Přiznám se, že jsem byl k jejich comebacku poněkud skeptický. Pražský výběr se během své kariéry několikrát rozešel a několikrát byl vzkříšen, ale zdálo se, že nemá tolik houževnatosti, aby jeho existence mohla plynule pokračovat dál tahem alespoň jedno desetiletí. Nicméně mě jejich znovuvzkříšení natolik nabudilo, že jsem jednoduše nemohl nejít do Kajot Areny a přesvědčit se na vlastní oči a uši, cože se pod klenbou „brněnské Royal Albert Hall" na Starém Brně bude odehrávat…

Kajot Arena sice nepraskala ve švech, ale i tak byly ochozy z větší části zaplněny sedícími diváky a pochopitelně v kotli bylo „přetopeno".

Po krátké introdukci romského akordeonového virtuosa zaznělo ono pověstné „mendocino" a Kajot Arena zabouřila mohutným povykem. Pražský výběr byl po sedmi letech v Brně zase zpět! Koncertní playlist se držel především konceptu jejich prvního legendárního alba Straka v hrsti (1982), které se stalo pro mnoho příznivců hudebním slabikářem rocku poučeného novou vlnou, funkem a diskem.

Charismatický showman Michael Kocáb pozdravil auditorium a skladba Hrabě X totálně ovládla prostor. Nutno podotknout, že první polovinu koncertu seděl za bicími nástroji první bubeník Pražského výběru Jiří Hrubeš, jehož havraní černá hříva a černokněžnický knír mi připomínaly dávného démonického bubeníka Franky Zappy – Jimmy Carl Blacka. Jeho superpřesná hra a ďábelské bubenické breaky fascinovaly dnes jako před více než třiceti lety. Nelze jmenovat celý bohatý repertoár a tak se zastavím alespoň u těch nejstěžejnějších okamžiků, kterých jsem byl v kotli svědkem.

Pražákům je hej patří zcela jasně mezi megahity kapely a tahle píseň to jasně potvrdila. Famózní kytarové party Michala Pavlíčka byly zahrány se suverénní erudicí a jako u vytržení jsem sledoval fantastická unisona, která si střihl společně s Michaelem Kocábem, jenž mu sekundoval na synthesizer Korg v neuvěřitelně rychlých bězích. Čechovsky potrefený text výtečně korespondoval s Kocábovým zpěvem a s vokálním hýkáním baskytaristy Vilibalda Čoka. Do úletů nové vlny s kořením punku nás přivedla píseň Zubatá, v níž se zpívající Pavlíček a Kocáb dokázali výtečně strefit do absurdní parodie s výtečně odehranými instrumentálními party a hřmící rytmikou. Čok sice ztratil svůj úletový účes, ale naopak docela slušně vyspěl po instrumentální stránce, kdy během večera vedle jeho cirkusově prezentované persony dokázal zahrát poměrně precizované baskytarové party poučené funkem.

Koncertní show přivedlo vedle standardního kvartetu Kocáb-Pavlíček-Čok-Hrubeš na pódium i zpěváka Jiřího Tomka (zalitoval jsem, že se neprezentoval jako hráč na percussion – v sedmdesátých letech patřil mezi průkopníky rozšířených polyrytmů u nás), ale také exhibujícího prvního manažera skupiny Josefa Novotného a nečekaně i prvního baskytaristu Pražského výběru – Ondřeje Soukupa. Jeho štíhlá postava v bílém obleku, jakoby zastupovala v patetické noblese slavnou éru Hollywoodu (!)

Jisté zvolnění přinesla skladba Tango Ropotamo, při níž se na pódiu zjevila pitoreskní postava strašidelné masky horrorového Ropotama, maskota skupiny.

Dalším úletovým číslem byla skladba Můj koníček. Kocáb, aniž by byl zpěvák mimořádného hlasu a rozsahu, se dokázal výtečně převtělovat do role rockera, šansoniéra, vypravěče, ale i herce divadelního dramatu s výtečnou dikcí a samozřejmě s mohutnými gesty a přehrávaným patosem, který se s nezbytnou ironickou nadsázkou stal už před mnoha lety hlavním poznávacím znakem Pražského výběru. Samozřejmě za hutného a agresivního hudebního doprovodu, který místy dopadal na publikum jako gejzíry vzpěněných vod dravé Niagary. Za velmi silný a zdařilý lze označit příspěvek Proč jen já, který potvrdil výtečné aranžmá a zajímavou harmonickou strukturu rozsekávanou důraznými rytmickými akcenty. Myslím, že tahle skladba po formální stránce patří k nejkomplexnějším skladbám na albu a její živá podoba tohle jenom potvrdila…

Koncert nebyl přerušován žádnou přestávkou a tak po skladbě Nádraží se na pódiu za druhou bicí soupravou objevil stávající bubeník Pražského výběru – Klaudius Kryšpín. Společně s Hrubešem nejprve připravili divákům pořádnou rytmickou smršť polyrytmických obrazců divokých breaků v dobře seřízeném tandemu a poté nastoupil repertoár jejich druhého alba Výběr (1987). Kapela připomněla nejenom další populární skladby jako Tatrman, Sbal si to svý ráno, nebo „folklorní" Hrály dudy (tentokrát bez autentického nástroje), ale i další velmi silnou skladbu Snaživec. Třebaže je druhému albu Pražského výběru často vytýkána nekoncepčnost a repertoárová roztříštěnost, přesto živé prezentace nedávaly skeptikům a pochybovačům do rukou žádnou zbraň. Z mladšího repertoáru zazněla i kontroverzní skladba Melem, nemelem, všechno semelem, na kterou reagovaly i mladší ročníky. Že Pražský výběr je skutečně živou legendou s kultovním statusem, potvrdily i davy diváků, které zpívaly společně s Kocábem a Čokem všechny skladby od začátku až do konce…

Výtečně seřízený zvuk koncertu se navíc dobře spojoval s instrumentálními výkony jednotlivých muzikantů, se světelným parkem, oblaky páry a ohnivými sloupy, které prudce vyrážely na okraji pódia vzhůru, navíc za zajímavé zadní filmové projekce, důležité součásti celého show. Možná jsem postrádal mírný erotický náboj v podobě absentujících tanečnic a řekl bych, že Kocáb měl dostat větší prostor ukázat co umí na klávesy, což zřejmě nebylo v prvním plánu. Nedělám si nějaké pronikavé iluze, že by Pražský výběr jako „stmelená rodina" nyní nastartoval dlouhou zářnou kariéru, na to jsem příliš poučený realista… nicméně dojem, jaký po sobě zanechali v brněnské Kajot Areně přesvědčil, že i přes pokročilý věk jeho členové jsou stále nabiti silným energetickým potenciálem, který je schopen otevřít půdu pod nohama, zatřást betonovými základy a potvrdit, že skupina zdaleka nepatří do starého železa a že nás možná zase bude nějakou dobu na koncertech vyvádět z míry…

PETR GRATIAS
Autor je hudební publicista.

OBRAZEM: Pražský výběr nezklamal. Brnu ukázal svou Straku v hrsti