Opravdoví hudební pamětníci šedesátých let si vzpomenou, že v roce 1965 v Praze vystoupil Manfred Mann, jako jedna z mála hvězd britské ostrovní scény a jeho tehdejší skupina se zpívajícím Paulem Jonesem způsobila mezi pražskou hudbymilovnou mládeží takovou euforii, na kterou nebyli domácí pořadatelé vůbec připraveni. Veřejná bezpečnost proti bigbítovým fanouškům proto zakročila ráznými prostředky… to však už bude téměř padesát let.

V poněkud „opožděné premiéře" tedy přijela do Brna rocková formace, která zejména v první polovině sedmdesátých let znamenala výraznou kvalitu svého stylu, v němž se prolínaly prvky hard rocku, art rocku, progressive rocku kořeněné nádechem soulu a funku.

Hudební eklektismus rodáka z jihoafrického Johannesburgu (občanským jménem Manfred Lubowitz, od r. 1961 žijícího v Británii), stejného ročníku narození jako např. John Lennon nebo Frank Zappa, se dokázal vyrovnávat s náročnějšími hudebními postupy, ale přesto nikdy nezabředl do nějakého egoistického exhibicionismu. Proto si jeho Earth Band uchoval navzdory dobovým trendům smysl pro písničkářské pojetí, jež vyvažovalo instrumentální prostor.

Manfred Mann byl v šedesátých letech především varhaníkem, ale už na počátku sedmdesátých let patřil mezi průkopníky synthesizerů na rockové scéně. Uriah Heep si ho právě z těchto důvodů pozvali na jejich třetí album Look At Yourself (1971), na které nahrál v některých skladbách party na Moog synthesizer, čímž album místy ozvláštnil novým soundem. Poměrně často vytvářel osobité coververze světově proslulých hitů od různých skupin a interpretů, kterým dával novou tvář.

Leader kapely v letech 1972 až 1975 zachoval skupinu v neměnné sestavě, ale později docházelo k personálním proměnám. V řadách Earth Bandu objevili např. bubeník Geoff Britton (mj. britský reprezentant v karate, známý i z Wings Paula McCartneyho), bubeník Clive Bunker (působící v počátcích Jethro Tull), bubeník Chris Slade (známý ze skupiny Firm), kytarista Trevor Rabin (později Yes), Geoff Whitehorn (později Paul Rodgers), kytarista Robbie McIntosh (Pretenders, Paul McCartney) zpěvák Chris Thompson (spolupracující později s Janem Hammerem) a mnozí další.Manfred Mann´s Earth Band.

Na některých albech se kapela úzce ztotožňovala i s prvky world-music, a tak na nich byla evokována hudba přírodních národů, např. Afriky, ale i amerických Indiánů.
Manfred Mann´s Earth Band se představil v Brně v sestavě Manfred Mann (klávesové nástroje), Mick Rogers (elektrická kytara, zpěv), Robert Hart (sólový zpěv, akustická kytara), Steve Kinch (baskytara, zpěv) a Jimmy Copley (bicí nástroje, percussion).

Playlist koncertu 11. května v Sonocentru nabídl skladby jako Spirits In The Night (Bruce Springsteen), Captain Bobby Stout, Martha´s Madman, Dancing In The Dark, You Angel You (Bob Dylan), Father Of Day Father Of Night (Bob Dylan) For You (Bruce Springsteen), Don´t Kill It Carol, She Was, Blinded By The Light (Bruce Springsteen), Davy´s On The Road Again (The Band).

Kytarista Mick Rogers neměl v kapele roli vůdčího sólového kytaristy, přesto v řadě skladeb předvedl svoje hráčské mistrovství a suverénní ovládání svého nástroje, baskytarista Steve Kinch a bubeník Jimmy Copley představovali dobře sehraný tandem, i když ani oni s ohledem na rytmická esa britských ostrovů nepředstavovali extratřídu. Zpěvák Robert Hart ukázal, že svým hlasem dokáže velmi obratně manévrovat a jeho projev byl přesvědčivý jak v procítěných baladách, tak v expresivně vypjatých okamžicích dravějších skladeb. Jednoznačně instrumentálním mistrem byl v Earth Bandu jejich leader Manfred Mann. Jeho hráčské nasazení a technicky vybroušené party na klávesy tvořily páteř instrumentace celé skupiny.

Přesto však souhra kapely byla velmi přesvědčivá a všechny skladby byly hrány s velkou lehkostí a entuziasmem bez sebemenší profesionální únavy, což mnohdy provází letité legendy, působící na hudební scéně. Kytarista Rogers se v závěru představil perfektně zahraným kytarovým rock-a-billy ve vlastní prezentaci. Jeho podání megahitu Manfred Mann z šedesátých let Do Wah Diddy Diddy se drželo základního motivu, ale jeho frázování se diametrálně odlišovalo od původního aranžmá. Zato závěrečná dylanovka Mighty Quinn, se místy proměnila ve fusion music s výrazným funkovým základem v duchu Herbieho Hancocka a patřila mezi vrcholy koncertu, na což reagovalo i spokojené publikum sborovým zpěvem společně s Robertem Hartem. Kapele se dokonce do skladby navíc podařilo implantovat legendární riff skladby Smoke On The Water od Deep Purple…

Třebaže koncert přitáhl pozornost zejména pamětníků, přesto v hledišti Sonocentra bylo i dost mladých tváří, které dokázal letos čtyřiasedmdesátiletý veterán Manfred Mann s Earth Bandem uvést do varu a přesvědčit, že legendy ještě nepatří do starého železa, ale že naopak dokáží zažehnout tu správnou porci energetického potenciálu.

Petr Gratias, autor je hudební publicista.