Francouzský autor alžírského původu Jean­-Marie Blas de Roblès píše povídky, eseje i poezii. Do povědomí českých čtenářů se dostal především románem Tam, kde jsou tygři domovem, který letos vydalo brněnské nakladatelství Host.

Na knize de Roblès pracoval přes deset let, dalších deset pak podle vlastních slov „hledal dostatečně odvážného vydavatele“. Trpělivost se vyplatila. Za knihu de Roblès získal několik prestižních literárních ocenění. Nyní Host připravuje vydání jeho nejnovějšího titulu Půlnoční hora, o němž autor říká. „V knize se kříží otázky fikce a reality. Je to vlastně takový anti da Vinciho kód.“

Půlnoční hora je vaší poslední knihou, v porovnání s předchozím románem Tam, kde jsou tygři domovem je však výrazně kratší. Co příběh sděluje?
Text má okolo sto osmdesáti stran, protože příběh více nepotřebuje. Chtěl jsem mluvit stručným jazykem, který je blízký poezii a vzdálený okázalé mluvě. Příběh je o dvou lidech – o starém muži vyznávajícím buddhismus a mladé ženě, historičce. Každý z nich udělal v minulosti určitou věc, kterou si vyčítá. To, že se k sobě přiblíží, jim dopomůže k tomu, aby se pocitu provinění zbavili. První polovina příběhu se odehrává v Lionu, ta druhá v současném Tibetu.

Promítá se do děje i politika?
Kniha se dotýká řady nebezpečných témat – čínské okupace Tibetu a hnutí odporu v Tibetu, jsou tam ale i témata jako nacismus, Hitler a celá řada věcí, které spojují události v Tibetu a fašismus. Je to velice tvrdá kritika všech spikleneckých hnutí dnešní doby.

A ta nejzásadnější myšlenka, kterou chcete románem sdělit?
Ta je v třetí rovině příběhu, v níž se kříží otázky fikce a reality. Kam až může autor ve fikci zajít? Když autor zachází se spikleneckými teoriemi jako s fikcí, je to zločin! Půlnoční hora je vlastně takový anti da Vinciho kód.

Mluvil jste o jazyku blízkému poezii. Píšete básně, ale nevydáváte je. Proč?
I když poezii nevydávám, je pro mě nejdůležitější. Je to základ všeho, je to chvíle, kdy se věci odkrývají, avšak nikdy ne zcela jasně. Mám rád Heideggerovu tezi „pravda se ukazuje, ale zároveň se za něčím ukrývá“.

Kdy jste začal Půlnoční horu psát?
Vlastně ještě dříve, než vyšel román Tam, kde jsou tygři domovem. Ještě když jsem netušil, že mi kdy někdo něco vydá…

Za vaši předposlední knihu Tam, kde jsou tygři domovem jste získal několik cen, mimo jiné i prestižní ocenění Prix Médicis. Než se však podařilo titul vydat, odmítlo vás čtyřicet nakladatelů. Co vás tehdy utvrzovalo v tom, že je to opravdu kvalitní text?
Není to moje první dílo, už před tím jsem vydal čtyři knihy. Za knihu povídek La memoire du riz jsem dostal cenu Francouzské akademie. Když jsem vydavatele s rukopisem obcházel, věděl jsem, že má své kvality. Myslím, že již dokáži odhadnout, zda to, co jsem udělal, je dobré. Byl jsem si jist tím, že jsem napsal knihu, která je čitelná a mohla by někoho zajímat a potěšit.

Původní verze románu však byla delší. O kolik jste musel text na přání nakladatele zkracovat?
Vydavatelství Zulma, které můj rukopis přijalo, je velice malé. A i když byl vydavatel textem nadšený, neměl bohužel dost peněz na to, aby vydal knihu v původní délce. Mohl si dovolit maximálně osm set stran, jinak by to pro něj znamenalo velké riziko.

Musel jste román zkrátit…
Bylo nutné prodat alespoň sedm tisíc výtisků, aby se vydavateli náklady na výrobu vrátily. Buď jsem ji tedy měl zredukovat, nebo se nemohla vydat. Proto mi řekli, že rukopis musím o dvě stě stran zkrátit. Odpověděl jsem, že je to pro mne nemožné, protože by trvalo dalších deset let, abych těchto dvě stě stran vyškrtl. A nakonec jsem přijal jejich návrh, že strany vyškrtají oni a budou se mnou své návrhy konzultovat. Nakonec musím říct, že odvedli velmi dobrou práci. Vyškrtli jmenný rejstřík, který měl v originále šedesát stran. Nebyl to však jen soupis jmen s odkazem na stranu, kde se postava objevuje, ale bylo to současně pokračování příběhu. Rejstřík obsahoval různá vodítka pro záhady, s kterými se čtenář setkává i v knize. Dále v knize nejsou všechny poznámky k rukopisu, který čte hlavní postava příběhu, což bylo asi sto stran. Třetí výstřižky vznikly uprostřed Casparova rukopisu. To byly krátké příběhy, jež na vyprávění nezávisely.

Román Tam, kde jsou tygři domovem propojuje několik žánrů; filosofickou bajku, dobrodružný, filosofický, společenský, detektivní a historický román, deník, aforismy i Baudelairovy básně v próze. Záměr vměstnat do jedné knihy tolik literárních útvarů jste měl od počátku?
Ano, od začátku, protože tato kniha pro mě znamenala dlouhá léta přípravných úvah a hledání potřebné dokumentace. Vlastně jsem nad tím přemýšlel už od roku 1970. Zamýšlel jsem to jako totální román, v němž se prolnou všechny tyto narativní žánry. Věděl jsem, že to bude román rozsáhlý, s minimálním počtem tisíc stran. Když jsem začínal psát, měl jsem vše pečlivě rozmyšlené. Připravit si schéma předem, to je při psaní takovéhoto díla jediná možnost, jak dospět k zdárnému cíli.

Studoval jste filosofii. Vkládal jste do knihy cíleně nějaké myšlenky, jak to dělal třeba Sartre ve své „spravedlivé literatuře“?
To určitě ne, protože z Jeana Paula Sartra mám hrůzu (smích). Z mého pohledu je literatura něco mnohem více než filosofie, což znamená, že by literatura neměla sloužit filosofii. A jestliže se v mém románu nějaká filosofie vyskytuje, je to dobře, ale rozhodně ne proto, aby mě filosofie potřebovala. Literatura pro mě není nástrojem.

Osudy vystupujících postav jsou tragické. Jste uvnitř smutný člověk? Nebo je v tom spíše nějaká potřeba sdělení?
Paradoxně si myslím, že je to spíše optimismus. Je to román, který popisuje určitý stav světa, a je to tedy text, který vyvolává filosofické otázky v různých postavách a v různých obdobích. Je to otázka původu, otázka ztraceného ráje, otázka výběru hodnot v určitých životních fázích. A každá z postav odpovídá podle sebe. Tak jako to děláme my. Postavy se rozhodují dobře i špatně, a když je jejich volba špatná, zaplatí za to. Když někdo umře, je to něco, co se postupně stane všem. Někomu dříve, někomu později. Umírá paní Bovaryová, umírá Don Quijote… Dalo by se říct, že v literatuře stále někdo umírá. Tak jako v životě.

Kdo je Jean-Marie Blas de Roblès

narodil se v roce 1954 v Alžírsku
jeho rodina se brzy přestěhovala do Francie, po studiu filosofie na Sorbonně a historie na College de France odešel učit do Brazílie. Vyučoval také v Tibetu, Itálii nebo Tchaj­wanu
debutoval sbírkou povídek La memoire du riz (1982), o pět let později vydal svůj první román L'impudeur des choses.
roku 1990 se vzdává výuky a začíná intenzivně pracovat na románu Tam, kde jsou tygři domovem. Knihu píše dlouhých deset let, dalších deset let hledá vydavatele. V roce 2008 za text získal literární cenu Prix Médicis, cenu Fnac, román byl i v užším výběru na Goncourtovu cenu
nejnovější román Půlnoční hora získal jednu z osmi nominací na Velkou cenu Francouzské akademie. České vydání připravuje brněnské nakladatelství Host na jaro 2011