VYBERTE SI REGION

Brněnský Eiffel: Hokej mám odjakživa v krvi

Brno /KDYŽ TADY ZAŘIL/ - Desítky let už bdí nad brněnským hokejem. Nejprve jako aktivní hráč sesbíral s Kometou pět ligových titulů, po skončení kariéry jako novinář komentoval sportovní dění ve městě.

8.4.2010
SDÍLEJ:

Legendární hokejový obránce Jaromír Meixner.Foto: DENÍK/Attila Racek

Další díly seriálu Když tady zářil najdete ZDE

„Byl jsem redaktorem Brněnského večerníku. Vedoucí sportu Josef Švéda mně vymyslel rubriku Jak to vidí Eiffel,“ vzpomíná legendární hokejový obránce Jaromír Meixner v dalším díle seriálu Když tady zářil…

Před páry dny oslavil sedmdesáté narozeniny, ale těžkou hlavu si z toho rozhodně nedělá. „Kdo nad věkem přemýšlí, zblbne,“ směje se bývalý zadák, který byl proslulý útočnými výpady i čichem na góly. Narodil se do složitých válečných let, ale už tehdy nejspíš dostal do vínku dvě slova, která ho provází po celý život: hokej a noviny. „Vzpomínky na válku jsou takové mlhavé, ale něco si pamatuju. Učil jsem se bruslit na retenční nádrži v parčíku na Konečného náměstí. Na kačenkách, jak se říkalo těm bruslím,“ líčí Meixner. A začátky rozhodně neměl lehké. „Občas začaly houkat sirény. Táta vyběhl ven, vzal mě na ramena a utíkali jsme domů na Veveří a hurá do sklepa,“ přibližuje tehdejší dobu.

I když stál na bruslích už v útlém věku, o hokejové kariéře nikdy zvlášť nepřemýšlel. „To se postupně vyvíjelo. Táty jsem se nikdy neptal, jestli ze mě chtěl mít hokejistu. Prostě jsem chtěl hrát, vždycky jsem poctivě trénoval, dřel jsem,“ ví moc dobře. Mladí hráči tehdy netrénovali v tak velkých objemech jako dnes, přesto si museli spoustu věcí odříkat. „Nikdy nezapomenu, jak jsme ve středu a v neděli ráno od pěti do sedmi museli trénovat. Pak jsme pospávali ve škole,“ pousměje se Meixner.

Vytáhlý obránce si musel hokejovou slávu vybojovat. „Bruslení pro mě nikdy nebylo moc lehké. Ale nějaký talent člověk mít musí. Když jej má a nedělá nic pro zdokonalování, samozřejmě to nedopadne dobře. Ale naopak to taky nefunguje. Dřinou lze dosáhnout jakési úrovně, ale asi ne nejvyšší,“ tvrdí.

Postupně se vypracovával výš a výš, až přišla skvělá zpráva. V dorostu si jej vyhlédl tehdejší kouč brněnské Rudé hvězdy Eduard Farda. „Měli jsme velké vzory. Kometa už byla slavná. Vždyť od roku 1954 sbírala tituly. Celé léto jsme trénovali s A týmem. Ty superstar se k nám chovaly přátelsky. Ale kdo se nechtěl podřídit určitým pravidlům, neměl šanci,“ nastiňuje jasný řád.

Začátky v Brně

Cestu do brněnského týmu si však sám zaklikatil a ještě pár let trvalo, než navlékl dres Komety. „Měl jsem obavy, že nebudu hrát. Tenkrát nastupovali jen čtyři beci. A v Kometě byl jeden lepší než druhý: Potsch, Olejník, Mašláň, Kasper,“ vyjmenovává své budoucí spoluhráče. „Dodnes nevím, jak mě to napadlo, ale odešel jsem do Opavy. Tady v hlavě mě asi někdo osvítil. Díky odchodu byl pro mě přechod do mužů asi lehčí,“ vypráví Meixner. S týmem vybojoval postup do československé nejvyšší soutěže, ale hned v následující sezoně odešel na vojnu do Jihlavy. „Tam jsem odsloužil dva roky a pochodoval do Brna,“ odkrývá začátek velké kariéry.

A zanedlouho už brněnští diváci chodili za Lužánky sledovat i dvojici obránců, kteří se na ledě skvěle doplňovali. Starší František Mašláň využíval své zkušenosti a držel se vzadu, jeho mladý parťák často podnikal výpady vpřed. „Franta mi říkal: Ty máš tak toulavé boty. Já bych si někdy rád zaútočil, jenže jsi pořád v trapu,“ tlumočí slova svého dlouholetého kamaráda.

Na ledě o sobě věděli i poslepu. „Dal nás dohromady trenér Bouzek. To byl velký mág. Franta byl pes obranář, já spíš útočnější. Skvěle jsme se doplňovali. Věděli jsme, co ten druhý udělá,“ vybavuje si Meixner. Ten vynikal přesnými pasy i dobrým periferním viděním, a když bylo potřeba, jako blesk vletěl do útočné třetiny, kde často střílel branky. „V historických statistikách obránců Komety jsem v počtu gólů na třetím místě za Potschem a Machačem,“ uvědomuje si Meixner.

Zažil slavnou éru Rudé hvězdy a s proslulým mužstvem vybojoval pět ligových titulů. „Nejtěžší byl poslední. Museli jsme vyhrát na Kladně. Chybělo nám pár hráčů, prohrávali jsme, ale v poslední třetině jsme zúžili sestavu na dvě pětky a přeběhli jsme je,“ rád vzpomíná na triumf, který si nejvíce užíval.

Kometa měla tehdy v Československu neotřesitelnou pověst. „Mezi mančafty se tradovalo, že když na cestě do Brna přejely hranici Čech a Moravy, řekly si: Tak už prohráváme 0:2,“ směje se Meixner. Natřískaný stadion za Lužánkami strašil hostující mužstva. „Tehdejší euforie je srovnatelná se současnou. Když začal prodej permanentek, lidi na ně stáli frontu skoro celou noc,“ popisuje a přidává i některé odlišnosti. „Dřív fandové nenosili žádné šály, dresy. Neexistovaly ani děkovačky. Rozhodčí nás nahnali na čáru, řeklo se zdar a šli jsme z ledu,“ vypráví bývalý obránce.

Také noviny tehdy měly úplně jinou podobu. „Po zápase stačilo pár řádek a výsledek. Rozhovory s hráči? Ty skoro neexistovaly. Tehdejší systém nechtěl hvězdy,“ vzpomíná. Těší jej, jak i v dnešní době Brno žije hokejem. „Stále se potvrzuje, že jsme hokejové město. Je vidět, že nová generace fandí a je fascinující, co se v Rondu odehrává,“ všímá si Meixner.

Jak to vidí Eiffel

Proslulý obránce okusil atmosféru dvou mistrovství světa. Čechoslováci si z nich v roce 1965 i 1966 odvezli stříbrné medaile. „Ve Finsku jsme zmastili nabubřelé Kanaďany 8:0, ti se divili,“ povídá v dobrém rozmaru. Na začátku sedmdesátých let se Meixnerova hokejová kariéra začala chýlit ke konci. A tak přišel přerod.

Z obránce na novinářského Eiffela. „Ani nevím proč, ale novinařina mě vždycky přitahovala,“ přemýšlí Meixner, který jako jeden z mála může popsat vztah hokejista - žurnalista z obou stran. „Samozřejmě si občas vzájemně nerozumí. Tak to bylo, je a bude,“ říká muž, který nastoupil v roce 1973 na plný úvazek do Brněnského večerníku.

Meixnerova rubrika Jak to vidí Eiffel pak byla u čtenářů velmi oblíbená. Začínající novinář věděl díky znalosti hokejového prostředí informace dřív než funkcionáři. „Smál jsem se bafuňářům, že zpráva má své cestičky, které vedou nejdřív přes Jakubské náměstí,“ poukazuje na místo, kde sídlila tehdejší redakce. „Dobrý novinář si musí najít informační kanály, takové ty cestičky. To je základ jeho práce,“ ví Meixner.

I když už si užívá důchodu, brněnský sport stále pečlivě sleduje. A touží po návratu fotbalu i hokeje na tradiční sídlo za Lužánky. „To místo má svého genia loci, tajemství, kouzlo,“ povídá. Na „Mekku“ brněnského sportu nedá dopustit. „Naši předkové nebyli hloupí. Místo má skvělou dostupnost. Je tam perfektní parkování oproti Rondu,“ vyjmenovává pozitiva a přidává další postřehy. „Ano, ve světě jsou haly za městem. Ale my se nemůžeme srovnávat s Kanadou a Amerikou. U nás to prostě funguje jinak,“ zdůrazňuje nedávný oslavenec. Co by si dodatečně popřál k sedmdesátinám? „Pohodu, nějakou příjemnou dovolenou. A samozřejmě si přeju, aby se dařilo Kometě. Pořád je to moje mužstvo. Mámk ní vztah.“

I v jeho tužbě je cítit, jak má bitvy na ledě rád, jak je celý život prožívá. „Nad hokejem přemýšlím neustále. Zabývám se jím pořád. Jinak to ani nejde, hokej mám odjakživa v krvi a toho se člověk prostě nezbaví,“ usmívá se Meixner.

Jaromír Meixner

Narozen: 11. března 1940 Post: hokejový obránce Hráčská kariéra: SK Královo Pole, Opava, Dukla Jihlava, ZKL Brno Nejvyšší soutěž: 14 sezon/452 zápasů/77 branek Reprezentace: 33 zápasů/3 branky Největší úspěchy: 2x stříbrná medaile z mistrovství světa (1965 - Tampere, Finsko a 1966 - Lublaň, Záhřeb, tehdejší Jugoslávie), 5x titul mistra republiky (ZKL Brno, 1962-66) Trenérská kariéra: junioři HJC DDMBrno a HC Kometa Brno Rodina: manželka Blažena, dcera Renata a syn Tomáš

Autor: Tomáš Svoboda

8.4.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Nemocní z léčebny se přestěhují do Úrazové nemocnice. V březnu

Brno – Pětadvacet lidí z Léčebny dlouhodobě nemocných na Červeném kopci přesídlí vedení města do Úrazové nemocnice v Brně. Současné budovy totiž podle náměstka primátora Petra Hladíka nevyhovují dnešním potřebám. „Pacienti si zaslouží prostředí, které odpovídá jednadvacátému století," vysvětlil.

Ideální teplota pro výrobu čokolády? Patnáct až dvacet stupňů

Kuřim /ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI/ – Žena v bílém oblečení s čepicí na hlavě obsluhuje stroj, ve kterém se čokoláda nahřívá, aby se z pevných kuliček stala tekutina pro nalévání do forem. K přístroji si musí vylézt na štafle, odkud kousky belgické čokolády sype dovnitř. Hmota se musí neustále míchat. Další zaměstnankyně obsluhuje stroj s mnoha tryskami, ze kterých neustále v intervalech asi třiceti sekund vytéká čokoláda. Umisťuje pod ně formy a poté dává na váhu. Ve formě je podle velikosti vždy několik stejných tvarů. Třeba stromky se vyrábí po dvou, zato malá autíčka po patnácti. Výrobě čokolád ve firmě Fikar se věnuje další díl seriálu Rovnosti nazvaného Za zavřenými dveřmi.

AKTUALIZOVÁNO

Doprava na Zvonařce zkolabovala. Autobusy se opožďovaly i o hodinu

Brno – I desítky minut v kolonách. S takovým zdržením museli počítat řidiči, kteří ve středu odpoledne projížděli ulicemi Zvonařka a Plotní. Kvůli vážné dopravní nehodě a jejímu následnému vyšetřování doprava v ulicích zkolabovala. Auta, autobusy i tramvaje linky 12 uvízly v kolonách. Situace se zlepšila až před půl sedmou hodinou večer.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies