Donutil mladší: Odmalička jsem byl třídní šašek

Jak došlo k vašemu kontaktu právě s Provázkem?

Asi před rokem mě ke spolupráci oslovil Vladimír Morávek (režisér a umělecký šéf Divadla Husa na provázku pozn. aut.) na základě představení Žádná celá nekonečno, ve kterém mě viděl ještě na pražské konzervatoři. Domluvili jsme se na možnosti půlúvazku v Huse a na první roli v inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Koncem srpna jsem se pak zúčastnil se souborem předsezónního soustředění na Komáří louce. Tam jsem definitivně poznal, že chci být součástí této party.

Nakolik jste znal specifický styl Husy na provázku?

S Provázkem mám díky tátovi kontakt vlastně odmalička. Dokonce pár herců ze současného souboru si ještě tátu pamatuje jako kolegu. A třeba Ivanka Hloužková mně právě na Komáří louce říkala, že si pamatuje i mě jako malého chlapečka. To mně přišlo milé! Nikdy by mě nenapadlo, že moje někdejší „brněnské tety a strejdové“ budou jednou moji kolegové a budu vedle nich stát na jevišti. Stejně tak jako by mě nikdy nenapadlo, že budeme jednou sedět s tátou ve stejné divadelní šatně a chodit spolu do práce.

Máte za sebou první provázkovskou roli, kterou je mladý Janáček v inscenaci o životě skladatele Leoše Janáčka. Jaký jste volil klíč ke ztvárnění Janáčka jako jedenáctiletého chlapce?

Na začátku zkoušení jsem si myslel, že nejjednodušší bude vycházet ze sebe a z toho, jak jsem se sám choval v jedenácti letech. Ale Vladimír Morávek mě navedl jiným směrem. Janáček byl totiž natolik osobitá persona, že se nedá přirovnat k nikomu jinému. Byl to vlastně chlapeček z vesnice, kterému se v jedenácti letech zbortil život, přišel sám do Brna, vyrůstal tady v klášteře...

A jaký jste tedy byl v jedenácti letech vy?

Velký extrovert. Vyhledával jsem všude pozornost, předváděl se a byl rád, když se lidé smáli tomu, co říkám. I ve škole jsem byl tak trošku hajzlík a třídní šašek. Na druhou stranu mám v sobě i silně introvertní polohu, kdy se třeba po zkoušce nejradši zavřu doma a jsem tam úplně sám. Tyhle dva extrémy mám v sobě odmalička, jsem v tomto typický Blíženec. Pamatuji se, jak jsem se jako kluk třeba schovával doma do krabic a často si hrál sám se sebou.

Nemělo na to vliv i to, že máte o dvanáct let staršího bratra?

Asi taky. Když jsem byl ještě malej, brácha už byl v pubertě, a když jsem byl potom v pubertě já, z bráchy už byl dospělej chlap. Vlastně až teprve teď si spolu začínáme rozumět a zažíváme nejlepší vztah. Tomáš je jinak naprosto odlišný než já. Pochytil všechno po příbuzných z máminy strany, je výborně technicky nadaný, manuálně zručný, dovede všechno opravit, vyřešit... Já jsem naopak po tátovi naprostý technický antitalent, do života celkem nepraktický.

Ale zase jste odmala tíhl k herectví.

Pro mě to byla jasná volba už v patnácti. Doma jsem si sám hrával na různé postavy a vciťoval se do jejich charakterů. Konzervatoř u mě zvítězila i proto, že přijímačky na ni se dělaly dřív než na gymnázia. Ale zajímavé bylo, že jsem absolutně neuvažoval o tom, že bych se na konzervatoř hlásil napodruhé, pokud bych se nedostal. Říkal jsem si, že je to asi osud a pokud to nevyjde hned, už se o to znovu pokoušet nebudu.

Tatínek s vaší volbou souhlasil?

Naopak. Byl hodně proti a absolutně se distancoval od jakékoliv mojí přípravy. Řekl mi, že jestli ve mně něco opravdu je, ať se to tedy projeví samo, bez jeho přičinění. S tátou jsem se na téma herectví vlastně začal bavit až někdy ve třetím ročníku na konzervatoři. Tehdy teprve i on pochopil, že moje motivace dělat tuto profesi je hodně silná. Taky si pamatuji, jak mě varoval, že to budu mít těžké s příjmením Donutil.

A měl pravdu?

Není to tak hrozné. Zatím za mě snad většinou mluvila moje práce a na základě toho přicházely nabídky.

Na startu vám vlastně může pomoct i to, že kariéru nezačínáte v Praze, ale v Brně.

Něco na tom asi bude. Jsem z Brna nadšený a vždycky jsem toužil se dostat právě na Provázek. Takže když ta nabídka přišla, bral jsem ji všema deseti! I táta měl obrovskou radost z toho, že začínám ve stejném divadle jako on. Navíc s jistým náskokem, protože on na Provázek nastoupil až po dokončení JAMU.

Jak moc si Brno z dětství pamatujete?

V Brně jsem strávil skoro polovinu svého dětství a mám k němu stejnou osobní vazbu jako k Praze. Měl jsem tady babičky, dědy, tety a strejdy, trávil jsem tady víkendy a velkou část prázdnin.

Uvažujete, že teď přesídlíte do Brna natrvalo?

Zatím to nechávám plynout a užívám si to tak, jak to je. Zkouším v Brně a vedle toho jezdím hrávat i do Prahy. Hostuji v Národním divadle ve Sluhovi dvou pánů a s kamarády z konzervatoře hrajeme ve dvou nezávislých souborech. Vždycky mě lákalo vyzkoušet si na divadle víc žánrů a nedržet se jen činohry.