VYBERTE SI REGION

Dopitovi je odměnou za dřinu radost z hokeje

Znojmo - /ROZHOVOR/ Málokterý hokejista toho dokázal tolik co on. Jiří Dopita vyhrál olympiádu, třikrát slavil titul mistra světa a sedmkrát pozvedl nad hlavu pohár pro vítěze české extraligy.

4.12.2008
SDÍLEJ:

Jiří DopitaFoto: DENÍK/Zdeněk Koza

V úterý oslavil čtyřicáté narozeniny a přesto se stále necítí na odchod do hokejového „důchodu“. Svými výkony v dresu Znojemských orlů to ostatně dokazuje i na ledě.

„Člověkovi to bleskne hlavou, jestli bude ještě hrát příští sezonu, nebo nebude. Ale já si nechci dávat žádné pevné datum. Až to přijde, tak to přijde,“ uvedl čerstvý čtyřicátník Dopita.

Čtyřicítka, to je významné jubileum. Jak často vzpomínáte na to, co už máte za sebou?
Zatím nijak nebilancuju a nevzpomínám. Samozřejmě, občas si člověk na něco vzpomene. Ale ne nějak moc. Zatím jsem v rozběhnuté sezoně, dohraju ji a uvidíme, co bude dál.

Přesto, vám třeba někdo něco připomene, vzpomínáte rád?
To určitě. Na každé působiště, kde jsem v minulosti hrával, vzpomínám rád. Všecko mi něco dalo a nikde jsem nebyl vyloženě nespokojený.

Ve vaší kariéře už jste musel dělat nespočet rozhovorů. Připadá vám, že jste mediálně vytížený?
Myslím, že je to tak akorát, to k tomu patří. A pokud se novinář chová slušně, tak nemám problém dělat rozhovor, nebo se s někým bavit.

Určitě máte nějakou neoblíbenou otázku, na kterou nerad odpovídáte…
Je pravda, že se opakují třeba otázky na moje začátky, ale to je normální a když ta otázka je, tak ji odpovím znova a problém mi to nedělá.

A jak dlouho už odpovídáte na otázku, kdy skončíte?
To nevím (smích). Nikdo se mě vyloženě neptá, kdy skončím. Spíš jak dlouho chci ještě hrát a většinou odpovídám, že nevím, že záleží na zdraví a jak se budu cítit. Uvidím, až dohraju sezonu. To teď říkám poslední tři roky, to je pořád stejné.

Už dvacet let hrajete na té nejvyšší úrovni. Jak se za tu dobu změnil hokej?

Změnil se hodně. Když jsem začínal hrát v Olomouci, tak od té doby je hokej silovější, rychlejší, agresivnější. To jsou všechny sporty, všechny se vyvíjí a jdou dopředu. Je to znát.

Jak se za tu dobu změnili vaši spoluhráči?

Na ty já si nikdy nestěžuju a změnili se tak, jak bylo potřeba. Každý hráč se musí měnit, pokud chce hrát. Musí se přizpůsobit soutěži, ve které hraje. A pokud na ni stačí, tak ji hraje. To je i v běžném životě.

Vnímal jste, jak se hokej průběžně mění?

Jde to pozvolna. Mění se podmínky pro hráče, jsou lepší hokejky, výzbroj, je víc regenerace, než bývalo dřív. Jsou jinak postavené tréninky, a tím se i výkonnost zvyšuje. Tréninky jsou náročnější, než bývaly dřív.

Sám tvrdíte, že je hokej silovější. Mohla to být vaše výhoda?

Nemyslím si. Teď je také spousta hráčů, kteří jsou siloví. S posilovnou se začíná dřív, než se začínalo. Teď už posilují i děti, což podle mě není dobré. Se vším se začíná daleko dřív, a to je na tom sportu znát. Taky si myslím, že z toho pramení víc zranění.

Zmínil jste hokejky. Máte pořád stejný typ, nebo jste se jejich vývoji přizpůsobil?

Když jsem začal hrát za béčko reprezentace, vyfasoval jsem hokejky po Radku Kampfovi, který měl tehdy úraz. A s tímhle vzorem jsem hrál strašně dlouhou dobu. Měl velkou lopatu, a ta mi zůstala. Zmenšil jsem si ji, až když jsem šel hrát do Kanady, protože tam se ty regule hlídají přísněji.

Zažil jste i spoustu spoluhráčů. Dokážete vyjmenovat ideální pětku Jiřího Dopity?

To bych nedokázal a ani bych to nedělal. Byl jsem vždycky se spoluhráči spokojený. Ať už jsem byl ve Vsetíně, v Německu, nebo teď ve Znojmě. Ve Vsetíně byl kádr opravdu nabitý…

…a zažil jste někoho, vedle nějž vás hokej výjimečně bavil?

Mě baví furt. (úsměv) Samozřejmě je to o spoluhráčích, kteří si musí vyhovět, aby ta hra k něčemu byla. Víc mi vyhovují kluci, kteří jsou do kombinace, se kterými si můžu nahrát, to je jasné. Ale nikoho, s kým by se mi hrálo suverénně nejlíp, nemám.

Říkáte ještě spoluhráčům, kam vám mají puk dávat, nebo už vědí, kde vás na ledě najdou?

Všechno je o tréninku, aby hráči poznali návyky ostatních a mohli si v zápase vyhovět. A pak je to v zápase jednodušší, kdy člověk ví, kam mu spoluhráč najede, nebo co zrovna udělá.

Než jste přišel do Znojma, tak platilo, že kam přijdete, tam se slaví titul. Slavil jste v Olomouci, Vsetíně i v Pardubicích. Navíc jste mistr světa i olympijský vítěz. Přemýšlel jste nad tím, proč se vám tituly nevyhýbaly?

Rozhodně to není o jednom hráči. Ve Vsetíně to byla výjimečná doba, to už se asi nikde nebude opakovat. Tam se sešlo jádro výborných hráčů a ten mančaft neměl v té době velkou konkurenci. Co se týče Pardubic, tak tam to bylo dané výlukou, nezačali jsme dobře. A pak to skončilo titulem, byla tam spousta kvalitních kluků z NHL a po půlce sezony si to sedlo a dotáhli jsme to. I letos si myslím, že je tabulka hodně vyrovnaná a není žádný vyložený aspirant na titul. I když tím nechci říct, že tady přemýšlíme o titulu, pro nás je priorita dostat se do play-off, a pak se uvidí.

Připustíte, že patříte mezi vítězné typy, které mají trenéři v mužstvu tak rádi?

Určitě nerad prohrávám, jako skoro každý, pro to se ten sport dělá. A já to v sobě určitě mám a dělám pro výhru v rámci hokejových pravidel, co se dá. Každý chce soupeřit a být lepší než druhý.

Vy jste mistr světa z Vídně z roku 1996. Tehdy se začala prosazovat ta výjimečná zlatá generace českého hokeje. Kdy jste přišel na to, že jste jejím členem?

Tehdy jsme byli všichni o 12 let mladší, což je podstatné. Ale ti kluci se vyhráli v extralize a ještě dnes třeba Pavel Patera s Martinem Procházkou táhnou Kladno, Robert Reichel hrával v Americe, ale na mistrovství jezdil často… To jádro nebylo tehdy mladé, ale ani staré, a bylo dlouhé roky stejné, což bylo důležité.

Před pár týdny vás uvedli do Síně slávy českého hokeje, podobně jako spoustu spoluhráčů ze „zlaté generace“. Uvědomí si tak člověk, že dosáhl něčeho výjimečného?

No tak… jo, ale ani bych se k tomu moc nevyjadřoval, protože je spousta lidí, co na to nadává a každý by to udělal jinak. Ale udělalo se to tak, i když se to mohlo udělat třeba trochu jinak. Ale já za to nejsem zodpovědný a ani to nechci hanět, protože se vždycky najde několik lidí, kterým se něco nelíbí. Ale nikdy se nezavděčí někdo všem. Je jasné, že výsledky a úspěchy jsme měli, a může být výhoda, že spousta z nás je pořád na očích. Nevím, co dál v tom výběru mohlo hrát ještě roli.

Přesto, máte radost, že jste se v Síni slávy ocitl?

Určitě to ocenění je, ale asi by bylo rozumější to udělat tak, jak jsem říkal. Kdyby tam byl hráč uveden až nějaký rok po konci kariéry, tak by to třeba mělo i větší prestiž. Ale nijak extra jsem nad tím neuvažoval.

Jedna z mála věcí, která vám nevyšla, byla NHL, do které jste příliš neprorazil. Proč se to nepovedlo?

Možná, že jsem tam měl jít hrát o nějaký rok dřív, zkusit to.

Byla ta možnost?

Byla, už myslím v roce 1994, když mě draftoval Boston. Ale já jsem chtěl hrát tady. A nelituju, že jsem zůstal, protože jsem byl v nároďáku, zahrál jsem si tam kvalitní hokej a mistrovství světa mi tu NHL kvalitně vynahradila. A co se týče působení tam, vůbec si nemyslím, že bych na NHL neměl. Ale pokud si nesednu s trenérem, nedostanu šanci a budu hrát pět šest minut za zápas ve čtvrté lajně, tak nejde moc ukázat.

Jak na tuhle epochu vzpomínáte?

Pro mě to byla obrovská zkušenost a nelituju toho. Je to zkušenost i pro kluka, který se naučil jazyk. Zkušenost to byla i pro celou rodinu, jiný životní styl. Udělal bych to znovu.

Může být vaše hokejová dlouhověkost způsobena tím, že nejste tak obouchaný, protože jste se na vrcholovou úroveň dostal později než většina ostatních hokejistů?

Myslím, že pokud je v někom talent, má v sobě nějakou píli a je ochoten na sobě pracovat, tak se to projeví. Já jsem třeba neprošel žádnými mládežnickými reprezentacemi, ze Šumperka to ani nešlo. Spousta hráčů, kteří mají brzo úspěchy, si myslí, že se jim nemůže nic stát a že se hokejem budou živit. Jenže ti, kteří jsou pracovitější, je potom přeskočí. Je to o trpělivosti a o tom, že si člověk jde za svým snem.

Jste šéfem olomouckého hokejového klubu. Kdy jste se rozhodl, že se dáte na funkcionářskou dráhu?

Bylo to celkem narychlo, byla možnost se tam zapojit, tak jsem tu nabídku přijal. Ale je to hodně starostí, není to až tak, jak jsem si to představoval. Je to boj a je to o penězích, hokej je finančně náročný. Hlavně pro mládež. A pokud člověk nemá volné ruce, nemůže dělat věci tak, jak by chtěl. A bude hůř. Nejen v Olomouci, ale v celé republice nebo v celé Evropě. Uvidíme, snad se to přečká bez nějakých větších dopadů.

Kdekdo se vás ptá na převod extraligy ze Znojma do Olomouce, vy jste ale hodně opatrný, chcete mít zajištěný rozpočet na několik let dopředu. Je to kvůli odstrašujícím případům jako Vsetín, nebo to jsou čistě kupecké počty?

Není to sranda. Situace prostě není růžová, v klubech se přiškrcuje. Problémy můžou být ve většině klubů. Takže si těžko můžeme vzít do Olomouce extraligu, když to není zajištěné. Mohlo by to fungovat, pokud by se do toho vložilo město a nějakým způsobem to garantovalo. Ale pokud město nebude mít zájem, tak se do toho nepůjde. Já si jako fyzická osoba nevezmu na krk extraligu.

Cítíte nějaký rozpor jako majitel Olomouce, který se snaží šetřit, a jako hráč Znojma, který se snaží o co nejlepší smlouvu?

V tom já problém nemám. Tyhle věci samozřejmě v Olomouci řeším, ale máme to tam nějak nastavené a funguje to. Držíme to v rozumných mezích. A tady ve Znojmě nemám žádný problém. Ať jsem hrál kdekoli, nikdy jsem se nedohadoval. Já se zeptám, co jsou mi ochotni nabídnout, a řeknu ano, je to v pořádku. Hodně lidí by se divilo, za jakou smlouvu tady hraju, protože představy spousty lidí jsou někde jinde. Ale to já řešit nebudu, pořád se něco povídá. Pokud budou smlouvy tajné, spekulace budou pořád.

A nemáte naopak někdy problém komunikovat s hokejisty a splnit jejich představy?

Máme nějaký platový strop, a ten nepřekročíme. Podle toho se musíme řídit. Nemůžeme někomu slíbit peníze, které pak neseženeme.

Je pořád otevřené, že by Olomouc koupila extraligu od Znojma?

Abych řekl pravdu, moc tomu nevěřím. Jednání bylo naposledy v létě, od té doby se nic nedělo. Nejsem v tom optimista. Ani už není moc času. Pokud by to tak mělo být, tak by se to od prvního května muselo přesunout do Olomouce, a to by byla velká rychlost.

Vraťme se k hokeji. Vždycky jste byl zvyklý hrát na špici, což se teď o Znojmě říct nedá. Co vás tady dělá spokojeným?

Je tady taková pohoda. Klub ne že by neměl ambice, chce hrát co nejlíp. Chceme dosáhnout co nejlepších výsledků. Druhá čtvrtina byla slušná, kdybysme na to navázali, sezona by mohla dopadnout dobře.

Co je pro vás největší odměnou za to, že se celý život dřete hokejem?

Ta radost z hokeje. Mám z něj radost, a to mě u toho drží. A pokud člověk ví, že je schopen hrát na nějaké úrovni, baví ho to. Mám radost z toho, když vyhrajeme, z toho, když dá člověk gól, a pak samozřejmě z nějakého konečného výsledku.

Autor: Kryštof Ženatý

4.12.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Betlémské světlo dorazilo do Brna. V neděli si pro něj lidé přijdou na Petrov

Brno – Jihomoravští skauti dovezli v sobotu večer do Brna Betlémské světlo. Do Evropy jej od osmdesátých let vozí letadlem z izraelského města.

Perníkový betlém? Snad nám ho děti na mši nesní, doufá žena organizující pečení

Vranovice – Zvedne vyzvánějící mobil a říká: „Pečení betlému? Není problém." Pětadvacetiletá Magdalena Vybíralová ve Vranovicích na Brněnskem organizuje vznik betlému, jenž bude celý z perníku.  

Vánoční dárky od obce? Obyvatelé dostanou kalendáře, plavenky nebo besídky

Nová Ves - Kromě Ježíška myslí na obyvatele obcí na Brněnsku také představitelé některých tamních radnic. Většinou lidé dostanou drobnosti vztahující se k obci a jejímu životu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies