VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Eva Urbanová zazpívala v Brně

Brno - První dáma české opery, sopranistka Eva Urbanová, která ve středu v brněnském Janáčkově divadle ztvárnila roli Kostelničky v dramatu Její pastorkyňa, říká: Brno je to pravé místo, kde se má Janáček zpívat.

12.3.2008
SDÍLEJ:

NA JEVIŠTI. Jako Kostelnička vede Eva Urbanová obecenstvo od nenávisti moralizující ženy až k jejímu politování. Foto: Deník/Jiří Salik Sláma

Eva Urbanová vystupuje na předních scénách po celém světě. Zpívala v proslulé Connecticut Garden Opera, v milánské La Scale i v Carnegie Hall v New Yorku. Ve středu večer své pěvecké umění předvedla také v Janáčkově divadle v Brně. V nejslavnějším díle Leoše Janáčka se divákům představila v roli Kostelničky, za níž získala také Cenu Thálie.

Jako Kostelnička se v Janáčkově Její pastorkyni objevujete již od roku 1997. Změnil se za tu dobu váš přístup k této roli?
Každá role se vyvíjí. Časem, jak ji zpíváte, si v ní nacházíte nové směry. U Kostelničky je to obzvláště extrémní, protože je tam spousta okamžiků, které se dají ztvárnit mnoha způsoby. Při modernějších inscenacích například využívám jiná gesta než v inscenacích klasických. Již několikrát jsem Kostelničku musela podle přání režiséra ztvárňovat absolutně odlišně, ale takový ten grunt je tam vždy stejný.

S Leošem Janáčkem jste se setkala ve své pěvecké kariéře už vícekrát. Kromě Kostelničky v Její pastorkyni jste byla také Šárka v jeho stejnojmenné opeře (2001) a Matka v Osudu (2000). Máte k Janáčkovi nějaký bližší vztah?
O Janáčkovi se tvrdí, že je to takový „moravský Puccinni“. Janáčka mám velice ráda. Ke Kostelničce jsem však nacházela složitou cestu. Kdybych totiž neviděla starou televizní nahrávku s Martou Krásovou, tak bych možná Kostelničku dodnes nezpívala. Když jsem totiž Krásovou viděla, v jakékoliv Kostelničce jsem pak viděla jen zlou paní, která utopí své dítě. Ale Marta Krásová má obrovské srdce, i když je přísná. A mezi tím je velký rozdíl. Zase je však velice těžké zahrát přísnou ženu, ale ne zlou. Ono to totiž velice rychle sklouzne právě k té zlobě.

Vystupovala jste v milánské La Scale, v Metropolitní opeře v New Yorku nebo také v operních domech v Japonsku a v Číně. Proč jste si pro své vystoupení vybrala také Brno?
Myslím, že zpívat Janáčka v Brně, to je na tom správném místě, kde se má Janáček zpívat. V této inscenaci vystupuji vlastně už podruhé a právě proto, že se mi líbila, se sem vracím znovu.

Jaké to je, hostovat v představení, jehož přípravy nemáte možnost ovlivnit?
Při vstupu do již zaběhlé inscenace si vždy vyžádám nahrávku a snažím se svou roli splnit, jak jen nejlépe dovedu. Snažím se zapamatovat si co nejvíce aranžmá, někdy to dokonce rozvíjím o nějaké své další nápady. Nevadí mi to. Teď v pátek a neděli jsem například zpívala cizí kněžnu v Kodani, kam jsem ráno přijela a večer zpívala. Mezitím jsem se třikrát podívala na nahrávku a večer jsem to aranžmá splnila. Takže i to se dá, jsem na to tak zvyklá.

Stalo se někdy, že vás nějaký kolega na jevišti něčím překvapil, nebo že se stala nějaká nečekaná situace?
Nečekané situace se stávají i v inscenaci, kterou máte natrénovanou. Jeviště dle mého názoru patří k nejnebezpečnějšímu místu pro vytváření práce. Vždy se stane něco nečekaného. Když jsem třeba poprvé zpívala Miladu v plzeňském divadle, tak jsem vystoupila na balkon a tam bylo zábradlí. Opřela jsem se a ono bylo jen zavěšeno v provazišti, takže jsem vyjela jak na houpačce. To vás překvapí každou chvilku něco.

V Rusalce Antonína Dvořáka jste zpívala dokonce tři role po sobě (cizí kněžnu, ježibabu a Rusalku). Jaké to je, stát v jedné opeře pokaždé v jiné kůži?
Rusalka je pro mě neskutečně čistá a moudrá bytost. O její roli jsem vždy snila. Když jsem však přišla do plzeňského divadla, tak mi nabídli cizí kněžnu a já jsem to vzala osobně, že si asi všichni myslí, že jsem taková ta vyzývavá žena a potvora, která vše zkazí. Nakonec jsem však zjistila, že je to první hlas. Cizí kněžna je ženou v pravém slova smyslu, sebevědomá, která ví, co chce, i když se to na první pohled nezdá. No, a Ježibaba je už takové završení toho, co jsem si mohla v Rusalce zazpívat, pak už totiž zbývá jen kuchtík. (smích). Rusalka, kněžna i ježibaba jsou tři naprosto rozdílné charaktery, ale jsou velice lidské a mají obrovskou duši, i když Rusalka si o tu svoji musí říct.

Je nějaké místo, kde Rusalku zpíváte nejraději?
V Českém Krumlově na otáčivém hledišti, které je umístěno venku, v parku. To mám potom pocit, že se opravdu dostanu do pohádky. Téměř vždy tam sice prší a je to o zápal plic, ale to všechno za to stojí, protože tam se zbavíte toho, že je vám zima a prší. Kolem vás jsou stromy, louka, občas tam zahlédnete opravdovou žábu – a tohle nemůžete nikde jinde zažít.

Spolupracovala jste s režiséry Zeffirellim, Cagliarim, Menzlem či Troškou. Jak na ně vzpomínáte?
Musím říci, že čím větší pověst tomu člověku předcházela, tím lépe se mi s ním nakonec spolupracovalo. Každý z nich měl absolutně odlišný přístup. Na Menzla a Trošku vzpomínám velice ráda, práce s nimi byla skvělá. Na jevišti jsme totiž proto, abychom sloužili dílu a ne abychom si tam plnili svoje představy o tom, jak má inscenace vypadat.

I s takovými režiséry jste se setkala?
Ano, tak tomu bylo například v Německu. Tamější kontroverzní režie jsou někdy příšerné a ztrácí pointu. Něco zpíváte, říkáte nějaký text a přitom děláte úplně něco jiného. Nejsme přece stroje, musí to mít hlavu a patu. A můžete přitom chodit třeba v riflích. Nemusíte mít dobový kostým, vy musíte být tou postavou. Ten režisér vás nemůže přece přenést do nějaké svojí představy, do své fantasmagorie a chtít od vás, abyste odvedla dobrý výkon. To nejde, nejste cvičená opička. To se potom neslučuje hudba s vaším výkonem a diváci z toho nic nemají. Na jevišti totiž musí být emoce, ty jsou důležité, teprve potom je to pro publikum opravdový zážitek.

Markéta Stulírová, Veronika Vejvodová

Autor: Markéta Stulírová

12.3.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Kanadský trenér, expert na techniku bruslení, Shawn Allard.
EXKLUZIVNĚ

Unikátní jako Pavel Bure, říká expert na bruslení Allard o Martinu Eratovi

Brněnská přehrada. Povodně 2002.

Výročí povodní. Podělte se s námi o vzpomínky!

OBRAZEM: Poslední ohňostroj ukázal Nebe na Zemi. V jazzovém rytmu

Brno /VIDEO, ANKETA/ – Nebem tancují miliony pestrobarevných jisker. Vlní se vesele do jazzového rytmu, rozsvítí se a zase mizí. Oblohu nad Špilberkem v sobotu prozářil závěrečný nesoutěžní ohňostroj festivalu Ignis Brunensis. Podívaná nesla název Nebe na zemi podle slov známé skladby Jaroslava Ježka.

Parní vlak na šestiproudé silnici? Dopravní nostalgie připomíná historické linky

Brno /VIDEO, REPORTÁŽ/ – Nádražím v Králově Poli se v sobotu linou oblaka husté tmavé páry. K plným vagónům přibíhají poslední opozdilci. Průvodčí pronikavě zapíská, poté se zvolna zesiluje skřípot kolejí. „Už jede!" křičí děti a utíkají k oknům. Historický vlak, který je součástí akce Dopravní nostalgie, se právě rozjíždí. Cílová stanice? Brněnské Výstaviště.

Nejlepší osvěžení? Jízda na obří skluzavce na Kraví hoře, pochvalují si Brňané

Brno /VIDEO/ – Z brněnské Kraví hory se v sobotu rozléhá nadšený výskot. Přestože je venku úmorné horko, davy lidí pospíchají parkem až na vrchol kopce. S nafukovacími kruhy nebo lehátky pod paží se přišli osvěžit na více než tři sta metrů dlouhou vodní skluzavku. V Brně začal druhý ročník akce Slide Czech, která se bude postupně konat ve více než deseti městech v České republice.

Muzeum dostalo poštovní známku k dvoustému výročí. Pošta vytiskne 750 tisíc kusů

Brno /INFOGRAFIKA/ - Část Biskupského dvora, věže katedrály svatého Petra a Pavla a paleolitická Věstonická venuše. Všechny tyto pamětihodnosti dohromady tvoří návrh nové známky, kterou v týdnu vydala Česká pošta ku příležitosti dvoustého výročí od založení Moravského zemského muzea v Brně.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies