VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Brněnská herečka Simona Peková: Hraní je pro mě tak samozřejmé jako dýchání

Brno /ROZHOVOR/ - Simona Peková hraje divadlo přesně tak, jak žije: naplno, opravdově a s neskrývanými emocemi. Na jevišti i třeba jen tak civilně po ulici se pohybuje s noblesou a vznešeností kočky. Z této šelmy má v sobě možná i jejích sedm životů, neboť už několikrát se dokázala vydrápat ze samého dna znovu na vrchol. S neutuchající energií hraje v brněnském HaDivadle, natáčí pro rozhlas a příležitostně filmuje. „Netoužím být za každou cenu vidět. Jsem spíš taková zábavnice a rozkošnice," říká rodačka z Třebíče.

10.2.2015 3
SDÍLEJ:

Brněnská herečka Simona Peková.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Už osmou sezonu jste členkou brněnského HaDivadla. Jaká je to pro vás etapa?

Do souboru mě přivedl v roce 2007 tehdejší umělecký šéf Luboš Balák. Ocitla jsem se tak rovnou mezi ostřílenými hvězdami jako Cyril Drozda, Mařenka Ludvíková, Jáno Sedal nebo Miloslav Maršálek. A teď si představte, že do toho jsem vtrhla já! Bála jsem se, jak mě mezi sebe přijmou. Ale Mařenka řekla: Nevadíš! A já se tam cítila jako doma v kuchyni.

Po odchodu Luboše Baláka vás do výrazných rolí dál obsazoval i Marián Amsler. Jak jste si spolu sedli?

Měla jsem štěstí, že měl Marián na mě nos! Ukázalo se, že mě má dokonale přečtenou. Jeho nápadem třeba bylo obsadit mě do inscenace Psychóza ve 4.48, kde jsme hrály jen ve třech, prostě tři ženské jednu Sarah Kane. A já byla ta stará duše. Moc mě to téma zasáhlo, až mě musel režisér Filip Nuckolls prosit, ať tolik nepláču. Ale plakat se musí, pláč vás umyje. Nebo v inscenaci Porucha, kde pro mě Marián našel figuru staré dámy na klinice. Stařena ve skleněné kostce, která křičí, volá o pomoc, a přitom jen touží nebýt sama. Nikdy také nepřestanu být týmu HaDivadla vděčná za to, že na mě počkal s přípravami inscenace Zámek, když jsem byla vážně nemocná.

S Brnem se Marián Amsler rozloučil loni na podzim vlastní dramatizací románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch…

Myslím, že tímto svým závěrečným počinem si Marián Amsler vystavěl pyramidu. Hraji tam stejně jako ostatní hned několik postav. Vdova Zipfelová je už v knize krásně napsaná postava. Je to hrdá žena, rakouské národnosti, u níž divák spíše jen tuší, co se skrývá za její maskou. A vedle toho Goldsteinová, která sice řekne jedinou větu, ale prodírajíc se lesem hajlujících paží má svůj osud vepsán do žluté hvězdy.

Brněnská herečka Simona Peková.

Uměleckým šéfem HaDivadla je od února Ivan Buraj. Jaká bude nová éra?

Jeho jmenování bylo přáním celého souboru, takže ji všichni očekáváme s napětím. Buraj je citlivý, talentovaný chlapec a velký fešák, který se prošel dávnými světy. A tak s chutí do toho, půl je hotovo! Co víc si přát!

Dříve na Provázku i teď v HaDivadle jste byla v souborech, které si zakládají na týmovém duchu a osobních vazbách. Je to pro vás důležité?

Zásadní. Vraždí mě, když někdo zanáší negativní energii. Všechno má přece vznikat lehounce, jako pírko. Obzvlášť v umění. Mělo by přece platit, že hraji tak, jak dýchám. A k tomu je potřeba absolutní pohoda a klid.

Nepochybovala jste někdy, jestli to má všechno smysl?

Tvorba je i osamělost, tvorba je chaos. Často si kladu otázku, co je vlastně umění. Co je kvalitní, co je dobré. Odmítám minimalismus jako zaklínadlo. Toužím po vášni a citu. Možná naivně se domnívám, že když cítím já, cítí i divák. Chci, aby v ten daný okamžik, tam na tom místě, byl se mnou. Nemůže mě přece opustit, když já s celou svojí expresívní vehemencí hraji pro něj. Jsou inscenace, které ve mně hluboce uvíznou, ale jsou i takové, které nenechají po sobě ani stopičku. Někdy se křičí óóó, a přitom je král nahý. Kdysi se mě kolegové ze slavných experimentálních scén smáli, že naše Divadlo bratří Mrštíků je jen takové kdo dál dokřikne. Ale já křičím ráda. Do celého světa bych nejradši vykřičela, co cítím, co žiji. A naivně doufám, že probudím v divákovi někoho, kdo se stejně jmenuje, stejně vypadá, ale o kom možná ani neví, že ho v sobě má, protože on v něm spí.

Nelákají vás velké scény?

Lákají. Protože já divadlo miluji, já ráda hraji! Tehdy u Mrštíků byl velký soubor, snad padesát herců. A já jsem se tam na většinu kolegů dívala jako na Bohy. Když kolem mě prošla Dagmar Pistorová, nebo jsem se mohla pozdravit s Milanem Páskem, něco zkonzultovat se svým pedagogem z Janáčkovy akademie múzických umění Jiřím Tomkem, či na mě jen zrakem spočinul Jiří Dušek, tak to jsem ani nedýchala. A zahrála jsem si tam opravdu velké role: Dorinu v Tartuffovi, Médeiu, Klytaimnéstru, Antigonu, Julii, Máří Magdalénu ve Vévodkyni valdštejnských vojsk a další. Ale vedle toho i přihlouplé komunistické hry, jako například Hořké letní herbicidy. Už ten název! Ale představte si, že mi nedávno jeden pán říkal, že si dodnes pamatuje, jak mě právě v této hře viděl do půl pasu nahou. Nahá soudružka. To je, co?! (smích)

Brněnská herečka Simona Peková.

Pro váš herecký projev jsou charakteristická rozmáchlá gesta a hluboký prožitek. Patřilo to k vám odjakživa?

Ano. Neumím předstírat. Hledám pravdu za každou cenu. Miluji prvorepublikové herce a filmy pro pamětníky. Adina Mandlová, Lída Baarová, Nataša Gollová, Oldřich Nový, Hugo Haas. To byly hvězdy! Jsem vášnivou vyznavačkou starých časů a černobílých filmů. Uvítala bych, kdyby se i do běžného života vrátila doba, kdy muži dámám při setkání líbali ruku. To je přece nádherný obřad, který má svá jasná pravidla a mnoho o každém muži vypoví. Ruka je důležitá. A pohled do očí. A taky zuby.

Přimějí vás teď narozeniny k bilancování?

Nerada se ohlížím. Ráda žiji tím, co je teď. Ale je pravda, že po čtyřicítce jsem se zvláštně uvolnila a uvědomila si samu sebe. Vymizela u mě jistá urputnost, touha pořád někoho zachraňovat, přehnaná expresívnost. Vždyť já jsem vlastně jen taková zábavnice. Neumím kalkulovat, netoužím být za každou cenu vidět. Nechci se honit, ale naopak se bahnit. Když ležet ve vodě, tak dlouho, když ležet ve vaně, tak usnout, když spát, tak tvrdě, když číst, tak nekonečně. Někdy si to zkus, čtenáři!

kdo je simona peková* narodila se 13. února 1955 v Třebíči
* vystudovala gymnázium a činoherní herectví na JAMU v Brně
* po škole nastoupila do Divadla bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno), kde si zahrála Médeiu, Antigonu, Julii aj.
* hrála v Huse na provázku, od roku 2007 je členkou HaDivadla
* účinkovala ve filmech Dědictví aneb Kurvahošigutntág, Nuda v Brně, Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, Zapomenuté světlo, Postel
* má dceru Sáru

Autor: Lenka Suchá

10.2.2015 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační fotografie.
AKTUALIZOVÁNO

VIDEO: Vandalství, nebo klukovina? Děti skákaly po hrobech

První auto značky Tesla si mohou půjčit brněnští řidiči. Koupila ho carsharingová firma Emuj, která se zaměřuje na elektromobily. Z nuly na sto kilometrů v hodině auto zrychluje za tři sekundy.
39

Superelektromobil v Brně. Zájemce o zážitkovou jízdu zatlačí do sedadla Tesla X

Rakovinu léčí na Žlutém kopci v novém. Přestavba stála téměř čtyřicet milionů

Brno – Zbrusu nových prostor se dočkali pacienti Masarykova onkologického ústavu v Brně. Ústav před pár dny slavnostně otevřel zrekonstruovaný blok pro centrum prevence a gastroenterologické oddělení. Přestavbu dokončil loni v prosinci.

Spolykala jsem sedmdesát tablet, řekla strážníkům. Předávkování sedativy přežila

Brno - Boj o minuty při hledání předávkované ženy se v Brně odehrál v pátek večer. Pětadvacetiletou ženu, která spolykala prášky, hledali strážníci i záchranáři. Našli jí včas.

Sledujte ONLINE: Diskuze s hejtmanem Bohumilem Šimkem o směřování kraje

Brno – Jižní Morava je jedním z nejoblíbenějších cílů turistů a prý se tu dobře žije. Mikulov připomíná Středomoří, zdejší vinice Francii a Brna si všimli editoři několika prestižních zahraničních médií jako TOP destinace pro dovolenou. Jaké jsou možnosti jižní Moravy? Brzdí její ještě větší rozvoj nedokončená dopravní infrastruktura? Funguje zde dopravní systém? Kdy zmizí ze zásad územního rozvoje bílá místa na mapě? A pomáhá jižní Moravě pověst kraje moderních technologií? To jsou hlavní témata pondělní panelové diskuze s jihomoravským hejtmanem Bohumilem Šimkem, kterou budeme sledovat online na našem webu od poledne do druhé odpoledne.

S rakovinou bude bojovat až v Peru u domorodého kmene. Věří na zázraky

Brno /ANKETA/ – Chemoterapie je zdlouhavá a náročná, ale nebolí, píše na svém internetovém blogu třiadvacetiletý Petr Hübel. S rakovinou lymfatických uzlin bojuje od roku 2015. Prodělal desítky vyšetření, zbavil se strachu z jehel a rozhodl se za sedm týdnů odjet do Peru za tradiční přírodní medicínou.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies