Černá Madona Brněnská: legendy a banalita

V Mahenově divadle je však k vidění přece jen cosi jiného. Vedle zmíněných osobností totiž autoři hry přivedli na jeviště také postavy smyšlené, především brněnské radní, jejichž smysl pro ctnost, respektive náchylnost ke zradě, má být hybatelem příběhu inscenace. Bohužel s těmito postavami se do hry dostává namísto pro divadlo ještě snesitelného pathosu cosi jen těžce stravitelného, totiž banalita. Autoři slibovali náhled do života obyčejných lidí, válkou sužovaných obránců Brna, avšak očividně se nechali ukolébat na vlnách všech brněnských zázraků, a tak stvořili text, který se vyznačuje jen liknavou dramatičností.

Radní Ondřej Šerých, jeho antagonista Johann Fišer i další radní města Brna jsou na jevišti charakterizovaní ponejvíce úpornou snahou sdělit divákovi co nejvíce informací z historie třicetileté války. Jejich dikce se navíc nápadně podobá dikci učitele prvního stupně základní školy. Divák musí nutně zůstat na pochybách, zda by Brňané město uhájili, kdyby se takto v neustálých vlastivědných diskurzech přesvědčovali o tom, že „Ano, Švédi dobyli Olomouc, a to bylo už před třemi lety!“

Neobratně napsané dialogy a snaha sdělit co nejvíc z historie zmiňované zteče v důsledku odvádějí od toho, co by nás opravdu zajímalo. Obsah celého, zhruba padesát minut trvajícího prvního dějství by tak zkušený autor dokázal převyprávět ve dvou obrazech. Zbytek je banalita dialogu, podepřená jinou banalitou, totiž pověstí.

Po svém se s tím vyrovnávají herci. Petr Halberstadt se snaží svého Ondřeje Šerých poctivě odpracovat i přesto, že se nemůže opřít o jasněji vykreslený charakter. Ján Jackuliak se pro změnu jako představitel Johanna Fischera uchyluje k přehrávání a občas se na sebe zbytečně pokouší strhnout pozornost. Generál Torstensson Jana Grygara je zajímavý naznačeným soubojem čilého ducha s chátrajícím tělem. Ovšem i jemu autoři do úst nastražili několik banalit. Chrabrý de Souches Martina Slámy střídá sošné hrdinství s neupevněným šaškováním při svádění ženy radního Šerých. Jeho hrdinství se tak projevuje především menším rozsahem textu.

Výtvarná stránka inscenace může divákovi poskytnout přece jen více naděje. V některých rysech lehce zvýrazněné kostýmy Marie Blažkové dávají vzniknout zvláštní válečné eleganci. Když pominu samoúčelné gesto v podobě jakési „diskopraskliny“ ve stěně radničního sálu, tak i scéna Daniela Dvořáka na jedné straně dokáže vystihnout přehnanou barokní příchylnost k nebi, na straně druhé odhalí to, za co se Brno stydět nemusí. Není tedy řeč o jeho radních.

Návodem, jak vhodně a přitom poutavě spojit vlastivědu s divadlem, by mohly být některé z předělových videoprojekcí Tomáše Hrůzy. Jednoduchým způsobem prolínající se obrazy z doby třicetileté války, k tomu zajímavá hudba, to vše může podnítit divákovu představivost. Výjimkou je ovšem už první z těchto projekcí, kdy nám tvůrci nabízejí pohled na obraz Madony Svatotomské doplněný výkladem o tom, co zajímavého lze na takovém obraze spatřit. Tedy už čtvrt hodiny po začátku premiéry mi bylo líto všech diváků starších patnácti let, protože tento moment s jejich přítomností zjevně nepočítal.

Inscenace Černá Madona Brněnská vrací činohru Národního divadla v Brně někam do roku 2008. Text, se kterým by se autoři inscenace měli pokusit oslnit porotu na Jiráskově Hronově, není text hodný profesionálního divadelního souboru 21. století. Snaha herců, zručnost scénografa a ředitele v jedné osobě, ani neustálý soucit současných radních Brna nedokážou omluvit povrchnost a banalitu, kterou musí návštěvník Mahenova divadla dvě hodiny konzumovat. V této recenzi na to není prostor, ale Mahenova činohra by měla být konečně podrobena spravedlivé kritice, nebo, a to ještě lépe, sebekritice.