Pazourek. Ten, který vytáhl Orly do extraligy

Osmapadesátiletý kouč brněnské extraligové juniorky má přitom v hlavě spoustu parádních hokejových vzpomínek. Jako někdejší obránce Komety Brno sice v sedmdesátých letech o pár roků minul pravidelné honby za československými tituly, ale nestěžuje si. Hokejovou vojnu trávil v Trenčíně po boku legendárního Ivana Hlinky, s reprezentačním béčkem si v Kanadě zahrál proti Bobbymu Hullovi či Gordie Howeovi a jako kouč už zůstane navždy zapsaný u pohádkového příběhu Znojma.

Orly společně se Stanislavem Bardem postupně vytáhl z krajského přeboru až do extraligy. „Příjezd z Jihlavy do Znojma vypadal úžasně. Lidi na autobus stříkali šampaňské. Teklo jako v lijáku. Stěrače nestačily,“ zasní se při vzpomínce na rok 1999.

V hokejovém světě už „bruslí“ přes padesát let. Když mu věci z ledu lezou na nervy, vezme do ruky kytaru a odreaguje se. „Jsem amatér. Hraju relaxačně, prošel jsem Beatles, Deep Purple, ale zastavil jsem se ve vývoji asi před dvaceti lety,“ vtipkuje.

Pazourek dlouholetou aktivní kariéru odstartoval v brněnském Starém Lískovci, kde se narodil. „Začal jsem, dá se říct, na dědině. Otec byl sportovně založený, k hokeji mě vedl. Na rozdíl od bráchy jsem se nakonec mezi hokejisty prosadil,“ vzpomíná.

Pazourek prošel kompletní brněnskou líhní i mládežnickými výběry Komety. „Měl jsem talent, protože jsem nastupoval vždy o kategorii výš. Celou mládež jsem na beku hrál vedle Oty Železného, který dnes pracuje jako vedoucí extraligového áčka,“ říká s úsměvem.

I v juniorech patřil k nejlepším. Než se mu otevřela cesta do áčka s hvězdami jako Oldřich Machač, Josef Černý nebo Jaromír Meixner, poznal tvrdou dřinu zaměstnance. Rok pracoval jako instalatér, kterým se vyučil. „V té době se každý zdravý kluk dal na nějaké řemeslo. Bral jsem to pozitivně,“ vypráví.

V osmnácti letech už si však život vytyčil jednoznačným směrem. Poprvé vstoupil do kabiny ligového áčka a od sezony 1972/1973 pravidelně patřil k pilířům brněnské defenzivy. Jako tvořivý bek se rád pouštěl do ofenzivních výpadů. „Do útoku mě to vždycky táhlo. Odehrál jsem tam spoustu utkání. Taky mně vyčítali, že nehraju tvrdě. V té době se tolik neposilovalo. První tři roky v áčku jsem vážil 72 a půl kila,“ přiznává.

Na lesk jedenáctinásobného mistra tehdy padal stín. Mužstvo už se nepralo o špici tabulky, často do posledních kol bojovalo o záchranu a na konci sedmdesátých let dokonce spadlo do první národní hokejové ligy. „Moc mě to mrzelo. Podle mě se až moc střídali koučové. Po letech a zkušenostech vím, že se netrénovalo dobře,“ líčí ústup klubu z největší slávy.

Pazourek si přesto uchovává jen nejlepší vzpomínky na tým okolo Karla Nekoly, Svatopluka Číhala či Karla Langa. Právě s oblíbeným gólmanem, který na ledě tropil různé „neplechy“ a bavil diváky, si jako obránce užil. „Byl to výborný brankář. Každý má svůj projev, my jsme mu nikdy parádičky nevyčítali. Když ve městě někoho z kluků potkám, rád si s nimi povykládám,“ zdůrazňuje.

Při ligové kariéře studoval strojní průmyslovku, proto odešel na vojnu do Trenčína až ve 24 letech. „Byly to parádní roky. Jen škoda, že mi tam uteklo půl sezony, protože jsem si zlomil klíční kost,“ vrací se do minulosti.

Karty s Hlinkou

V armádním úboru se potkal i se současným koučem Komety Zdeňkem Venerou, tehdy hrál za Duklu také legendární Ivan Hlinka. „Karty jsme mydlili každý den. Ivan byl tehdy starší, táhl partu, byl bouřlivák,“ cukají Pazourkovi koutky. „Historky se ani nedají líčit. Většinou šlo o průšvihy. Po venkovních zápasech se občas kluci vraceli do Trenčína oklikou. Tenkrát jsem měl nejblíž k nároďáku,“ přiznává.

Člen širšího reprezentačního kádru se nikdy nezapracoval do elitní sestavy národního týmu. V konkurenci Machače, Františka Pospíšila a dalších mistrů světa před ním stál složitý úkol. „Bylo to přes takové hvězdy neprůstřelné. A později nastoupila nová generace silových typů. Skousl jsem to,“ usmívá se.

Zdroj: nullPazourek si přesto zahrál proti největším esům světového hokeje. Při vojně vyrazil na konci sedmdesátých let s béčkem národního týmu na turné do Kanady. V sérii zápasů nastoupil proti týmům z Western Hockey League, která tehdy konkurovala NHL. Narazil například na Bobbyho Hulla nebo Gordieho Howea. „Odvezl jsem si velký zážitek. Gordiemu už tehdy bylo víc než 45 roků. Nikdo se ho nechtěl ani dotknout. Ale šlo na něm znát, že v nejlepších letech neměl konkurenci,“ uvědomuje si.

Poslední sezonu v Brně Pazourek odehrál v letech 1981 až 1982, pak už o něj klub nejevil zájem. „Pořád se mluvilo o mém konci, ale nikdo mi nic neřekl. Po třech měsících jsem se šel zeptat. Chtěli, abych hrál za Ingstav, odešel jsem však na Slovensko,“ popisuje.

Pazourek pak ještě čtyři roky nastupoval ve slovenské národní hokejové lize, kde oblékal dres Žiliny a Martina. Nebýt shody okolností, možná v polovině osmdesátých let s hokejem nadobro skoncoval. Na sklonku kariéry se totiž připravoval na práci u hasičů. „V Žilině jsem vystudoval vyšší odbornou školu požární. Táta i brácha byli u hasičů. Měl jsem k tomu vztah, chtěl jsem pracovat jako požární technik. Byl jsem asi nejpilnější žák,“ směje se i po letech Pazourek.

Dokonce už měl u hasičů domluvenou práci. „Následující den jsem měl nastoupit, ale přišla nabídka z brněnského střediska mládeže,“ líčí, jak zůstal u mantinelů.

A tak se otevřela cesta pro jeho trenérskou kariéru. Po revoluci si ještě jako hrající kouč odskočil do tehdy jugoslávského Záhřebu. „Jenže tam pak zuřila válka. Naštěstí jsem ji nezažil. Začala zrovna po sezoně, už jsem se do klubu nevrátil,“ objasňuje.

Z kraje mezi elitu

A tak zamířil do čtyřicetitisícového Znojma. Tenkrát ani netušil, kam celek z krajského přeboru posune. „Bylo to neuvěřitelné. Zpočátku jsme ani neměli podmínky. Posilovnu jsme si vybavili podle toho, co kdo donesl. Dělali jsme hokej poctivě. Zvyšovala se návštěvnost. Ve třetím roce už chodilo průměrně přes čtyři tisíce diváků,“ přemítá Pazourek.

Klub se pod dohledem majitele Jaroslava Vlasáka rychle dral nahoru a v roce 1997 se po úspěšné baráži probil do první ligy. „Město hokejem žilo, stadion praskal ve švech. V týmu nebyli jen žoldáci. Zůstalo tam i pět šest kluků z přeboru,“ zdůrazní. Také v lize i díky bratrům Kaňkovským okupoval nejvyšší příčky. Tažení v prvním ročníku skončilo až ve vysněné baráži o extraligu. Orli vedli nad Opavou 3:0 na zápasy, scházel už jediný krůček. Ten však neudělali a nakonec nevídaně čtyřikrát v řadě prohráli.

Ve městě dokonce kolovaly zvěsti, že někteří hráči k prohře sami úmyslně pomohli. „Řečí zněla spousta, ale nepotvrzených. V té době jsme ještě nebyli nachystaní na extraligu. Mužstvo se pak obměnilo a ještě o třídu zlepšilo,“ vypichuje klíčový faktor.

Velké zklamání si Znojmo nahradilo příští rok. V baráži po velkém dramatu udolalo Jihlavu a nakročilo do nejslavnější desetiletky klubu. Na přelomu tisíciletí se Pazourek usadil na pozici hlavního trenéra, dvakrát po sobě dovedl tým do play off. „Jako trenér jsem demokrat, prý nedostatečně tvrdý. To není pravda: Poprvé hráči odpustím, podruhé to schytá i za první pochybení a potřetí řeknu, že je vůl,“ říká s nadhledem.

Kromě Znojma vedl v nejvyšší soutěži Karlovy Vary, před necelými třemi lety se také na dva měsíce postavil na lavičku extraligové Komety. Ta se v obnovené premiéře ocitla ve složité situaci a chodila od jedné porážky ke druhé. „O mužstvu jsem pořádně nevěděl, protože jsem předtím dělal práci u mládeže naplno. V kabině byla půlka Znojma a půlka Komety. Hráči se tříbili. Kluci se moc nezasmáli, ležela na nich deka. Zvedali jsme se pomalu. Snesete jen pár porážek po sobě a měl jsem toho už dost,“ líčí rychlý konec.

Pazourek se poté vrátil k mladším, v současnosti vede sportovní centrum mládeže v Kometě, v trenérské pozici se mu daří na lavičce juniorky.

V hokejové kariéře mu pomáhá rodina. S manželkou Irenou je ženatý už 36 let, má s ní dvě dcery. „Zažily se mnou všechny vzestupy i pády,“ cení si nadevše.