VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Eva Urbanová zazpívala v Brně

Brno - První dáma české opery, sopranistka Eva Urbanová, která ve středu v brněnském Janáčkově divadle ztvárnila roli Kostelničky v dramatu Její pastorkyňa, říká: Brno je to pravé místo, kde se má Janáček zpívat.

12.3.2008
SDÍLEJ:

NA JEVIŠTI. Jako Kostelnička vede Eva Urbanová obecenstvo od nenávisti moralizující ženy až k jejímu politování. Foto: Deník/Jiří Salik Sláma

Eva Urbanová vystupuje na předních scénách po celém světě. Zpívala v proslulé Connecticut Garden Opera, v milánské La Scale i v Carnegie Hall v New Yorku. Ve středu večer své pěvecké umění předvedla také v Janáčkově divadle v Brně. V nejslavnějším díle Leoše Janáčka se divákům představila v roli Kostelničky, za níž získala také Cenu Thálie.

Jako Kostelnička se v Janáčkově Její pastorkyni objevujete již od roku 1997. Změnil se za tu dobu váš přístup k této roli?
Každá role se vyvíjí. Časem, jak ji zpíváte, si v ní nacházíte nové směry. U Kostelničky je to obzvláště extrémní, protože je tam spousta okamžiků, které se dají ztvárnit mnoha způsoby. Při modernějších inscenacích například využívám jiná gesta než v inscenacích klasických. Již několikrát jsem Kostelničku musela podle přání režiséra ztvárňovat absolutně odlišně, ale takový ten grunt je tam vždy stejný.

S Leošem Janáčkem jste se setkala ve své pěvecké kariéře už vícekrát. Kromě Kostelničky v Její pastorkyni jste byla také Šárka v jeho stejnojmenné opeře (2001) a Matka v Osudu (2000). Máte k Janáčkovi nějaký bližší vztah?
O Janáčkovi se tvrdí, že je to takový „moravský Puccinni“. Janáčka mám velice ráda. Ke Kostelničce jsem však nacházela složitou cestu. Kdybych totiž neviděla starou televizní nahrávku s Martou Krásovou, tak bych možná Kostelničku dodnes nezpívala. Když jsem totiž Krásovou viděla, v jakékoliv Kostelničce jsem pak viděla jen zlou paní, která utopí své dítě. Ale Marta Krásová má obrovské srdce, i když je přísná. A mezi tím je velký rozdíl. Zase je však velice těžké zahrát přísnou ženu, ale ne zlou. Ono to totiž velice rychle sklouzne právě k té zlobě.

Vystupovala jste v milánské La Scale, v Metropolitní opeře v New Yorku nebo také v operních domech v Japonsku a v Číně. Proč jste si pro své vystoupení vybrala také Brno?
Myslím, že zpívat Janáčka v Brně, to je na tom správném místě, kde se má Janáček zpívat. V této inscenaci vystupuji vlastně už podruhé a právě proto, že se mi líbila, se sem vracím znovu.

Jaké to je, hostovat v představení, jehož přípravy nemáte možnost ovlivnit?
Při vstupu do již zaběhlé inscenace si vždy vyžádám nahrávku a snažím se svou roli splnit, jak jen nejlépe dovedu. Snažím se zapamatovat si co nejvíce aranžmá, někdy to dokonce rozvíjím o nějaké své další nápady. Nevadí mi to. Teď v pátek a neděli jsem například zpívala cizí kněžnu v Kodani, kam jsem ráno přijela a večer zpívala. Mezitím jsem se třikrát podívala na nahrávku a večer jsem to aranžmá splnila. Takže i to se dá, jsem na to tak zvyklá.

Stalo se někdy, že vás nějaký kolega na jevišti něčím překvapil, nebo že se stala nějaká nečekaná situace?
Nečekané situace se stávají i v inscenaci, kterou máte natrénovanou. Jeviště dle mého názoru patří k nejnebezpečnějšímu místu pro vytváření práce. Vždy se stane něco nečekaného. Když jsem třeba poprvé zpívala Miladu v plzeňském divadle, tak jsem vystoupila na balkon a tam bylo zábradlí. Opřela jsem se a ono bylo jen zavěšeno v provazišti, takže jsem vyjela jak na houpačce. To vás překvapí každou chvilku něco.

V Rusalce Antonína Dvořáka jste zpívala dokonce tři role po sobě (cizí kněžnu, ježibabu a Rusalku). Jaké to je, stát v jedné opeře pokaždé v jiné kůži?
Rusalka je pro mě neskutečně čistá a moudrá bytost. O její roli jsem vždy snila. Když jsem však přišla do plzeňského divadla, tak mi nabídli cizí kněžnu a já jsem to vzala osobně, že si asi všichni myslí, že jsem taková ta vyzývavá žena a potvora, která vše zkazí. Nakonec jsem však zjistila, že je to první hlas. Cizí kněžna je ženou v pravém slova smyslu, sebevědomá, která ví, co chce, i když se to na první pohled nezdá. No, a Ježibaba je už takové završení toho, co jsem si mohla v Rusalce zazpívat, pak už totiž zbývá jen kuchtík. (smích). Rusalka, kněžna i ježibaba jsou tři naprosto rozdílné charaktery, ale jsou velice lidské a mají obrovskou duši, i když Rusalka si o tu svoji musí říct.

Je nějaké místo, kde Rusalku zpíváte nejraději?
V Českém Krumlově na otáčivém hledišti, které je umístěno venku, v parku. To mám potom pocit, že se opravdu dostanu do pohádky. Téměř vždy tam sice prší a je to o zápal plic, ale to všechno za to stojí, protože tam se zbavíte toho, že je vám zima a prší. Kolem vás jsou stromy, louka, občas tam zahlédnete opravdovou žábu – a tohle nemůžete nikde jinde zažít.

Spolupracovala jste s režiséry Zeffirellim, Cagliarim, Menzlem či Troškou. Jak na ně vzpomínáte?
Musím říci, že čím větší pověst tomu člověku předcházela, tím lépe se mi s ním nakonec spolupracovalo. Každý z nich měl absolutně odlišný přístup. Na Menzla a Trošku vzpomínám velice ráda, práce s nimi byla skvělá. Na jevišti jsme totiž proto, abychom sloužili dílu a ne abychom si tam plnili svoje představy o tom, jak má inscenace vypadat.

I s takovými režiséry jste se setkala?
Ano, tak tomu bylo například v Německu. Tamější kontroverzní režie jsou někdy příšerné a ztrácí pointu. Něco zpíváte, říkáte nějaký text a přitom děláte úplně něco jiného. Nejsme přece stroje, musí to mít hlavu a patu. A můžete přitom chodit třeba v riflích. Nemusíte mít dobový kostým, vy musíte být tou postavou. Ten režisér vás nemůže přece přenést do nějaké svojí představy, do své fantasmagorie a chtít od vás, abyste odvedla dobrý výkon. To nejde, nejste cvičená opička. To se potom neslučuje hudba s vaším výkonem a diváci z toho nic nemají. Na jevišti totiž musí být emoce, ty jsou důležité, teprve potom je to pro publikum opravdový zážitek.

Markéta Stulírová, Veronika Vejvodová

Autor: Markéta Stulírová

12.3.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
1

V brněnském babyboxu našli holčičku. Pupečník měla zavázaný provázkem na buřty

Před třemi lety se Miroslav Donutil a jeho syn Martin na scéně Divadla Husy na provázku setkali poprvé – v inscenaci Amadeus. Letos jejich herecké partneření pokračuje. Provázek uvede v premiéře inscenaci skandální hry Král Ubu.
9

Ubu králem aneb Donutilové se opět setkávají. Na scéně Husy na provázku

OBRAZEM: Lidé si připomněli oběti totality. Na pozůstatcích popraviště

Brno /VIDEO/ – Památku obětí totalit uctili lidé při pietním aktu na nádvoří bývalé věznice. K popravišti položili květiny i svíčky.

Obávaný dům v Žabovřeskách? Po protestech lidí chce radnice pozemek zpět

Brno – Sedmi stovkám lidí, kteří podepsali petici proti stavbě bytového domu v brněnské Plovdivské ulici, svitla naděje na úspěch. Bývalou výměníkovou stanici, na jejímž místě developer plánoval stavět byty, od něj chtějí získat žabovřeští radní. Rozhodli se tak po protestech obyvatel místního sídliště, o nichž už Brněnský deník Rovnost informoval.

Brněnská vlčice jede na líbánky do Ruska. Město ji darovalo moskevské zoo

Brno – Na osmnáct set kilometrů dlouhou cestu se vypraví samice vlka hřivnatého z brněnské zoo.

Na jízdu v cizím autě se posilnil alkoholem a drogami. Neměl ani řidičský průkaz

Brno /VIDEO/ - Kličkující Škoda Felicia upoutala pozornost policistů z oddělení hlídkové služby v brněnské ulici Tuřanka. Poté, co auto zastavili, vystoupil jedenadvacetiletý řidič a předložil doklady. Chyběl ovšem řidičský průkaz.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies