VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Trénink s 1. FC Brno: Hronova míra a pekelné bosu

Brno /NA VLASTNÍ KŮŽI/ – Sportovní redaktor Deníku Rovnost Jaroslav Kára absolvoval kompletní den letní přípravy s brněnskými fotbalisty pod vedením kouče Karla Večeři.

12.6.2010
SDÍLEJ:

Jaroslav Kára v ostrém souboji s Jurajem Križkem.Foto: DENÍK/Tomáš Škoda

Už ve středu večer na mě dolehla tréma. Sténal jsem na rameni své přítelkyně Kristýny. Vždyť následující ráno se hlásím na tréninku fotbalistů 1. FC Brno. Co tam budu pohledávat? Ta představa mě řádně znervózňovala.

Bylo mi jasné, že s prvoligovými fotbalisty se mé okresní zkušenosti nedají rovnat, ale nechtěl jsem být terčem posměchu. Po probuzení už nešlo couvnout. Před čtvrteční devátou hodinou jsem „stepoval“ u kabiny brněnského áčka. „Věci máš v šatně béčka,“ houkl na mě kustod Lubomír Maršálek.

Tak jsem na sebe navlékl „pracovní mundúr“ fotbalistů, do ruky dostal míč, karimatku a čekal… Zdravil jsem známé tváře, s nimiž se potkávám při rozhovorech, a v duchu jsem si říkal, do čeho jsem se to navezl. Najednou se mi dost ulevilo. Při letmém pozdravu si mě nevšiml, vzápětí se rozzářil a zamířil ke mně. Richard Dostálek, hrající ikona brněnského klubu. „Co vy tady? Trénink s námi? To bude hezké, už se těším,“ tiskne mi ruku a já z jeho slov cítím, že má z mé přítomnosti radost. Bál jsem se opaku.

„Ááá, konečně letní posila,“ culí se okolo procházející Tomáš Došek. V tu chvíli už mě volá hlavní kouč Karel Večeřa a oznamuje kabině, že dvoufázový trénink strávím s nimi. Trenér představí program dopolední jednotky a jde se na věc. Už zhluboka oddychuji, přitom jsme ještě nevyšli z útrob stadionu. „Počkej, ještě dres,“ mává na mě Tomáš Polách. S díky odmítám, potupný rozlišovák nejhoršího v bagu patří jemu.

Na krásně střiženém trávníku při dopolední teplotě šplhající se ke třicítce začínáme stabilizačními cvičeními s fyzioterapeutem Ivanem Jánským, potom zahřátí s asistentem Milanem Duhanem. Pár zrychlení, kroužení, pohoda…

Do řady si nás rovná další asistent kouče Petr Čuhel. Už jdeme s balonem. Relativně mě poslouchá, dokud nežonglujeme ve vzduchu. Komu míč spadne, dělá kotoul. Na polovině šířky hřiště jsem šel do klubíčka třikrát. Následuje driblink a rychlý start. Poslední vyfasuje pět kliků. Dobíhám a už se chystám do vzporu ležmo, když… „Viděl jsem, jak ti zakopli balon. Ale poslední je Mára Střeštík,“ ukazuje Čuhel na blonďatého záložníka. Vím, že mně míč borci neodkopli. Už si nás bere kouč Večeřa, přichází nízké překážky a „rychlé nohy“. K tomu míč a mé tělo si uvědomuje, že začíná přituhovat. Ještěže jsem dostal vlastní láhev na pití podepsanou Deník.

Trenér posílá mladé pro bránu. Zůstávám ve stínu a snažím se ve svých pětadvaceti vypadat starší. Při dělení na hru zůstávám s červenými. Bod získá mužstvo, které dostane míč od jednoho brankáře ke druhému a zase zpět, aniž by se ho dotkl soupeř. Zvítězili jsme. Můj výsledek? Housle Davidu Cupákovi (snad se nenaštve, musel jsem se pochlubit), přihrávka Lukáši Křečkovi. Což jen tuším, přes pot jsem neviděl přesně. Taky jsem se v souboji srazil s Jurajem Križkem.

Vzápětí atmosféra zhoustla. Utkání na 2×10 minut, žádné střídání, žádný oddech. Postavil jsem se do útoku vedle Pepy Šurala. A pak už jen zmateně pobíhal, než jsem se otočil, míč byl dávno jinde. Tempo vražedné a desetiminutovka nekončící. Balon jsem dostal snad dvakrát, z toho jednou mi autové vhazování Jardy Boráka přesně na nohu profackovalo obličej.

Na zhroucení

Po změně stran už jsem šlapal vodu. Přihrávky Tomáše Polácha chodily krásně do běhu, jenže nohy nestartovaly. Zmohl jsem se jen na hlavičkový souboj s Davidem Cupákem, který mě sroloval na zem. Nevím proč… Bolelo mě však až odpočítávání posledních deseti minut. Podle mě kouč Večeřa vlastní hodinky, kterým minuta trvá aspoň sto dvacet sekund.

Závěr jsem odchodil, složil se na karimatku do stínu ke strečinku. Kdybych snídal, přemlouvám jídlo, ať zůstane v žaludku. „To sis dnes vybral ještě lehčí trénink,“ uzemní mě obránce František Dřížďal. Na oběd nemám ani pomyšlení, ale uvědomuju si, že potřebuji dobít baterky. Hlavně mě sužuje neuhasitelná žízeň. Nejraději bych si šel lehnout. Vidina odpoledního tréninku mě děsí víc než v dětství Noční můra v Elm Street. Po obědě zůstávám v masérně, kde mi Jiří Stejskal ošetřuje puchýř na levé patě.

Ve čtvrt na tři začíná druhá polovina mého sebemrskačského dne běhání a bosu. Autobusem vyrážíme směr univerzitní kampus, v ruce karimatku, boty do haly, ručník. Sedím vedle Petra Čuhela.

Ten mě spolu s trenérem gólmanů Josefem Hronem bere se skupinkou „starších“. V pisáreckém lese běháme padesátimetrové sprinty na zahřátí. Už v tu chvíli tuším, že jsem měl po obědě poděkovat a vyrazit k vodě. Hledáme kouče Hrona, který nám kdesi vytyčil dvousetmetrový úsek. „Počkej, až uvidíš jeho dvě stě metrů,“ nedodává mi příliš klidu gólman Tomáš Bureš.

Po několikaminutovém volání ho nacházíme pod strmým kopcem. „Vyběhnete osmkrát, dáme čtyři minuty pauzu a znovu osmkrát,“ slyším poslední slova Čuhela.

Jde se na věc, vyrážíme v hloučku, nejblíž přede mnou Dostálek, Dřížďal, Polách. Za mnou jsou gólmani a masér Radek Nekula, který si podle mě může najít humánnější cestu, jak se udržet v kondici. Hlídám si stálý odstup za Polonem. První, druhá, třetí dvoustovka (tedy podle Hrona), dolů a nahoru. Při čtvrté si říkám: „Mám za sebou čtvrtinu, to nemůžu přežít!“

Hrůza v lese

Kopec je příkrý a tempo ďábelské. „Slyšel jsem trenéry, že tě podepsali na tři roky,“ říkal při návratu ze šestého úseku do rokliny Polách. Pak už jsem slyšel jen tlukot svého srdce a supící parní lokomotivu… Můj dech. Za druhou várkou osmi dvoustovek nás Čuhel posílá na mírnější trať, která se dá běhat tam i zpět. Jenže mi připadá, že ji Josef Hron ještě natáhl. Nevzdal jsem se, udržel se vláčku a dokončil. Po posledním úseku mi Tomáš Polách podává ruku a říká, že jsem běžel dobře. Jeho pochvala na chvíli odbourala mou šílenou únavu. Byl jsem hrdý, že mě ta pekelná štreka nezlomila.

Vyšli jsme z lesa, přes švihadlo přeskákali tři série po čtyřiceti, převlékli promočená trička a hurá do tělocvičny, kde je půvabná lektorka Hana Bubníková a nenáviděná balanční plošina bosu. Hanu znám díky absolvování Fakulty sportovních studií brněnské Masarykovy univerzity. Každá lekce s ní je záhul. Nezklamala ani s bosu. Bohužel! Pětatřicet minut u hudby zvládá s úsměvem na rozdíl od všech fotbalistů včetně mě. Výpady, úkroky, výskoky. Spousta opakování.

„Bosu vážně bolí,“ culí se Bubníková. To jsem vážně klidný… „Všiml jsem si, že některá opakování jste vynechal,“ připomíná mi později Večeřa. Má pravdu, už to nešlo. Když jsme na závěr posilovali trup, mlel jsem z posledního. Znáte ten pocit, kdy je vám na umření? Ten jsem měl na začátku lekce, teď jsem byl daleko za ní. Dvacet shybů? Posledních pět jsem zkoušel zapomenout číselnou řadu. Uf, konec, vydržel jsem. Dlouze vydechuji na podlaze.

Vracíme se na Srbskou, kde můžu využít blahodárnou regeneraci. „Tady máš ledovou vodu na nohy,“ ukazuje Radek Nekula. Jenže mi neřekl, jak dlouho je tam můžu nechat. Vyndal jsem je, až začaly modrat. „Dobře si šel,“ chválí mě Martin Husár. „Vydržel všechno? Super,“ přidává se útočník Andrej Hodek.

Ačkoliv jsem po pás ve studené vaně, jejich uznání mě hřeje. A také to, jakým způsobem mě vzali mezi sebe. Na jeden den jsem si připadal jako součást týmu, v němž jsem nenarazil na žádnou namistrovanou primadonu, a který mi fandil. Výborná atmosféra nedovolila mému egu, abych cokoliv vynechal. Dvoufázový trénink s prvoligovým týmem jsem bez jakýchkoli úlev přežil. Jinak by vlastně článek ani nevyšel.

I když při představě, že druhý den makám zase, mě ještě teď polévá studený pot. Á propos, hodně si rozmyslím, jestli někdy napíšu, že brněnští fotbalisté nemají fyzičku. To, co jsem s nimi ve čtvrtek absolvoval, mě bude strašit ještě dlouho. Klobouk dolů…

Čtvrteční trénink 1. FC Brno:
- 9.00 sraz na stadionu
- 9.30–11.00 trénink na trávě
- 11.45 oběd
- 14.15 odpolední sraz
- 15.00 – 16.30 běhání v Pisárkách + cvičení bosu
- 17.00 regenerace

Autor: Jaroslav Kára

12.6.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Barokní kašna Parnas na Zelném trhu v Brně.

Kašnu Parnas opět naplní voda. Po dvou letech

Ilustrační foto.

Zbrojovka víc střílí góly, ale body jí chybí. Nadále proto bojuje o záchranu

Na dálnici se převrátilo nákladní auto na střechu. Hasiči přečerpávají naftu

Šlapanice – Na střechu se obrátilo při dálniční nehodě nákladní auto v úterý kolem čtvrt na devět ráno. Stalo se to na 203. kilometru dálnice D1 ve směru na Ostravu poblíž Šlapanic na Brněnsku.

V exekuci? Lidé dluží víc, než je roční rozpočet města

Jižní Morava – Spotřební úvěr, který se vymkl kontrole, podnikatel marně čekající na zaplacení dodávky či služeb. I z takových důvodů končí Jihomoravané v exekuci. Podle statistik je nejhorší situace v Miroslavi na Znojemsku. S exekutory musí jednat každý šestý obyvatel. Lidé dluží víc peněz, než činí roční rozpočet města. Radnice letos hospodaří se stovkou milionů. Soukromé nezvládnuté dluhy představují sumu o sedmdesát milionů vyšší.

Oteplení na jižní Moravě: bude přes dvacet stupňů

Jižní Morava – Teplejší počasí si v úterý užije většina Jihomoravanů, meteorologové na území kraje očekávají polojasno až oblačno. „Nejvyšší odpolední teploty vystoupají od sedmnácti až k jednadvaceti stupňům Celsia," uvedla Jitka Kučerová z brněnské pobočky Českého hydrometeorologického ústavu.

AKTUALIZOVÁNO

Tři mrtví mezi Závistí a Černou Horou: za tragickou nehodou stálo předjíždění

Blanensko – Předjíždění. To podle všeho stojí za tragickou dopravní nehodou dvou osobních aut, ke které došlo v sobotu na silnici I/43 mezi obcemi Závist a Černá Hora na Blanensku. Zemřeli při ní tři lidé. Dva muži na místě a třetí po převozu do nemocnice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies