Činohra Národního divadla Brno letos vstoupila do nové sezony trochu netradičně, když jako svoji první premiéru uvedla komediálně-hudební revue Moravské sekretářky.

Retrospektivní písničkové pásmo s minimem replik sice předkládá obsahově jednodušší a skoro až schématicky prvoplánovou podívanou, ale nabízí vděčné herecké příležitosti pro téměř celý dámský soubor. Devět činoherních hereček vedených režisérkou Irenou Žantovskou obstálo na velkém jevišti Mahenova divadla jak v naživo odzpívaných hudebních číslech a vícehlasých sborech, tak překvapivě i ve složitějších pohybových ansámblových variacích.

Brněnská inscenace vychází ze hry Die Sekretärinnen od německého autora Franze Wittenbrinka, kterou poprvé uvedlo hamburské divadlo Deutsches Schauspielhaus v květnu 1995. Pod názvem České sekretářky ji potom o šest let později nastudovala režisérka Žantovská v pražském Divadle Kolowrat, odkud pro velký úspěch „pronikla“ i na scénu sousedního Stavovského divadla.

Žila jsem správně…

Žantovská už tehdy za pomoci Johany Kudláčkové obohatila původní německou verzi se světovými hity také o starší české šlágry od čtyřicátých let až po současnost. Inscenaci tak vedle Gerschwinových a Sinatrových písní provázejí třeba Modravé dálky, Boty proti lásce, Zhasněte lampióny, Noc a den, Jednoho dne se vrátíš (Tenkrát na západě), Děti z Pirea, Jsem dívka v rytmu zrozená, Vlna za vlnou, z novějších potom Já půjdu dál od Heleny Vondráčkové.

O interpretaci písniček se za živého klavírního doprovodu Petra Svozilka dělí všechny herečky rovným dílem, přičemž každá se dočká vlastního sólového výstupu. Specifickým číslem je potom hromadná synchronní „hra“ na psací stroje, které rytmem klapek a posuvníků vytvářejí zvláštní zvukomalebný podkres.

V některých písničkách si herečky pomáhají přiznanou nadsázkou, ironickým humorem nebo parodií. Násilně v tomto směru působí snad jen křečovitě krkolomná rapperská kreace nespokojené feministky v podání Moniky Maláčové.

Příběh zachycuje osm charakterově rozdílných typů písařek (výstižně pojmenovaných jako naivka, dáma, feministka, blondýna, glosátorka, úřednice, krasavice, smolařka) při jedné pracovní směně. Na pozadí všedních administrativních úkolů a mechanické dřiny aktérky postupně odkrývají své individuální osudy a niterné prožitky. V jedné scéně se jejich nenaplněné sny a touhy společně promítnou do jediné mužské postavy hry, vrátného Luboše Ondráčka. Nový člen souboru v písařkách nečekaně probudí potlačované vášně při parodické variaci na italského hudebního idola Erose Ramazzottiho.

Konec starých časů

V závěru inscenace zvážní, když na místo nejstarší členky písárny nastoupí po konkurzu dravá mladá asistentka. Tato výměna znamená i konec vysloužilým psacím strojům, které nahrazují moderní počítače. Moravské sekretářky by se svojí nenáročnou výpravou (industriálně pojatá scéna Dany Hávové) a emocionálními výpověďmi aktérek možná ještě lépe vyjímaly v Redutě. Brněnské herečky Dana Pešková, Jana Štvrtecká, Klára Apolenářová, Dita Kaplanová, Zuzana Ščerbová, Monika Maláčová, Tereza Groszmannová a Sandra Riedlová ale dokázaly i na velkém jevišti Mahenova divadla stvořit příjemně oddychovou inscenaci, která svým retro zaměřením potěší hlavně starší publikum.