Listovat dobovými dokumenty zachycujícími hrůzy holocaustu, začíst se do spisů, díky nimž započaly revoluce. A k tomu poslouchat reálné nahrávky hlasů osobností, jež měly tu výsadu předurčit české dějiny. I tak se lze dozvědět více o historii – v knihách Františka Emmerta, spisovatele a autora literatury faktu, který minulý týden získal od Obce spisovatelů již druhou cenu Egona Erwina Kische.

Ocenění jste získal za Průvodce českými dějinami 20. století. Pojal jste jej jako svazek sumarizující obsáhlé události jednoho století. Je těžké rozhodovat, co mezi tolika významnými okamžiky upřednostnit?

Samozřejmě, musel jsem vybírat především události, které ve vzájemné návaznosti plynule spoluvytvářejí český příběh 20. století. To těm jsem musel věnovat víc pozornosti.

Kdo je František Emmert?
• narodil se v roce 1974 v Brně
  v rodině hudebního skladatele   a profesora Janáčkovy    
  akademie múzických umění
  Františka Gregora Emmerta

• studoval historii a
  religionistiku na Masarykově  
  univerzitě v Brně, později také
  na právnických fakultách v
  Brně a Trnavě. Titul doktor
  práv získal na Právnické
  fakultě Univerzity Karlovy v
  Praze

• psaní knih se věnuje od roku
  2001, prosadil se však až
  literaturou faktu o moderních
  českých dějinách, hlavně
  titulem Češi ve wehrmachtu

• následovaly výpravné
  publikace, tzv. muzea v knize,
  kniha Osudové osmičky v
  našich dějinách získala v roce
  2009 cenu E. E. Kische od
  Obce spisovatelů – stejně
  jako nyní titul Průvodce
  českými dějinami 20. století

• jako poradce se spolupodílel
  na přípravě historického filmu
  Lidice

Jak dlouho jste na této třistadvacetis­tránkové syntéze pracoval?

Skoro rok a půl, tedy nejdéle ze všech svých knih. Mám tím na mysli každodenní práci, kdy mi už na jiné projekty nezbývalo příliš mnoho času. A náročná nebyla jen práce s fakty, ale i samotná tvorba textů. Záleželo mi na snadné srozumitelnosti při zachování odbornosti.

Vzpomenete si ještě, jak vznikl koncept vaší první knihy?

Jako spisovatel jsem začínal vlastně nadvakrát. Nejprve jsem napsal dvě beletristické knížky, které ovšem neměly větší ohlas. V roce 2005 jsem zkusil první historické téma: beletrizovaný soubor příběhů Češi ve wehrmachtu. Podařilo se mi najít neznámé a přitom atraktivní téma, a to čtenáře zaujalo. Právě tato kniha mě nasměrovala k historické tematice a později i k literatuře fak­tu.

Vydal jste také sérii devíti publikací pojatých jako „muzeum v knize", v nichž jsou i vložené dokumenty či CD s dobovými nahrávkami. Kde jste pro takové pojetí knih hledal inspiraci?

Podobně výpravné knihy vycházejí už léta v zahraničí. Před sedmi lety jsme s nakladatelem zkusili připravit první domácí muzeum o české historii, což ve své době představovalo krok do neznáma. V okolních zemích, jako třeba v Polsku či Maďarsku, se ale tento typ knih příliš nechytl. U nás naštěstí ano. Například nejúspěšnějších Osudových osmiček se prodalo přes šest tisíc výtisků. Tyto knihy si kupují především mladí zájemci o historii a obecně společenské vědy, kteří nezažili většinu událostí, které knihy představují.

O které z historických témat se zajímáte nejvíc?

O období druhé světové války, a to pro mimořádnou dramatičnost tehdejších událostí. V tom se zřejmě kryji se zájmem čtenářů historické literatury faktu. Tyto knihy stále patří mezi nejčtenější.

Vystudoval jste historii, právo a v současnosti se věnujete především psaní knih, je to tak?

Ano, od roku 2007 je psaní knih o moderních českých dějinách mým hlavním zaměstnáním. Sice jsem později souběžně pracoval i na Nejvyšším správním soudu, avšak od jara 2011 jsem opět na volné noze.

Vaše knihy vycházejí i v zahraničí. Podle jakého klíče si nakladatelé jednotlivé tituly vybírají?

Abych řekl pravdu, nevím, jak si zahraniční nakladatelé vybírají knihy českých autorů, protože v mém případě se ozvali vždy sami. Britské nakladatelství Carlton chtělo před léty vydat můj Holocaust jako muzeum v knize ve světové koedici čili ve více jazycích, avšak z projektu nakonec sešlo, neboť někteří poskytovatelé fotografií si kladli až příliš vysoké finanční požadavky.

Která z vašich knih je zatím v zahraničí nejúspěšnější?

Největšího úspěchu nakonec dosáhla má prvotina, román Oheň zapomenutých bohů, který vyšel v USA v roce 2006.

Téměř patnáct let jste pracoval jako publicista i knižní redaktor. Co vám tato zkušenost dala?

Především jsem se naučil psát stručně a výstižně, ne᠆opakovat se. A také usilovat o srozumitelnost a přehlednost. Novinářských návyků, zejména ve stylistice a vytváření různých přehledových tabulek, jsem využil zejména při tvorbě zmíněných muzeí, ale také v Průvodci.

Byl jste také mluvčím Nejvyššího správního soudu v Brně. Jaké to pro vás bylo období a proč tato vaše spolupráce trvala právě – nebo spíše pouze tři roky?

Mé působení bylo časově omezené, byl jsem tam na zástup. A vzpomínám na to velice rád. Poznal jsem spoustu vynikajících lidí a zkušených právníků. Přesvědčil jsem se také o nezávislosti rozhodování Nejvyššího správního soudu, což je pro mě velkou nadějí, že česká justice má před sebou snad slibnou budoucnost. Současně jsem se ale utvrdil v přesvědčení, že nemám ambici budovat si kariéru v klasických právnických profesích. Přes veškerou náročnost a erudici je soudce hlavně úředníkem. Pro takovou práci postrádám trpělivost. Nebavilo by mě to.

Jaká další témata máte v záměru coby autor obsáhnout?

V edici Muzeum v knize jsem zřejmě vyčerpal většinu nejvýznamnějších domácích událostí našich novodobých dějin. Přesto vidím celou řadu dalších dílčích témat 20. století, která lze nově a zajímavě zpracovat, byť spíše formou klasické monografie. Mou ambicí zůstává také historický román. Rád bych se totiž vrátil k beletristickému stylu. Téma a základní dějovou linii již mám. Věřím, že na jeho napsání najdu brzy čas.

Máte-li čas a příležitost, do jaké knihy se rád začtete?

Za největší objev české literatury posledních let považuji Kateřinu Tučkovou, i když více než beletrii čtu literaturu faktu a především eseje. Vždy se těším na nové texty od Václava Bělohradského, Jiřího Přibáně či Bjørna Lomborga, tedy autorů dosti odlišných. Sleduji také nejnovější tituly edice 20. století, kterou vydává Auditorium. Jsou to kvalitní a zajímavé monografie od mladých českých autorů a badatelů.

A jiné zájmy, při nichž se rád odreagujete?

Jako autor na volné noze si na vyložený nedostatek času nemohu stěžovat. Většinu ho trávím s rodinou. Máme dvě děti ve věku sedm a čtyři roky, takže se v zájmech přizpůsobuji spíše jim: cyklistika, výlety, hry s míčem a v posledním roce také chalupaření v Krušných horách.