Brněnského Othella zastírá temná čerň. A spousta otázek

Svými pohyby připomíná něco mezi orangutanem a skřetem, své repliky chrlí trojjazyčně. V rodné slovenštině, česky a anglicky. Herec Robert Roth – představitel Othella, budí v novém nastudování stejnojmenné Shakespearovy tragédie snad největší pozornost. Současně se ale nad ním, jakož i nad celou inscenací, vznáší spousta otazníků. A to je i důvod, proč inscenace režiséra Rastislava Balleka rozděluje diváky ve dví: zatímco někteří jí tleskají, jiní z představení odcházejí.

Ať už se inscenátoři v úsilí po originalitě snaží vyložit Shakespearova Othella sebeneotřelejšími výklady, snad vždy hlavním tématem této tragédie zůstává chorobná žárlivost titulního protagonisty a z ní pramenící řetězec sotva odvratitelných následků. Leckdy zdůrazňují i rasový podtext hry, ale s motivací jednání zúčastněných osob se snad dá manipulovat v široké škále variant. A tak se například objevila i inscenace, kdy hlavním motivem všech Jagových intrik je jeho milostný cit k Othellovi, který ho však neopětuje.

Každopádně žárlivost je odvěká, stará jako lidstvo samo. Své si vybírala stejně v antice jako si je v neztenčené míře vybírá i dnes a ani budoucnost nesignalizuje zřejmě žádnou změnu. Z toho vychází i nové nastudování Othella, kterým se 25. dubna v Mahenově divadle v premiéře pochlubil činoherní soubor Národního divadla Brno.

V režii letos třiačtyřicetiletého Rastislava Balleka, rodáka z Banské Bystrice, vznikla inscenace, která nezapře punc nemalé okázalosti a majestátnosti. A to i přesto, že se vše odehrává na holém černém jevišti, které skýtá hluboký průhled do svých nejzazších útrob. Právě tato univerzální strohost, kterou nasvětluje vysutá rampa s rozžatými reflektory, propůjčuje veškerému dění nadčasový rozměr.

S tímto až depresivně ponurým dějištěm kontrastuje výrazná barevnost mnohých kostýmů, které navrhla Katarína Holková. Jejich střihy jsou v drtivé většině zcela současné, takže muži třeba navlékají obleky s barevnými košilemi, kdy nechybějí ani jednobarevné kravaty různých matnějších odstínů. Objevují se však také vojenské khaki uniformy, přičemž jejich nositelé nepohrdnou barety či dokonce helmami. A tak atraktivní „historický" rudý kostým s prostřihlou předlouhou vlečkou připadl pouze představiteli benátského dóžete, zatímco ženské fazony nezapřou zjevný karikující nádech. Výtvarnou složku inscenace dotváří také videoprojekce (Mária Rumanová), která skýtá například momenty ze současných válečných konfliktů „kdesi ve světě" nebo detaily Othellovy pomalu se černající tváře.

Celkový dojem z nového Othella profilují však samozřejmě především herecké výkony. Jejich společným jmenovatelem je jakási choleričnost projevů, ne nepodobná nekontrolovatel­nosti pod vlivem drog. Jednotlivé postavy mnohdy v prudkém tranzu do omrzení opakují jednu a tutéž frázi, jedno a totéž slovo. V tomto ohledu je přeborníkem zejména představitel Roderiga, benátského šlechtice, Michal Dalecký, který snad každý svůj výstup uvozuje eskapádou euforických skřeků a snad až epileptických póz i halasného křečovitého tělesného svíjení. Napjatou a dusnou atmosféru dotváří i hudba Dana Heribana, jejíž „otravný minimalismus" mnohdy vytváří silnější napětí než kdejaká replika.

Největší pozornost diváků se soustřeďuje k představiteli titulní role, jímž je hostující Robert Roth (narozený 1972 v Bratislavě), člen činoherního souboru Slovenského národního divadla. Jeho Othello, který v pohybech připomíná něco mezi eruptivním žabákem, ropuchou, orangutanem a úskočným skřetem, ba přímo Quasimodem, chrlí své repliky trojjazyčně: v rodné slovenštině, těch bylo zákonitě nejvíc, dále česky a dokonce anglicky. Snad právě tímto jazykovým roztrojením má být zdůrazněna celková hrůzná schizofrennost postavy. Roth jistě svého „zvířecího" žárlivce podává tak, že v divákově paměti utkví nadlouho, na druhé straně nejedna slovní sentence padá za oběť značně introvertnímu způsobu artikulace. Což se týká i klíčového závěrečného Othellova monologu.

Lucie Schneiderová jako Desdemona v Ballekových režijních intencích rozhodně na scénu nevstupuje jako na první pohled cudná a přitažlivá dívka. Spíš i nevkusným pestrobarevným ošacením připomíná nezkušenou venkovskou buchtu, která si chce užít na nějaké diskotéce.

Třetím protagonistou je Bedřich Výtisk. Jeho Jago je stejně úlisný jako úskočný a zákeřný, je to zkrátka uhlazený slizoň, typ, který je snad důvěrně známý většině z nás. Snad právě proto v závěru tragédie neodchází tento intrikán do zákulisí, ale sestupuje ze scény směrem do publika a „mizí v jeho řadách". Originální řešení to však není: před několika lety už přesně totéž v opeře Slovenského národního divadla při Verdiho Othellovi činil operní Jago!

Demytizovaný a svým způsobem nemálo zcivilněný a aktualizovaný nový brněnský Othello (český překlad Jiři Josek, slovenský Ľubomír Feldek) přes všechny své nepopiratelné klady může vyvolat rozporuplné reakce.

Sotva únosná je takřka stominutová délka předpřestávkového bloku. Navíc se Ballekovi zdaleka vždy nedaří vyhnout se poklesu napětí, které způsobují nejrůznější zámlky, šumy, pazvuky a na první pohled sotva pochopitelné výjevy. Za všechny alespoň ten, kdy se na scéně bez jakéhokoli slovního projevu staví jakýsi masivní hangár z celtoviny, jakýsi obrovský vojenský stan, který však titíž vojáci vzápětí demontují. Škrtnutí této samoúčelné scény by uspořilo hned několik minut, což by spádu dění před pauzou jen prospělo.

Leckterý divák se dále právem může ptát, proč Rothův maur Othello, ač se o jeho černé kůži v textu hovoří od prvopočátku, prochází inscenací takto absolutně nepoznamenán. Jeho odhalené neopálené tenoučké paže, Rothova tělesná konstituce je spíše subtilní, jsou totiž spíše běloskvoucí než jakkoli „přičmoudlé". Když však Roth coby Othello ve finále škrtí Desdemonu, jde ostatně o výjev zbytečně naturalisticky zdlouhavý, je náhle celý černější než nejhlubší noc. Že by to byl odraz jeho zdeformovaného ducha? Otazníkem rovněž může být fakt, proč Roth střídá češtinu za slovenštinu i během jedné a téže věty – v kuloárech šlo pak zaslechnout zlehčující soudy, že Othellovi vynechala česká paměť, takže ji pohotově nahradil svou mateřštinou…

Premiéra sklidila sice ovace vstoje, ale na druhé straně přece jen po přestávce zůstalo nejedno sedadlo prázdné. Právě takováto skutečnost přesně vypovídá, s jakými reakcemi diváků se nový Othello i na reprízách může setkat.

VLADIMÍR ČECH
Autor je divadelní kritik.