Havel v zemi čeledínů: inscenace, která u diváků propadla

S Martinem Františákem se vracíme do devadesátých let minulého století, tedy do období divokých privatizací, krvavého byznysu, rejdů tzv. bílých koní, afér spojených s ropnými topnými oleji a dalšími hrůznými anomáliemi tehdejších let.

Ale diváků jako by se to přesto ani v nejmenším netýkalo, ti spíše pokukují po hodinkách. Inscenace, pod níž je jako režisér podepsán Martin Glaser, ředitel Národního divadla Brno, dlouhá sice není, hraje se bez pauzy v rozpětí asi sto minut, přesto neúnosně zdlouhavě působí. Text hry postrádá jakýkoliv náznak dramatické gradace, navíc se s narůstajícími minutami do hlediště valí otázky, jak logicky zdůvodnit to či ono autorsko-režijní pojetí.

Už titulní protagonista Václav Havel „mezi čeledíny" předstupuje jako postava z jiné planety. Na scéně se objevuje jako první a jeho vstupní sólový výstup na forbíně signalizuje, že se k divákovým uším později donese alespoň špetka nějakého humornějšího moudra. Ale opak je pravdou.

Mladicky vyhlížejícímu Michalu Daleckému ani v dalším průběhu představení ke komické nadsázce nepomůže ani indiánský ohoz s nepřehlédnu­telnými péry. Takže Václav Havel prochází hrou, aniž by ji kamkoliv dále někam posunul a logicky dotvářel. Těžiště neradostného příběhu je situováno kamsi na Moravu, konkrétně do interiéru domu u štěrkového jezera a jeho nejbližšího okolí. Nahoře jeviště lze tušit cestu nebo molo, z něho vedoucí lomené schody se takřka svažují až k prahu zmíněného stavení. Jeho kostra, jeho dřevěná maketa je posuvná, takže ji lze bez problémů zasouvat nebo naopak vysouvat, aby šlo nahlédnout do jizby v příbytku nebo rozehrát prostor před ním.

Na nějaké výrazné rozehrávání však příležitostí mnoho není, i když výchozí situace slibovala ostřejší dramatické hrany: je po nečekané amnestii (Havlově nebo Klausově?), a tak se domů po výkonu trestu vrací Jura, syn. Čas rány nezacelil, otvírají se znovu, a to – jak by šlo předpokládat – s neztenčenou intenzitou. Tu však divák sotva pocítí.

Dramatické osudy protagonistů hry se sotva zadírají pod kůži, takže se lze ptát, kde se stala hlavní chyba, že „tento Havel" neoslovil. Nese vinu autor, režisér nebo dokonce herci? Z nich se do divákovy paměti zřejmě nejhlouběji vryje Marie Durnová jako Matka Švecová a Petr Halberstadt jako Jura.

Noblesně formulovaný závěrečný soud o této inscenaci by mohl znít v tom smyslu, že ta s divákovým vnímáním sotva bude rezonovat. Ostřejší hlasy by však se mohly rozeznít v tvrzení, že je to „vyhánění diváka z divadla". A leckdo si možná i přizná, že doufal, že takovýmto přívlastkům na adresu činoherních inscenací Národního divadla Brno bude s nástupem nového vedení definitivně odzvoněno.

VLADIMÍR ČECH

Autor je divadelní kritik.