Gajdoš: Herectví není pro chlapa pořádné povolání

Jak jste se dostal k roli ve filmu Normal? Klasicky přes konkurz?
Ne, byla to úplná náhoda. Dan Přibyl, dvorní dramaturg režiséra Júlia Ševčíka, mě viděl v jednom studentském představení na JAMU a upozornil na mě režiséra. S Júliem jsem se potom párkrát sešel, proběhly dvoje kamerové zkoušky a byla ruka v rukávě. (smích) Na roli mladého obhájce Justa Wehnera jsem se jim prý velice hodil typově.

Byla to vaše první filmová role?
Byla, nikdy předtím jsem v žádném filmu nehrál. Mám za sebou jenom účinkování v reklamě, ale to se s natáčením filmu nedá srovnávat.

Měl jste při svém debutu před kamerou trému? Navíc když vašimi partnery byli ostřílení herci jako Milan Kňažko nebo Dagmar Havlová…
Ani ne, nejsem trémista. I divadelní premiéry zvládám celkem v klidu. A pokud jde o všechny ty známé herce okolo, pracovalo se mi s nimi příjemně. Navíc ze mě po prvních čtených zkouškách veškeré obavy okamžitě spadly. Ani v nejmenším mi nedávali najevo, že by byli hvězdy a já nula. Znovu se mi potvrdilo, že čím je někdo větší osobnost, tím je normálnější a skromnější. Třeba Milan Kňažko, se kterým jsem měl nejvíc záběrů, byl výborný a moc mi pomáhal.

Premiéru thrilleru Normal provázela velká očekávání i kvůli návratu Dagmar Havlové na filmové plátno, ale kritiky nakonec nejsou moc příznivé…
Taky jsem takové reakce zaznamenal. Ale zároveň bylo i hodně těch, kterým se film líbil a pochvalovali si, že tady vůbec takový film vznikl. Podle mě jde o kvalitní snímek natočený nevšedním způsobem, s bohatou výpravou a zajímavými dobovými reáliemi. A to vůbec neříkám proto, že v Normalu hraji. Už když jsem dostal do ruky scénář, nadchl mě příběh inspirovaný skutečnými událostmi kolem sériových vražd v Německu třicátých let. Je to silný příběh který byl právem zfilmován, kritika dopadla přesně tak jak jsme očekávali. Je velmi vyhrocená, lidé jsou z filmu buď naprosto unešení nebo ho vůbec nepřijmou.

Pokud jde ale o vás, hodnotí recenzenti váš výkon kladně a zmiňují se o „velkém mladém talentu českého herectví“. Těší vás to?
Vždycky potěší, když vás někdo pochválí. Aspoň mám dobrý pocit z odvedené práce. Ale hlava se mně z toho určitě nezatočí. Už jsem sice dostal nabídku na další film, ale nelíbil se mi scénář, tak jsem ji odmítl. Nechci jít snadnou cestou, radši si na kvalitní práci počkám.

Vaším hlavním působištěm je divadlo. Chystáte tam něco nového?
Ano, poprvé začínám hostovat v pražském divadle. Režisér a umělecký šéf Dejvického divadla Miroslav Krobot mi nabídl roli ve hře britského dramatika Joa Penhalla Krajina se Zbraní. Známe se ještě z doby mých přijímaček na pražskou DAMU. Asi jsem ho tam tehdy nějak zaujal, protože mi nabídl, že až jednou nebudu mít práci, tak se mám ozvat. Hru režíruje jako svůj debut Martin Myšička s herci Ivanem Trojanem, Jardou Pleslem a Simonou Babčákovou. Premiéru máme v polovině května.

Po JAMU jste hrál dva roky v ostravském Divadle Petra Bezruče, od té doby jste na volné noze. Nestýská se vám po stálém angažmá?
Ani ne. Ta svoboda a možnost volby mi vyhovují, i když občas je to na hranici uživení. Uvědomuji si, že ve svém věku už musím taky trochu myslet na budoucnost a rozhodovat se i podle peněz. Už nemůžu tak často kývnout na projekty, které dělám jen z dobré vůle a prakticky zadarmo. Když si uvědomím, že natočení jedné televizní reklamy mně zaplatí třeba půl roku u divadla, tak je mi z toho smutno. Uvidíme, třeba časem nějaké angažmá v Praze přijde.

Neztratíte tím ale kontakt s Brnem, kde hostujete v několika divadlech? Třeba v Redutě jste za poslední půlrok nazkoušel hned dvě inscenace, Havel píše Husákovi a pohádku O malém Mozartovi…
Ne, v Redutě už jsme domluvení na dalších reprízách. Obě inscenace už si našly svoje diváky. Ze začátku se nám totiž stávalo, že přišli ti, kteří jsou do Reduty zvyklí chodit spíš na jiné tituly a potom byli překvapení, co vidí. Třeba u inscenace Havel píše Husákovi si mysleli, že na jevišti přečteme celý Havlův dopis, ale přitom je to vlastně jen pohybové divadlo na pomezí cirkusové show. A pro nás s Honzou Grundmanem je to hodně fyzicky náročné, protože při padesátiminutovém takřka akrobatickém představení jsme pořád na scéně.

Lákalo by vás taky si napsat vlastní hru nebo režírovat?
Už na škole jsem si psával vlastní texty a inscenoval je potom s partou kamarádů. Takže pokud by byla šance vyzkoušet si takovou práci v profesionálním divadle, nebránil bych se.

Vaše cesta k divadlu ale nebyla úplně přímá…
To ne. Když jsem skončil Střední ekonomickou školu ve Znojmě, moc jsem neřešil, co dál. Užíval jsem si léta, volna, zajel si na Filmovou školu do Uherského Hradiště… Jenže jsem zjistil, že po prázdninách bych musel na vojnu. Takže jsem v srpnu udělal dodatečné přijímačky na Vyšší odbornou hereckou školu ve Zlíně, kde jsem potom zůstal rok a půl. Při tom jsem trávil hodně času ve zlínském Městském divadle, kde jsem díky místním hercům poznával divadelní zákulisí. A vedle toho jsem v malých rolích statoval i na jevišti. Teprve potom jsem se přihlásil do Brna na JAMU.

Pro vás ale asi není hlavním životním cílem být úspěšným hercem a pohybovat se v komerčním uměleckém prostředí, že?
To vůbec ne. Stále mi připadá zvláštní, když vidím některé herce, jak sami sebe moc prožívají a rozebírají nad půllitrem piva. Tohle mi bylo vždycky cizí. Na divadle nejsem nijak existenčně závislý. Klidně si dovedu představit, že bych dělal úplně něco jiného. Vím, že si teď trochu odporuji, ale stále mám pocit, že herectví není to pravé povolání pro chlapa. Potřebuji k životu i fyzickou námahu.

Kde se tedy nejlíp odreagujete?
Kdekoliv v přírodě. A mám to tak odmalička. Narodil jsem se ve Vranově nad Dyjí, kde jsme jen pár metrů od domu měli řeku Dyji, takže jsem se už jako kluk naučil sjíždět vodu, chytat ryby… Ale nejvíc mě chytlo horolezení, to je pro mě největší relax. Když mám jenom trochu času, hned vyrážím na skály. A tam jsem nejšťastnější!

Nebude tedy pro vás, milovníka přírody, problémem usadit se v hektické Praze?
V Praze jsem zatím jen pár týdnů a upřímně jsem z toho trochu nesvůj. Ale i tam se to snad dá řešit častými úniky do přírody. Věřím, že takového kroku nebudu litovat. Mám v tomhle celkem šťastnou povahu, že se ničím dopředu nestresuji a beru věci tak, jak přicházejí. Dospěl jsem k tomu, že když se člověk oprostí od všech strachů, které ho zbytečně svazují, věci se paradoxně samy přehoupnou k lepšímu.