VYBERTE SI REGION

Pán bodyčeků vzpomíná na rvačku s Liony

Brno /KDYŽ TADY ZÁŘIL/ - Bývalý hokejový obránce Oldřich Machač sbíral medaile s národním týmem, jedenáct let zůstal věrný Kometě, ale titul s ní nezískal.

29.4.2010
SDÍLEJ:

Oldřich Machač.Foto: DENÍK/Attila Racek

Další díly seriálu Když tady zářil najdete ZDE

Více než pětadvacet let nenazul brusle, jeho hokejové umění už mu přesto nikdo neodpáře. Oldřich Machač alias obránce, který dovedl bodyček k dokonalosti. Jeho tvrdý, ale férový styl strašil soupeře.

O jeho zákrocích tělem, jimiž v mžiku složil protivníka na zem, švitořil celý hokejový svět. „Bodyčeky jsme se učili už jako mladí s bráchou. Jezdili jsme proti sobě a snažili se odhadnout, na kterou stranu ten druhý uhne,“ rozkrývá bývalý obránce původ své velké přednosti.

Rodák z Prostějova strávil převážnou část kariéry na jižní Moravě. V šedesátých a sedmdesátých letech odehrál jedenáct sezon v dresu brněnské Komety. „Ta byla idolem všech kluků,“ usmívá se Machač.

Na brusle se poprvé postavil už doma v Prostějově. A začátky rozhodně nevypadaly růžově. „Stadion byl tehdy ještě otevřený. Někdy pořádně mrzlo. Bylo třeba deset pod nulou. V té zimě šel člověk z domu na kluziště ve výstroji, pak si musel nazout brusle a když nasněžilo, ještě shrábl led. Řekněte, kdo by to dneska vydržel?“ povídá čtyřiašedesátiletá legenda.

Právě složité podmínky jej posílily do budoucna. „Pak vás nic nerozhodí. Naše generace zažila dobu, kdy se hokej dostával do krytých hal. Byli jsme zocelení, a proto možná potom tak dobří,“ přemýšlí bývalý řízný obránce. Ještě než přišel do brněnského klubu, kde prožil velkou část hokejové kariéry, narukoval do Košic. „Vládly tam výborné podmínky. Nebylo tam vlastně nic jiného. Jen fotbal, hokej a skvělá atmosféra. Na toto období moc rád vzpomínám,“ zasní se Machač.

Pak přišel rok 1967. Rok, kdy poprvé navlékl brněnský dres. A jedenáct sezon mu zůstal věrný, přestože už Kometa ustupovala ze slávy. „Postupně stárla a slábla. Ale já jsem to tak nebral. Chtěl jsem hrát co nejblíže domova. Už před vojnou jsem byl rozhodnutý pro Brno,“ objasňuje.

Za Lužánky přišel rok po oslavách posledního titulu. Další slavný klub doteď nezískal. „Jeden jsme ještě mohli mít. Jenže jsme prohráli zápas s Jihlavou kvůli vlastnímu gólu Richarda Fardy,“ vzpomíná Machač. „On se nikdy nepletl před branku, tenkrát se tam nějak nachomýtl a byl z toho hrozný gól. Jako by to udělal schválně, což tak samozřejmě nebylo. Dost ho to mrzelo,“ dodává.

Co si vybaví při vzpomínkách na Kometu? „Strašlivý zápas s London Lions. Takový Brno nikdy předtím ani potom nevidělo. Hrozně jsme se servali. Oni byli dřevorubci, kteří si akorát koupili brusle. Říkali jsme, že když si ti hráči v šatně vyndali z pusy umělé zuby, vyndali zároveň i mozek,“ líčí Machač „přátelský“ zápas s britskými profesionály. Do rvačky se tehdy zapojil mezi prvními. „Chlap proti mně měřil asi dva metry. Měl jsem hlavu na jeho prsou. Naštěstí jsem mu podrazil nohy. Ležel jsem na něm, helmu jsem mu narval do obličeje, on sýpal. Neměl jsem jinou možnost, kdyby se dostal na nohy, asi by mě seřezal,“ směje se Machač.

Nekompromisní zadák se výrazně proslavil i na mezinárodní scéně. V sedmdesátých letech třikrát slavil titul mistra světa, má také tři medaile ze tří zimních olympiád. „V nároďáku jsme byli opravdu výborná parta. Nenašli byste tam jediného kluka, který by do ní nepatřil. Nikdo se nestranil,“ vyzdvihuje hlavní faktor úspěšně reprezentační éry, v níž zářili Ivan Hlinka, Vladimír Dzurilla, Milan Nový, bratři Holíkové a spousta dalších.

Čechoslováci se v té době jako jedni z mála mohli poměřovat se Sověty. „Rusáci? To byl mančaft, který šlapal jako stroj. Byli opravdu dobří,“ ctí Machač i po letech největší konkurenty, které země nenáviděla po okupaci v roce 1968. „Rok po ní přišlo mistrovství světa ve Stockholmu. Bylo opravdu vyšponované. Chtěli jsme hrát tvrdě, ale bez faulů, protože každá ruská přesilovka byla ohromně nebezpečná. Vyhráli jsme oba dva zápasy,“ vzpomíná Machač na jedny z nejslavnějších hokejových výher české historie. Národ je bral jako odplatu. „Trenéři moc dobře věděli, že se Sověty nemůžeme lítat po hřišti. Museli jsme jim hru rozbít, rozkouskovat. Od roku 1968 do konce sedmdesátých let jsme s nimi měli docela vyrovnanou bilanci,“ zdůrazňuje Machač.

Sověti v té době platili za úhlavního soupeře, prostějovský zadák však přidává i druhý pohled. „Já jsem si jich vážil. Během mistrovství jsme se s nimi nebavili, pak Rusáci sami přišli, ale ve Stockholmu jsme je striktně odmítli,“ vzpomíná. „Petrov s Charlamovem dokonce řekli, že okupace byla svinstvo. Tím prokázali velkou odvahu. Vždyť to byli vojáci z CSKA Moskva. Jak mohli vědět, že je třeba někdo neposlouchá?“ ptá se Machač.

V československé reprezentaci bojoval dlouhá léta po boku Františka Pospíšila a oba se výborně doplňovali. „Naše taktika byla jasná: Já puk vyšťourám u mantinelu, praštím s chlapem, přihrabu puk Frantovi a ten už si nějak poradí. On měl vynikající přihrávku a přehled. Vzájemně jsme se zajišťovali,“ líčí Machač spolupráci s parťákem a velkým kamarádem. „Doteď se vídáme co čtrnáct dní,“ usmívá se Machač.

S reprezentací i Kometou se loučil v roce 1978. Bez velkých gest a fanfár. „Žádná velká nostalgie v tom nebyla. Člověk přijde do kabiny, sbalí si věci, odevzdá výstroj, podá si s klukama ruku, pak s nimi večer zajde na pivo a je to,“ líčí Machač brněnský konec. „Že bych pak přišel domů a brečel? To nebylo nutný,“ má jasno.

Čtyři roky pak ukazoval své kousky Německu, kde hrál za Rosenheim. „Končil jsem tam v roce 1982, když jsme vyhráli titul. Majitel mi nabídl další smlouvu, ale já ji odmítl. A tak přišel s druhou variantou. Abych v Čechách zastupoval jeho německou firmu,“ líčí start nové profese.

Machač začal přivážet potravinářské výrobky. „Byly to různé ovocné složky na výrobu jogurtů, barviva, emulze do nealkoholických nápojů a spousta dalších věcí,“ objasňuje. Německá strana mu také nabízela azyl, ale Machač o emigraci vůbec neuvažoval. „Já byl ten typ, kterému když dojdou buchty, musí si domů přijít pro další,“ žertuje Machač.

Na aktivní hokej od té doby nepomyslel. „Od roku 1983 jsem na bruslích nestál. Začal jsem dělat náročnou práci. Neměl jsem moc čas, ani chuť. Jedna životní etapa skončila, jiná začala,“ zdůvodňuje.

Na hokej však nezanevřel, sleduje ho v televizi a nedá dopustit na srazy se sportovními přáteli. „Jsem radši, když se vidíme na setkání starých pánů, což bývá často. Hned vidíte, jak moc kdo sešel, kdo ztratil kolik vlasů. Místo pozdravu říkáme: Ježíšmarja, ty zas vypadáš,“ hýří humorem. „A srazy olympioniků? Ty když vidíte, přes berle se ani nedá projít,“ přidává vtípek Machač.

„Pana Bodyčeka“ ocenila za jeho kousky i Mezinárodní hokejová federace. V roce 1999 byl společně s Františkem Pospíšilem uveden do její Síně slávy. Slavnostní akt si vychutnal na Floridě. „Sešli se tam hráči z mojí generace. Když stojíte na pódiu a předávají vám cenu, je to velmi dojemný zážitek. Vezme vás za srdce. Najednou si uvědomíte, že jste opravdu něco dokázal. Slovy klasika: Vše, co jsem dělal, dělal jsem rád,“ pousměje se Machač.

Oldřich Machač
Narozen: 18. dubna 1946 v Prostějově
Profese: hokejový obránce
Hráčská kariéra: Prostějov, Košice (Slovensko), Kometa Brno, Rosenheim (Německo)
Československá nejvyšší soutěž: 488 zápasů/108 vstřelených branek
Reprezentace: 293 utkání/37 branek
Největší úspěchy: 3× zlato z mistrovství světa (1972, 1976 a 1977), 2× stříbro na OH (1968 a 1976), bronz na OH v Sapporu (1972), 2. místo na Canada Cupu 1976, 4× mistr Evropy (1971, 1972, 1976 a 1979)
Rodina: manželka Marta, dcery Kateřina a Karolína
Zajímavost: po konci kariéry šel pracovat do potravinářské firmy; od roku 1983 nenazul brusle

Autor: Tomáš Svoboda

29.4.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Stavaři. Ilustrační foto.

Stavební společnost OHL ŽS propouští zaměstnance. Řádově desítky lidí

Ilustrační foto.

Kradli i v masce z Hvězdných válek. Po dopadení chtěl muž mlátit hlavou do auta

Stát pátrá po majitelích čtyř tisíc domů. Když se nepřihlásí, přijdou o ně

O vydání nemovitostí po sedlácích, emigrantech či obětech války žádají tisíce Čechů ročně. Uspějí jen stovky z nich.

Odškodnění za ptačí chřipku pokryje sotva třetinu ztrát, stěžuje si chovatel

Jižní Morava - Lidé, kteří přišli o drůbež kvůli ptačí chřipce, mohou požádat o odškodnění. Podle chovatelů je ale nižší než ztráty.

Poprvé využili speciální sanitku. Záchranáři vezli pacienta vážícího 250 kilo

Brno – První převoz morbidně obézního pacienta v nové sanitce si před pár dny vyzkoušeli jihomoravští záchranáři. Muže vážícího víc jak dvě stě padesát kilo transportoval tým záchranářů Fakultní nemocnice Brno na vyšetření a zpět domů. „K převozu využili sanitku pro pacienty s vysoce nebezpečnou nemocí, která je zároveň vybavena speciálními hydraulickými nosítky o vysoké nosnosti. U těch je navíc možné zvětšit ložnou plochu," popsala v úterý mluvčí záchranářů Hedvika Kropáčková. Sanitka navíc podle ní zvyšuje bezpečnost i komfort při přepravě pacienta.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies