Radek Dlouhý říkal, že si dáte na cestě autobusem jedno dvě pivka. Zůstali jste u toho?

Úplně přesně jsem to nepočítal. (smích) Máme teď týden volno. Všichni víme, že nás ještě něco čeká. Nikdo se tady nezprasil, že by nemohl dva dny chodit. Ale oslavili jsme to. Dali jsme si pivko, to je nejlepší ionťák.

Co jste říkali na přivítání?

Je to krásné. Už jen to, že se tady sejdou desítky lidí, někdy o půl třetí ráno. Je to paráda. Budeme pro ně bojovat.

Čekají vás dva dny volna, hodíte zaslouženě nohy na pohovku?

Většina z nás má rodiny, přítelkyně a různé povinnosti. Budeme rádi, že si za dva dny oběháme věci, které máme zařídit. Ve čtvrtek se sejdeme a začneme zase trénovat. Asi ten první den nebude nic moc, ale v pátek už budeme vypadat jako extraligové mužstvo.

Ubývají mužstvu síly?

Právě že ne. Člověk jede dál, a tím naplňuje své sny a sny tohoto města, najednou získává síly, o nichž ani nevěděl. Budu hrát třetí finále v kariéře a strašně moc si to užívám. Jsem rád, že i tihle lidi zase zažijí finále. A někteří je vlastně ani nepamatují. Chceme jim splnit sen, což je titul.

Jak jste zvládli poslední semifinálový zápas, v němž také padla spousta ran?

Zápas bolí. (do rozhovoru vstupuje Jozef Kováčik – Nemáš v bundě mé kaštany pro štěstí?). Když se vyhraje, zranění nebolí tolik. Ty vole, jdi spát (křičí na Tomáše Svobodu). Připravíme se na soupeře.

Co se změnilo oproti startu sezony?

Parta se tvořila postupně. Zocelily nás zápasy, ve kterých jsme prohráli. Šli jsme za tím, abychom se dostali do desítky. Pak už to bylo o tom, jestli nám sedne forma. Ta nám docela sedla. Čeká nás finále, ale všichni si uvědomujeme, že nám zbývá ještě jeden krok. Nikdo se nechce dívat na to, jak někdo na druhé straně přebírá pohár. Zažil jsem si to a už to nechci opakovat.