Před čtyřiceti lety vybojovaly titul pro hokejové mistry světa. V Praze. Spousta tehdejších „zlatých hochů“ pochází, z Kladna, Pardubic, nebo Brna. Přesto na významné jubileum českého hokeje vzpomínají v Hustopečích. A když už se dostali na jih Moravy, poseděli i vína.

Setkání má na svědomí kdo jiný než kapitán. Někdejší obránce František Pospíšil si s kamarády rád zavzpomínal. „I při mistrovství světa byla sranda,“ usmívá se účastník jedenácti světových šampionátů.

Proč jste si pro setkání vybrali právě Hustopeče?
Až bude v Brně v dubnu poslední turnaj Euro Hocky Tour, tak si užijeme svých pět minut slávy. Jenomže tam nám za chvilku řeknou: běžte pryč, bude se hrát. Já to chápu. Řekli jsme si využijeme nabídky Jirky Teplého (vinař a místostarosta Hustopečí – pozn. red.). Dostali jsme pozvání na dobré jídlo i vínečko, to se dnes jen tak nevidí.

Přesto se vás v Hustopečích sešlo jen sedm. Čím to?
Reakce byly nejprve pozitivní. Jenomže když se dozvěděli datum, někteří to začali odhlašovat. Někteří z těch šestnácti pozvaných jsou zaneprázdnění pracovně, další nemohli z jiných důvodů, třeba kvůli zdraví. Pozvali jsme tak i několik kamarádů.

Vzpomenete si občas na slavný pražský triumf?
Posledních patnáct let sbírám fotky z tehdejší doby. Vždyť to byl můj život. Pepík Hošek má u Lán muzeum hokeje, které vytvořil z bývalé šachty. Má duplikáty medailí a obrovské množství dalších relikvií, i moderních. Vždycky mi říká: když v té své stodole něco najdeš, tak mi to vezmi. Ten je tu taky s námi. Za odměnu (smích). Mám pro něj něco připravené.

Kdo vám udělal největší radost svým příjezdem?
Asi Jirka Kokta. On byl tenkrát velký šoumen. Teď má málo šancí se někam dostat, stará se o nemocnou ženu. Lidi, kteří se tu sejdou, si pěkně poklábosí. Je to pro ně pohlazení.

Co se vám vybaví při vzpomínce na Prahu 1972?
Třeba očekávání fanoušků. Rok předtím jsme byli stříbrní, tak jsme to chtěli aspoň zopakovat. Ale začali jsme dobře. Švýcarům jsme dali devatenáct gólů. Nejtěžší utkání bylo s Finy.

Poslouchají vás vaši tehdejší spoluhráči pořád jako kapitána?
Na to já jsem nikdy nebyl. My jsme byli generace, které se řeklo, že tam budou v tolik. A my tam byli.

Byl na slavném šampionátu před čtyřiceti lety prostor i pro legraci?
Ale to víte, že jo. Bydleli jsme v Průnicích a jednou přijela návštěva ze Slovácka. Tehdy trenéři vyrazili na ryby, měli jsme chvíli pauzu. S Oldou Machačem jsme měli tým na starosti. Z recepce nám volali, že máme převzít dary té delegace. Odznaky, stuhy, salámy a slivovici. Olda se ptá, kdo že to zbytku týmu rozdá? Tak mu povídám: Jenom stuhy a odznaky, zbytek si necháme na pokoji (smích).