VYBERTE SI REGION

Veselý oběhl Klimeše jen za postranní čárou

Brno /KDYŽ TADY ZÁŘIL/ – Bývalý obránce fotbalové Zbrojovky má mistrovský titul z roku 1978 a na výjezdu v Jižní Americe bojoval o světový šampionát v Mexiku.

10.3.2011
SDÍLEJ:

Bývalý obránce fotbalové Zbrojovky Jan Klimeš.Foto: DENÍK/Attila Racek

Další díly seriálu Když tady zářil najdete ZDE

Kdo leží, neběží. Vznik známého fotbalového sloganu někteří řadí do dílny brněnského obránce Jana Klimeše. Rtuťovitý bek, který neuhnul před žádným soubojem, se coby člen mistrovského celku ligy z roku 1978 zapsal zlatým písmem do historie Zbrojovky. „Někdy jsem používal takového psychologického pomocníka. Byl jsem tvrdý hráč, ale moc jsem nefauloval, rychlostně jsem většině borců stačil,“ povídá Klimeš, který ve své kariéře viděl jen dvakrát červenou kartu.

Se Zlínem, vyhrál ještě v roce 1970 Československý pohár. „Ve finále jsme porazili šampiona Poháru vítězů poháru Slovan Bratislava. Zahrál jsem si v Evropě proti Dublinu či PSV Eindhoven, s nímž jsme těsně vypadli,“ vybavuje si šestašedesátiletý Klimeš, který se nyní živí jako hráčský skaut.

Počátek jeho vrcholové kariéry lemovaly velké osobnosti československého sportu. Vždyť se ve své premiérové ligové sezoně za VSS Košice utkal s legendárním „obojživelníkem“ Vlastimilem Bubníkem nebo českým fotbalistou století Josefem Masopustem. „Brno se tehdy zachraňovalo, hrál jsem stopera proti Bubníkovi. Měl jsem potíže vyhrát hlavu, byl strašně mazaný, prostě pan Sportovec,“ vzpomíná Klimeš.

Na držitele Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy 1962 narazil v dresu Košic proti Dukle Praha a později coby svěřenec ve Zbrojovce. „Trenéři v Košicích chtěli, abych mu namydlil, česká mužstva tam nebyla populární. Když jsem se o Masopusta otřel, obořil se na mě, co si to dovoluju. Řekl jsem, že nevím, jestli se fotbal hraje stejně jako šachy. Byl překvapený, že slyšel češtinu,“ směje se brněnský rodák. Proti Slavii zase potkával všudybyla Františka Veselého. „Byl neuvěřitelně rychlý, obíhal mě za postranní čárou po škváře a já se ptal rozhodčího, zda může.“

Přitom příliš nechybělo a dal přednost lednímu hokeji. Bydlel v Králově Poli a s o dva roky mladším bratrem Zdeňkem střídal ledovou plochu i fotbalové hřiště. „Začínali jsme s fotbalem na ulici a v jedenácti jsme s partou vyhráli finále sportovních her mládeže na hlavním stadionu před druholigovým utkáním mužů. Hokej jsme zase mastili třeba s Ríšou Fardou,“ připomíná své dětství.

Před nástupem vojenské služby dostal Klimeš povolávací rozkaz do fotbalové Dukly Praha a zároveň hokejové Dukly Trenčín. „Na vojenské správě mi dali na výběr, takže jsem zvolil fotbal. Zajímala se o mě Dukla Olomouc, což jsem měl osmdesát kilometrů z domu, tak jsem šel hrát druhou ligu. Na vojnu nevzpomínám ve zlém, dnešní generaci schází disciplína a samostatnost. I když jsem se s ní snažil vydrbávat, potkaly mě jen jednou zaražené vycházky, když jsem zlostně praštil lopatkou. Za to mohli starší spoluhráči,“ povídá.

Debut v Košicích

Po vojně podle tehdejších pravidel zamířil domů do třetiligové Královopolské Brno, ale po sezoně si jej vyhlédly Košice. „Dali mi byt a splnili všechny požadavky, jenže manželka se stěhovat nechtěla, protože se tam mluví maďarsky. Tak jsem bydlel s Jánem Pivarníkem (bývalý československý reprezentant – pozn. red.), který se stal mým velkým kamarádem, a jeho maminka mi posílala jablka. Tak jsem mu říkal, jestli pálí, ať je vezme na košt i v jiné podobě,“ směje se otec dvou dětí, jemuž nikdo neřekne jinak než Žanku.

Po sezoně se mu ozval druholigový Zlín, kde dostal bydlení a manželka zaměstnání. Tam se na hřišti potkal se svým budoucím zaměstnavatelem, tehdy šestnáctiletým Zdeňkem Nehodou, pro jehož společnost nyní vyhledává talenty. Oba pomohli k postupu do nejvyšší soutěže.

Výkony v tehdejším Gottwaldově mu vynesly pozvánku do výběru Čech a Moravy, který vedl Rudolf Vytlačil a s nímž odjel na kemp do Jižní Ameriky. „Slováci s trenérem Josefem Markem naopak zamířili na Střední východ a z těchto týmů se vybíral kádr pro mistrovství světa 1970 v Mexiku. Vytlačil měl pro mě slabost a povídal, že když se stane koučem Československa, pojedu na šampionát aspoň v pozici náhradníka. Jenže tým pro Mexiko dostal Marko a udělal si svůj mančaft,“ mrzí ho promarněná příležitost.

Do Jižní Ameriky ovšem odjel a zahrál si proti národním týmům Chile, Peru, Uruguaye nebo Kolumbie. „Vytlačil tam měl obrovskou popularitu. Hned v Santiagu de Chile se u něj dobrovolně hlásil masér, který pracoval s československým týmem při stříbrném šampionátu v roce 1962. Když jsem mu řekl masér, odpovídal naser, a že ho to v Chile naučil seňor Kvašňák (legendární československý fotbalista – pozn. red.),“ přidává historku Klimeš.

Hráči se tam setkávali taky s rodinami, které do Jižní Ameriky přivedl rozrůstající se obuvnický podnik Tomáše Bati. „Přečetli si z novin, odkud jsme, mluvili perfektně česky a navštívili jsme jejich kolonie. V Peru se o nás zase staral trenér tamní reprezentace stolních tenistů Láďa Štípek (pětinásobných světový šampion – pozn. red.) a v Kolumbii jsme obědvali pod obrazem Prahy v restauraci, která patřila seňoru Nekasovi, což byl nějaký pan Nečas z nynější Skácelovy ulice v Brně,“ usmívá se Klimeš, který při návštěvě dvakrát pocítil i zemětřesení.

Své nejslavnější fotbalové období ovšem napsal až v Brně, kterému dal v roce 1971 přednost před pražskou Slavií, kde působil jeho bratr Zdeněk. S ním nakonec jeden ročník ve Zbrojovce odehrál. „Praha mě chtěla a tvořili bychom druhý sourozenecký pár vedle bratrů Nedvídkových, zatímco Brno tehdy postupovalo do ligy a váhalo. Nakonec jsem šel domů, protože jsem tam měl rodiče a moje žena maminku. Trenér Hajský mi zpočátku nedával šanci, než jsme s Duklou ze stavu 1:3 srovnali, lidi tleskali a od té doby jsem hrál stabilně. Nevadilo mi, na které straně,“ podotýká bek, který si uměl naklonit publikum.

Titul na závěr

Jeho sedmá a poslední brněnská sezona přinesla Zbrojovce doposud jediný historický titul. „Předchozí trenér Havránek naučil hráče i vedení profesionalismu, čímž položil základní kámen titulu. Když v roce 1976 přišel k mužstvu Masopust, vycítil, že už nám schází jen míč. Na naše herní tréninky mezi starými a mladými, kterých se zúčastňoval, chodilo jednou týdně klidně padesát diváků,“ líčí přípravu pod skvělým fotbalistou.

Na podzim nevynechal v mistrovské sezoně ani utkání a Zbrojovka vedla ligu před Duklou Praha o bod. „Vsadil jsem se s Láďou Vízkem, že budeme podzimní půlmistři, takže mi musel dát láhev whisky,“ povídá Klimeš.

Po třetím jarním kole a porážce 0:1 s Lokomotivou Košice ovšem třiatřicetiletý Klimeš usedl na lavičku a do konce sezony nastupoval sporadicky. Přednost dostával Jindřich Svoboda a po jeho zranění Jaroslav Petrtýl. „Už jsem byl v týmu nejstarší a Jarda Petrtýl chtěl odejít, jenže trenér ho udržel, protože jsem hrál poslední sezonu. Na podzim neměl proč do týmu zasahovat, ale když jsme prohráli, věděl jsem, že mě posadí. V závěrečném utkání jsem navíc střídal do útoku,“ vykládá Klimeš, který v Brně stihl 170 zápasů a 4 branky.

Po odchodu ze Zbrojovky ještě zamířil do druholigového Králova Pole. „Vsadil jsem se s tamějším předsedou, že mu garantuju tisíc diváků na každé utkání, i když jich do té doby chodilo průměrně šest sedm stovek. Řekl mi, že za každého návštěvníka nad tisíc lidí dostanu korunu a ono průměrně přišlo tři a půl tisíce lidí. V zimě dohodu zrušil, protože jsem si vydělal víc jak v první lize,“ ušklíbne se bývalý nekompromisní za­dák.

Hráčskou kariéru zakončil devítiletým působením v nižších rakouských soutěžích ve Vídni. Tam se pak stal šéftrenérem mládeže, coby hrající kouč působil třeba v Sankt Pöltenu a rozloučil se v roce 2002 ve třetiligovém Zwettlu.

Od té doby vyhledává fotbalové talenty a mezi žáky si všiml mimo jiné mládežnických reprezentantů Mazucha, Marečka, Šurala, Rabušice či Simerského. „Baví mě pozorovat naděje. Ještě jako aktivní hráč jsem si udělal trenérskou A licenci a myslím si, že mám docela čuch. Neblázním klukům hlavy, radím jim aspoň maturitu, kterou jsem si sám dodělal až se svou dcerou asi v osmačtyřiceti,“ vykládá Klimeš.

Vitální šestašedesátník stále občas nastoupí za brněnskou starou gardu a každé pondělí hraje hokej. „Scházíme se fotbalisté, tenisté i hokejisté, vždy dáme dohromady dva mančafty. A když mám čas, jezdím v létě často na kole,“ uzavírá Jan Klimeš.

Jan Klimeš

Narozen: 24. června 1944 v Brně

Sport: fotbalový obránce

Nynější profese: hráčský skaut

Kariéra: KPS Brno, VSS Košice, TJ Gottwaldov, Zbrojovka Brno, KPS Brno, nižší rakouské soutěže

Největší úspěch: titul mistra Československa se Zbrojovkou 1978, vítěz Československého poháru s Gottwaldovem 1970

První liga: 220 zápasů/5 gólů

Rodina: rozvedený, dcera Alexandra (46), syn Jan (37)

Zajímavost: v sezoně 1976/1977 se v několika zápasech v brněnském dresu setkal se svým bratrem Zdeňkem Klimešem

Autor: Jaroslav Kára

10.3.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Politici nechápou, co je věda, jak funguje, říká nositel Nobelovy ceny za fyziku

Brno - Vědci se musí místo výzkumu věnovat papírování, kritizoval nositel Nobelovy ceny za fyziku Claude Cohen-Tannou-dji. „Moje děti se věnují vědě také a tráví šedesát procent času sepisováním zpráv," řekl ve čtvrtek fyzik publiku na VUT v Brně.

Betlémské světlo dorazilo do Brna. V neděli si pro něj lidé přijdou na Petrov

Brno – Jihomoravští skauti dovezli v sobotu večer do Brna Betlémské světlo. Do Evropy jej od osmdesátých let vozí letadlem z izraelského města.

Perníkový betlém? Snad nám ho děti na mši nesní, doufá žena organizující pečení

Vranovice – Zvedne vyzvánějící mobil a říká: „Pečení betlému? Není problém." Pětadvacetiletá Magdalena Vybíralová ve Vranovicích na Brněnskem organizuje vznik betlému, jenž bude celý z perníku.  

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies