Rekordman Lichtnégl: hattrick za tři minuty

Osobnost Deníku

Čtyři góly za devět minut: Už to neřeším, vzpomínám i na Zbrojovku, říká kanonýr

Čtyři góly za devět minut. Pozoruhodný počin se povedl fotbalovému kanonýrovi béčka…

Přečíst článek >

Tři minuty, tři góly. Výkon, nad kterým současní fotbalisté jen kroutí hlavou. Vždyť už půl století jej v české nejvyšší fotbalové soutěži nikdo nezaznamenal.

Poslední „rychlopalný kanón“ běhal v roce 1961 po brněnském trávníku v drese Rudé hvězdy Brno. Tehdy zaznamenal dosud platný rekord, když v domácím zápase proti pražskému Spartaku Sokolovo tehdy čtyřiadvacetiletý Karel Lichtnégl zesměšnil soupeře bleskovým hattrickem a pod konečné vítězství 5:3 se podepsal ještě jednou trefou.

Pro rodáka z Hodonína nic neobvyklého. Jako jsou prý psi nejlepšími příteli člověka, tak Lichtnéglovu kariéru stejně věrně doprovázely vstřelené branky. „Dlouho jsem v Brně držel rekord nastřílených gólů v jedné sezoně,“ připomíná Lichtnégl osmnáct zářezů z ročníku 1962–1963. Jeho výkon překonal až o patnáct let později Karel Kroupa starší.

V šedesátých letech minulého století se nynější Zbrojovka v útoku spoléhala výhradně na Lichtnégla. V sedmi prvoligových sezonách nastřílel 58 branek a pomáhal vytáhnout brněnský fotbal patnácti trefami v roce 1962 zpátky mezi prvoligovou elitu. „Nastupoval jsem vedle legendy Vlastimila Bubníka. Jen díky němu jsem se tolik prosazoval, protože to byl můj výhradní nahrávač. Považuji ho za prvotřídního fotbalistu, dokonce lepšího než Pepa Bican,“ porovnává svého spoluhráče s dalším bývalým vynikajícím reprezentantem.

„Byli jsme s Bubníkem velcí kamarádi. Hrával i hokej, ale ten zase mně moc nešel,“ směje se Lichtnégl, který se s jihomoravským celkem také šestkrát podíval do evropských pohárů.

Po dvouletém „azylu“ na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Ostravě se do Brna vrátil na závěr kariéry, kterou ukončil v roce 1975 v dresu Královopolských strojíren v nižší soutěži. „Klub mého srdce ale vždy byla Zbrojovka,“ svěřuje se.

Kromě ligy strašil soupeře i v reprezentaci. Především na olympijském turnaji v roce 1964 v japonském Tokiu, kde československý výběr dokráčel až pro stříbrné medaile.Pro Lichtnégla to ale bylo málo. „Druhé místo byl obrovský úspěch a pro mě nejhezčí fotbalový zážitek. Zlato jsme si ale prohráli sami,“ pokyvuje hlavou.

Suverénní jízdu Lichtnégla a spoluhráčů zastavili až ve finále Maďaři, kteří zvítězili 2:1. „Druhý gól jsme dostali po naší hloupé chybě, když si obránci špatně přihráli. Byli jsme proto po utkání na sebe hodně naštvaní,“ přiznává.

Reprezentanta uchvátila atmosféra soubojů pod pěti kruhy v moderním světovém velkoměstě. „Tokio bylo úžasné, něco úplně perfektního. Lidé se k nám chovali velice přátelsky,“ pochvaluje si.

Horší vzpomínky má na návrat do vlasti. Odměna za historický úspěch československého fotbalu na olympiádě? Večeře a peníze, o které z většiny přišel. „Papaláši nás jen pozvali jeden večer do hotelu na jídlo. Za dovezenou medaili z her jsme dostali asi sedmnáct set korun. Dvě třetiny částky jsme ale zaplatil za to, že jsme si mohli nechat olympijské oblečení,“ popisuje Lichtnégl. Odmítnout „velkorysou“ nabídku nemohl.

Lichtnégl se k fotbalu dostal v rodném Hodoníně a už ve dvaceti letech zažil „přestup“ do hlavního města Československa. „V jednom utkání ještě za dorostence jsem se zalíbil známému, který mě doporučil do Slavie. Dal mi peníze na vlak a řekl: Zkus se prosadit. Tak jsem šel,“ usmívá se.

Po půl roce v béčku se posunul i do hlavního týmu tehdejšího Dynama, kde pod Bicanem odehrál pět zápasů s bilancí dvou branek. Následovala vojna v pardubické Dukle a v roce 1959 odchod do Brna, kde nejvíce zazářil.

Po fotbalové kariéře se věnoval soubojům na vodě. S kamarádem postavil jachtu, se kterou jezdil i na závody do Chorvatska, nebo pracoval jako předseda Lodních sportů Brno.

Fotbalové geny ale nezapře ani v 75 letech, které oslavil před devíti dny, když chodí povzbuzovat druholigovou Zbrojovku. „Zažil jsem také boj o postup do nejvyšší soutěže. Ale podle toho, jak teď hrají, to bude trvat ještě dlouho, než se tu bude hrát opět první liga,“ mrzí Lichtnégla.