Na závěr sezóny se Brňané dočkali nastudování  nevšedně odvážného titulu – opery Elektra z pera Richarda Strausse. V Brně tak Elektra zazněla poprvé od roku 1927, a to v režii Rocca – současného uměleckého šéfa opery pražského Národního divadla. Titulní roli ztvárnila hostující Američanka Janice Bairdová.

„Přeinstrumentovaná" partitura této jednoaktovky klade mimořádně velké nároky na interprety i na posluchače. Dílo, podobně jako dříve napsaná Straussova Salomé, vyjadřuje duševní a duchovní atmosféru své doby, zmatek, dekadenci a nejistotu. Dekadence je patrná především v klíčových tématech temné sexuality, nemoci a rozkladu. Jaký byl estetický záměr vzniku tohoto díla? Ani  tak snaha šokovat, jako spíše pohnout s tehdejším hudebně přesyceným, v umění „všemu zvyklým" posluchačem.

Tato Elektra je jednoznačně Roccovou autorskou inscenací, neboť současný umělecký šéf opery pražského Národního divadla je zde zodpovědný za režii, scénu i kostýmy. Jde zároveň o jednu z jeho nejlepších brněnských realizací, vzdálenou jeho konceptu „postopera.forma", stojícímu za mnohdy rozpačitými, „efektními" uměleckými výsledky (vzpomeňme třeba příšernou Popelku), a směřující, podobně jako v případě loňské La Dafne, ke klasickému, uměřenému výrazu. V stylizovaném herectví a kostýmech vidím vliv tendence zvané new romantic – tato aktualizace kupodivu výborně zafungovala. Roccovi se podařilo na jevišti rozehrát dusné, tíživé mytologické psychodrama, které se ve svém formálně čisté zpodobení vzdaluje původním dekadentním východiskům. Závěr opery je silný, samotný konec pak poněkud matoucí, nechává diváka ptajícího se: Proč zemřela Chrysothemis, Elektřina sestra, a nikoli Elektra (jak by se slušelo)?

Minimalistická, monumentalizující scéna upomíná na to nejlepší ze svobodovské scénografické tradice. Spuštěné řetězy oddělují svět uvnitř mykénského paláce a svět „mimo". Obrovské, symetricky uspořádané zlaté kvádry symbolizují bludiště principů, které člověka přesahují a drtí. V průběhu představení se scéna mění pouze osvětlením, což je velmi působivé.

Statická, v nejlepším slova smyslu jednoduchá inscenace připomíná antické drama nejen kostýmy vedlejších postav a sboru, ale svým celkovým étosem. Kdo se těšil na potoky krve, byl patrně zklamán: to hlavní se zde odehrává v náznacích, herectví je uměřené a stylizované – někdy až trochu komicky, např. ve scéně, kde „westernový" Orestes předvádí, jak umí zacházet s nožem. Celková koncepce představení tak dává především prostor krásnému básnickému textu. Představení se konalo bez přestávky, což bylo dobře, divák tak totiž musel tragédii protrpět od začátku do konce; odpočinek by býval zmenšil sílu závěrečné katarze.

Tento večer patřil především hostující Američance Janice Bairdové v hlavní, vypjaté roli Elektry. V této roli, patřící mezi to nejtěžší, co v oboru dramatického sopránu existuje, podala výkon velký nejen objemem (např. v krvežíznivém výstupu Allein, weh ganz allein), ale také tím, jak jej prožila. Bairdová je především zkušená wagnerovská pěvkyně, straussovský repertoár jí však také není cizí, což bylo znát. Jiskřivým sopránem disponující Adriana Kohútková v roli Chrysothemis ve společných výstupech hlavní hvězdu místy dokonce zastiňovala. Mezzosopranistka Helena Zubanovich skvěle herecky i pěvecky ztvárnila roli Klytaimnestry, která se však spíše hodí pro altistku. Kladně hodnotím také tenoristu Ivana Choupenitche jako Aigistha a především Jakuba Kettnera v dramaticky klíčové, hrdinně-barytonové roli Oresta. Úvodní ansámbl služek také nebyl špatný.

Orchestr řízený Casparem Richterem se s komplikovanou partiturou v „očesané" verzi vypořádal se ctí, občasná chybička se v změti polyfonního přediva spolehlivě ztratila. Elektra se hrává o něco rychleji, řezavěji a expresivněji, lépe však, že zazněla takto a relativně bez chyb. Sbor zpíval tradičně dobře.

Škoda, že se tato inscenace dočkala pouze čtyř uvedení, marketingový tah s údajnou „hvězdou Metropolitní opery" totiž očividně docela vyšel: na středeční derniéře bylo Janáčkovo divadlo odhadem ze tří čtvrtin zaplněné – což je velký úspěch, když si uvědomíme, o jak „nevděčný" titul jde! Brněnská Elektra tak zůstává především silnou vzpomínkou, důkazem, že Janáčkova opera může dělat světový repertoár na solidní úrovni, a nadějným příslibem do budoucna.

Autor je studentem Hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Richard Strauss: Elektra

Libreto: Hugo von Hofmannsthal
Uvedlo: Národní divadlo Brno
Dirigent: Caspar Richter
Režie a scéna: Rocc, kostýmy: Rocc a Miroslav Sabo, sbornistr: Pavel Koňárek.

MILOŠ ZAPLETAL