VYBERTE SI REGION

Brněnská Maria di Rohan: opera, která se vydává za velké postmoderní umění

Brno /RECENZE/ – Rok české hudby začal v Janáčkově opeře premiérou Marii di Rohan, pozdní tragické opery Gaetana Donizettiho. Inscenace nabízí několik velmi pěkně zazpívaných árií a ansámblů, trpí však v důsledku mělké režijní a výtvarné koncepce.

17.2.2014
SDÍLEJ:
Fotogalerie
3 fotografie
Nejnovější operní premiéra brněnského Národního divadla Maria di Rohan trpí vnitřní rozpolceností.

Nejnovější operní premiéra brněnského Národního divadla Maria di Rohan trpí vnitřní rozpolceností.Foto: Jana Hallová

V Plzni dávají Vojáka a tanečnici, v pražském Národním divadle chystají Lišku Bystroušku, v ostravském Čertovu stěnu. A my máme Mariu di Rohan – operu, která se ani v Itálii skoro nehraje. A nikoliv neprávem.

Je nehorázné a jinde ve světě sotva myslitelné, že v brněnském Národním divadle není v roce dvojnásobného smetanovského výročí premiéra ani jednoho díla zakladatele moderní české hudby. Nemluvě o jiných našich velkých operních tvůrcích, o Foersterovi, Fibichovi, Ostrčilovi, a konečně i Dvořákovi a Janáčkovi.

Inscenační tým se snažil „vyspravit" chabý syžet značně proškrtané opery. Rozrušil však původní jednotu díla, vázaného na konkrétní inscenační tradici, a nenabídl novou kvalitu. Nezdar umocňuje fakt, že původní režisérka Barbara Klimo uprostřed práce na představení bohužel onemocněla a její práci převzala Linda Keprtová.

Nesmyslné pohyby

Gaetano Donizetti: Maria di Rohan
• libreto: Salvatore
  Cammarano
• hudební nastudování: Ondrej
  Olos
• režijní spolupráce: Linda
  Keprtová
•  sbormistr: Pavel Koňárek
• dramaturg: Tomáš Pilař,
  Pavel Petráněk
• dirigent: Ondrej Olos
• scéna: Veronika Stemberger
• kostýmy: Veronika
  Stemberger
• režie: Barbara Klimo

V premiéře 31. ledna 2014 uvedlo Národní divadlo Brno

Nejbližší reprízy: 22. února, 2. a 22. března 2014 v Janáčkově divadle

Vnitřní rozpolcenost jde nejlépe vidět na přechodu mezi prvním a druhým dějstvím. Zejména první dějství je ve znamení příšerné barevně přeplácané scény a stejně nevkusných kostýmů Veroniky Stembergerové. Tato přeplácanost však není nijak funkční: jde o samoúčelný naschvál. Celkové uchopení se snaží působit jako velké postmoderní umění, pracuje tedy vydatně s banalitou, kýčem a „skrytými významy", jde proti logice textu. Ale to vše se bohužel míjí účinkem.

Jednotlivé postavy a sbor se nemohou dostatečně soustředit na zpěv, protože musí provádět nesmyslné stylizované pohyby. Nejlepší jsou tak ty nejtradičnější momenty, převážně v druhém a třetím dějství, kdy pěvci prostě stojí v póze a zpívají.

Koloraturní sopranistka Ľubica Vargicová se v roli Marii di Rohan předvedla ve svém debutu v Janáčkově divadle ve velmi dobrém světle. Její hlas má dostatečný objem a rozsah, jejímu projevu však chybí výraznější odstínění. Co jí naopak neschází, jsou technika, schopnost prožití role a věrohodnost.

Mladý José Manuel, představitel Mariiny lásky Riccarda, disponuje pěkným, ale poněkud neobjemným koloraturním tenorem (ve společných duetech ho Vargicová překrývala). Zhruba totéž platí o mezzosopranistce Veronice Hajnové v kalhotové roli Armanda. Pěvecky i dramaticky nejzdařileji ztvárnil svou postavu Jakub Kettner (Enrico), a to i přes to, že bel canto není tím pravým místem pro uplatnění jeho v současné době převážně siláckého dramatického barytonu. Duety hlavních postav v druhém a třetím dějství nabídly několik krásných okamžiků, prosycených adekvátním italským patosem. Mezi světlejší momenty patřily také sborové výstupy v prvním dějství.

Postrádající jiskru

Dirigent Ondrej Olos ve své první samostatné premiéře vedl orchestr ke hře sice ukázněné, nezakrývající pěvce, avšak postrádající už v předehře větší jiskru, která této zdánlivě primitivní hudbě nikdy nesmí chybět.

Bylo tedy i vinou orchestru, že představení jako celek postrádalo větší tah a dramatické pnutí. Tento typ opery, zvaný „belcantová", stojí a padá s oslnivými pěveckými výkony, a v zásadě je určený takzvaným milovníkům krásných hlasů. O nic víc, ale ani míň tady nejde. V tomto smyslu se tedy, i přes všechny zmíněné kvality, jedná o operní nastudování velmi, velmi průměrné.

MILOŠ ZAPLETAL
autor je muzikolog

Autor: Redakce

17.2.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Knihkupectví Ryšavý v centru města končí. Může za to vysoký nájem

Brno – Po čtvrt století mizí z brněnského náměstí Svobody poslední rodinné knihkupectví v centru města – knihkupectví Ryšavý. Podle majitele za to může vysoký nájem. Lidé v budově naposled nakoupí knihy o Štědrém dni.

Vyrůstá u homosexuálů. Šestiletá Agnes má místo nefunkční rodiny dva tatínky

Brno – Zatím co poslanci řeší, jak co nejlépe právně uchopit problém adopcí dětí homosexuálními páry, asi tisíc dětí v České republice už u partnerů stejného pohlaví vyrůstá. V jedné takové rodině žije i šestiletá Agnes se dvěma tatínky, Martinem a Filipem, kteří jsou registrovanými partnery necelé tři roky.

Nové kanceláře pro tisíc lidí otevřeli ve Slatině. Investor už plánuje další

Brno – Další kancelářský komplex se otevřel ve čtvrtek firmám i živnostníkům v Brně. Zájemci jej najdou v městské části Slatina kousek od brněnského letiště. Nové kanceláře ve městě rostou díky nízkým nájmům.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies