?

To ne, vždycky jsem ho měl jako vzor, protože byl dříč, dával si navíc, neskutečně na sobě makal. Snažil jsem se mu v tom vyrovnávat. Akorát mě mrzí, že jsme spolu neodehráli víc zápasů. Když vezmu své dva ligové góly, se Žižkovem mi nahrál a já míč doklepl do prázdné branky, takže na certifikátu má být taky napsaný.

Zajdete ještě občas na Zbrojovku?

Rád bych zašel, ale když hraje Zbrojovka, jedu třeba s mladšími žáky, nedostanu se tam, jak jsem vytížený. Srbská mi taky nic neříká, tam jsem chodil na Kénik, Lužánky byly Lužánky.