Gilgameš Bohuslava Martinů zpracovává vybrané pasáže ze stejnojmenného sumerského eposu. Typově se blíží opeře-oratoriu Igora Stravinského Oedipus rex, které – jak označení napovídá, není ani operou, ani oratoriem. Martinů si představoval tvar odlišný od kantáty i oratoria, zkrátka scénický epos. Z dochované korespondence víme, že jej od tohoto záměru všichni zrazovali, a také proto se tohoto provedení dočkáváme až nyní.

Pokud začneme s hodnocením scénické složky, rozdělí se náš dojem na dvě protichůdná stanoviska. Velmi dobře podle mého názoru fungovaly jemné pohybové akce ve sboru, který se vlnil, vytvářel strnulá uskupení nebo si zakrýval obličeje černými deskami na noty. Naopak přítomnost mima na forbíně i v orchestru na sebe strhávala zbytečně mnoho pozornosti a nahrazovala tak vlastní účinek hudby a textu. Navíc jeho oděv splýval s hráči orchestru, proto působil spíše rušivě.

Mim Lukáš Šimon, dirigent Aleksandar Marković a Adam Plachetka.

Výkon tradičně výborného sboru i výkon filharmonie byly podle všeho ovlivněny několika skutečnostmi, takže výsledek nebyl po hudební stránce tak strhující, jak bychom mohli očekávat.

Zejména hra orchestru působila poněkud opatrně. Domnívám se, že hlavní podíl na tom měla složitá souhra všech složek a také přítomnost kamer České televize. Výsledek působil rozpačitě: snaha o historicky „autentické" provedení byla v konečném důsledku ponížena jistou nepřesvědčivostí zvukového výsledku. Pouze okamžik vzývání a kříšení zesnulého Enkidua přinesl gradaci a očekávané hudební vzrušení. Dirigent Aleksandar Marković se celý aparát snažil vést pragmatickými a střízlivými gesty.

Ze sólistů mne nejvíce nadchl Adam Plachetka, a to svým vytříbeným hlasem a vyrovnaným výkonem. Posluchači v auditoriu akusticky nepříliš vhodného Janáčkova divadla byli provedením povětšinou nadšeni, což doložily i ovace vestoje.

Na závěr je třeba jen vyzdvihnout nápad dramaturgie zařadit v Roce české hudby do sezóny Filharmonie Brno pozdní dílo Bohuslava Martinů v podobě, o jaké snil. Nicméně, z očekávané senzace sezóny se stalo mírně opatrné provedení se snad až přílišnou dávkou respektu vůči velikosti partitury a obsazení.

Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů uvedla Filharmonie Brno 11.a 12. prosince 2014 v Janáčkově divadle (Národní divadlo Brno), a to spolu s Českým filharmonickým sborem Brno.
Dílo skladatel Martinů vytvořil v roce 1955, tedy ve svém vrcholném exilovém období během pobytu na jihu Francie, pouhé čtyři roky před svou smrtí.

MARTIN FLAŠAR

Autor je muzikolog