Já tomu nerozumím… zašeptal divák v hledišti Mahenova divadla, kde se právě hrála nová inscenace Veselka od Stanislawa Wyspiańského. Jeho posmutnělý výrok mluví za vše. Veselce brněnského národního divadla v režii Břetislava Rychlíka se nedaří ani pobavit, ani poučit, ani povznést.

Inscenace inspirovaná reálnými událostmi se na českých jevištích objevila zatím pouze dvakrát. Děj vyprávěný básníkem a současně dramatikem Wyspiańským se odehrává na svatbě polského intelektuála s prostou vesnickou dívkou. Přímo úměrně množství vypité vodky se zjevují postavy polské historie a otevírají naléhavé otázky o smyslu národa, svobodě a slovanském údělu.

To vše se ozývá z hlubin 19. století. Pro českého – a možná i pro průměrného diváka polského, však v zatemnění mnoha dobových symbolů. Inscenovat Wyspiańského proto vyžaduje notnou dávku odvahy dramaturga i režiséra.

Plastové masařky

Režijní nastudování Břetislava Rychlíka podlehlo nátlaku textu, protože se snaží představit vše, co příběh třeba jen okrajově nabízí: trochu živé i reprodukované hudby, moravské lidovky i jazzový saxofon, vesnické kroje i těsné kožené kalhoty a jehlové podpatky. Výsledkem je tak nepřehledná všehochuť bez patrného inscenačního klíče, která neumožňuje sledovat ani děj, ani myšlenky hry.

Scéna naznačující pomocí zavěšených kruhů, dvou basketbalových košů a koně pro přeskok na délku prostředí tělocvičny, kde se přeci podobné venkovské taškařice odehrávají, neplní žádnou další funkci. Herecká dynamika představení zůstává po dobu téměř tří hodin beze změny: jak se na začátku s křikem a dupáním začalo, tak se s křikem a dupáním skončilo.

Obraz „hořkého příběhu národa", jak zní podtitul inscenace, dokonal závěrečný výjev z Muchovy Slovanské epopeje a několik obřích plastových masařek vznášejících se nad scénou (že by moucha jako Mucha?).

Zvonění klíči

Základním problémem, který z Veselky udělal inscenaci plnou prázdných, falešně hlubokomyslných a často rozporuplných gest, je absence jasného dramaturgického přístupu Jana Gogoly k interpretaci díla. Je jasné, že Wyspiańského Veselka je z tohoto pohledu neskutečně náročná. Proto bylo nutné rozhodnout, zda jít cestou dobové aktualizace nebo historicismu, zda vyzdvihnout společenskou kritiku nebo položit důraz na souvislosti historicko-politické.

Tím nejhorším, co se mohlo stát, a taky se stalo, byla snaha zachovat vše. A tak se vesele zvoní klíči, konají se polské lidové svatební zvyky a na vrchnost jdou sedláci s baseballovou pálkou. Kdyby inscenační tým rozpracoval čtyři z deseti dobrých nápadů (třeba jen Muchova Slovanská epopej), které inscenace nabídla, a ostatním dramaturg s režisérem odolali, mohla být Veselka novou, přesto jedinečnou paralelou k slavnému Wajdovu filmovému zpracování téhož. Ale nestalo se tak.

Smysluplný záměr Národního divadla Brno připomínat slavná dramata, která se sice nedostala do úzké společnosti shakespearů, ibsenů a čechovů, ale přesto jsou literárně významná, tak naneštěstí končí veskrze špatně. Věren tradici tedy pravděpodobně brněnský divák zatleská i tehdy, kdy se mu představení nelíbilo a v tlačenici u šatny nepochybuje o kvalitě díla, ale o svých kompetencích. Výsledkem bude, že příště už nepřijde.

O Veselce se mluví jako o představení, které uchvátí, nebo pobouří. Není vychytralejší reklamy. Podle výrazu tváří diváků (i herců) však nebudí Veselka ani nadšení, ani pohoršení. Je jen matoucí a únavná.

HANA ŘEHULKOVÁ (autorka je publicistka)